DMD č. 24. pro 24. 4. 2025. Téma: Nemoc šílených dětí

Niekto stlačil vypínač. Slnko intenzívne prerazilo mraky, sneh sa topil a odnášať všetko nepekné do neviditeľna.
„Neříkala jsem to?“ teta Svobodová si kýchla a zavrela oči.
Sedeli sme v mojom byte na šiestom a vyhrievali sa pod stropným oknom. Jedli sme chipsy a Bára si hladila brucho.
„Kope! Blíží se to! Doktorka říkala tři týdny. Tom mně vezme na Vítkov.“
Mama. Nepripúšťal som si, že by moja nebola v Krumlove v bezpečí.
Dostal som šialený nápad. Opadne sneh, vezmem bicykel a vyrazím za ňou.
„Matěji, vlastně jsem ráda, že mé dítě nebude závislé na tabletu.“
Zo strechy žuchol kus ľadu.

Vážené zastupitelstvo,

jsme si vědomi specifických výzev, které přináší soužití s dynamickou mladou generací
Představujeme proto upgrade špičkového akustického systému, využívající nejnovějších poznatků bioakustiky a specifických frekvenčních rozsahů.
Naše zařízení diskrétně generuje ultrazvukové frekvence, které jsou pro sluch dospělých osob zcela nepostřehnutelné. Nicméně, citlivá sluchová ústroji teenagerů tyto frekvence vnímají jako mimořádně nepříjemný, avšak zcela neškodný, zvukový diskomfort.
Výsledkem je elegantní a efektivní řešení, které diskrétně rozptyluje nežádoucí shluky mládeže. Bez nutnosti fyzických zásahů či verbálních konfrontací. Mládež intuitivně vyhledá klidnější prostředí.
S úctou,
Ing. Archibald Klídek

P.S. Nezareagujete-li na naši nabídku do 24 hodin, oslovíme okolní městské části.

Paní Okurková se podívala na Marušku. Dcera leží na zemi, brečí a rozhazuje rukama a nohama. Ukázkové tantrum.
Co udělala špatně? Měla ji docela brzy, ještě jí nebylo ani dvacet let. Možná byla doopravdy moc mladá a teď ji to dohání.
Maruška odmlouvá, jídlo si dlouho vybírá a nakonec ho nejí, kudy chodí, dělá scény - rudne v obličeji a pro každou maličkost se dá do breku a když jí paní Okurková napomene, vyplazuje na ní jazyk. I dneska.
A to je přitom velký den paní Okurkové. Nebo si to alespoň myslela a s povzdechem sfoukla všech sto svíček na dortu.

Po devíti hodinách v kuse máte před sebou poslední část - cestu domů.

Park.
Fanda z osmičky dává vapo.

"Taky zdravím. Dneska mangový, čuchám. Běž radši na pizzu," podávám mu letáček s reklamou na začínající pizzérku. Ale stejně nepůjde.

Náměstí.
Honzik ze sedmičky si právě plácá s obecním bláznem.

"Aby byl dobrej," odpovídám s unaveným úsměvem a mávnutím.

Zahýbám směr domov.
Vojta a Ondra, oba z pětky, se právě noří do kontejnéru na papír. Přemítám, ale asi bych si taky vybral modrý.

Vojta zakřičí pozdrav a rychle zavírá poklop.

"Vyvážej v pátek, do tý doby radši vylezte."

Ozve se dunivé "jóóóó!"

Umírala.
Aflézie, vládkyně podzemních sítí, ztrácela život ve sladkém objetí. Nečekaný milenec aai ji pomalu a něžně vraždil.
Nevzdávala se bez boje. Nejkřehčí výhonky se rozechvěly melodií. Složitou, tesknou, znepokojivou, a s ní na nečekaných začala rašit poupata.
Drobné, sevřené útvary. Nejprve bledě narůžovělé jako vnitřek mušle, pulsovaly a pomalu se otevíraly. Lístek po lístku. Okvětí tmavla, sytila se, přecházela do rumělkové, do karmínové, až nakonec zářila ostrou, horečnatou rudou barvou čerstvě prolitè krve.
Zoufalý ohňostroj života. Hudba sílila, rezonovala mýtinou.
Brouci, můry, komáři, všichni hladoví a okřídlení, propadli šílenství. Kladli vajíčka
bez rozmyslu.
I do nádherných, sotva rozvinutých poupat.

Kluk se probral ze sladkého opojení. Netušil, jak se ocitl za městem.
Jeho rodiče ho objímali, když k němu doběhli. Otec ho zvedl do náruče a nesl ho domů jako vzácný poklad. Matka si tiskla k hrudi jeho berle.
Najednou jim ho sousedi záviděli. Těm zbyla nemluvňata a batolata.
Postupně si někteří vzali na vychování děti chudých příbuzných nebo sirotky.
Kluk slyšel i o krádežích, o tom, jak se leckde ke svým schovancům chovají.
Taky si nevšimli, jak všechny děti zpozorní, když od zabedněné jeskyně zavane vítr.
Jak nové děti občas broukají nápěv, který chromému klukovi dosud zněl v hlavě.

Teď to byl její malý chlapeček. Hladila mu vlasy zatímco nezadržitelně vzlykal a v zaťatých pěstech mačkal hedvábí sukně.
"No tak! No tak!"
Neměla chlapce. Jenom holčičku, kterou nechala... Opustila ji. Taky takhle plakala?
"Bude to v pořádku."
Některé děti takhle nepříčetně pláčou, ale její holčička ne. Rozhodně neměla sílu, aby jí trhala šaty. Bylo to mizerné, laciné a křehké hedvábí. Ale pořád to bylo hedvábí.
"Zatraceně," uklouzlo jí.
Zvedl k ní vlhké hnědé oči. Skoro jako štěně.
"Budeš už zticha? Nebo tě zavřu do komory, než přijdeš k rozumu!"
Ten pohled se změnil...
"Chtěl bys?" ověřila si neblahé tušení.

Jeli tou kratší cestou, takže Mikael musel zůstat v ženských šatech. V poslední vesnici před hranicemi chtěli dokoupit potraviny, ale strhla se mela. Děti na okraji lesa napadla bachyně, protože se omylem dostaly mezi ní a její selata. Než ji dospělí pracující nedaleko zahnali, ležely dvě starší zakrvácené na zemi, zatímco zbytek houfku oněměl hrůzou.
Elin vyběhl na pomoc zraněným. Mikael zaváhal. Neuměl ošetřit rány… ale mohl by pomoct s tou hrůzou.
Odvedl nezraněné děti kousek dál, dvě nejmenší si vzal na klín a začal jim tiše zpívat. Poprvé v životě použil úmyslně svoji magii. Konejšil. Povzbuzoval.
Na vojáky nepomyslel.

V bocmanově rodině nikdo není tak úplně normální. Ačkoliv papír na to má jen nejstarší plavčík, jeho mladší bratři mu v generování hovězích nápadů hravě sekundují. Dokonce ho v mnohém předčí.
Když bocman dostávala zprávy o tom, jak midshipman (toho času ještě docela maličká sametová hroudička) roste a sílí, bylo už předem jasné, že je "jejich". Mladý pán jako první zkoušel chůzi a když hroudičky trochu poporostly, začaly přicházet jiné zprávy.
"Hardy je na průzkumu."
"Hardy šikanuje spící sourozence."
"Hardy byl vzat na průzkum, aby nešikanoval spící sourozence."
Admirál nasadí mírně potměšilý výraz.
"Jestli on taky nebude tak trochu ADHD."

Zastavili se až na Malostranském náměstí. Walter ztěžka oddechoval, zjevně na pokraji sil, Vincenc vypadal znechuceně, asi že se nemohl poprat a Klaudie měla lehce nepřítomný pohled někoho, koho právě začala bolet hlava.
„Svěřila se ti Otýlie, proč stojí zrovna o tuhle rusalku?“ udeřila na Felixe, jakmile se dostali do bezpečí.
„Ani ne,“ přiznal. „Proč? Zjistila jsi něco?“
„Moc ne, protože ta rusalka je dost šílená i na vodní vílu, ale jedno vím jistě. Je to Otýliina dcera. A matku i ve svém šílenství nenávidí tak, že bych to od ní klidně mohla chytit, i kdybych doteď měla Otýlii ráda.