DMD č. 05. pro 5. 4. 2026. Téma: Osamělé vrznutí

Univerzitní kavárna byla přívětivé, důvěryhodné místo. Nábytek tvořil několik útulných, od sebe oddělených zákoutí. Pult se leskl a voda na něm rozlitá okamžitě utvořila maličké kuličky (důsledek plazmového opracování povrchu). Neméně vyleštěný byl i kávovar a vitrínka s pečivem slaným i sladkým. Pod digestoří stála plotýnka vařiče s čisťounkou pánví (olejofobní povrch, dar magnetronové skupiny) a konvektomat. Díky tomu bylo možné dostat míchaná vajíčka, steak či pizzu kdykoliv od otevření do zavíračky. Protože: "Vědec a) má vždycky hlad, b) bez cukru nemyslí c) bez kafe si ani nevrzne (jedno kafe, jedno vrznutí)." Tuto filosofiii šířil Jan, barista, nejdůležitější inventář kavárny.

Pravěký prasoumrak se snáší na praprales z prapřesliček a praplavuní. Z pramočálů kvákají pražáby a pramalé chvilky praticha vyplňují kratičká melodická vrznutí. Frekvence čtyři tisíce šest set herzů, jednotlivé fáze dlouhé šestnáct milisekund. Prakobylka protřepává prakřídla a v okamžiku, kdy hrana jednoho přejede přes vroubky druhého, ozve se další zvuk...

Objev dokonale přesného otisku křídla vnukl archeologům myšlenku spojit se s odborníky na současný hmyz. Vyhledali v databázi druh s nejpodobnější strukturou křídla a rozhodli se simulovat, jak asi mohlo znít (vzhledem k rozměrům a předpokládanému materiálu, který se u hmyzu už celá geologická období nemění). Poslouchejte, sněte a žasněte.

Únava jen tak nemizí a vkrádá se ospalost. 

Vracíme se do místnosti pod schody - má jen jeden další východ - hodíme kemp.

Kroužkovku si nesundám, chci co nejdřív usnout, a bejt přitom stále připravenej.

Fleuriot už chrápe, doslova, docela hlasitě.

Je skoro úplná tma.

Jen malá svíčka vrhá pár paprsků.

Zaprášené kameny zastrašují narušitele.

Je tu nějakej další zvuk v pozadí. 

Napjatě poslouchám, než mi to dojde.

Opatrně se posadím abych nevzbudil Jorchu a zpražím pohledem Klíšťáka.

Šeptem řvu: "Ty si ho honíš?"

"Jo, no a? Však to děláte taky!"

"To, jo, všichni to někdy potřebujem, ale ne, kurva, na hlídce!"

Šedé skelety diktatury jsou rozeseté po svazích Prokletije jako zkamenělý strach. Enverovi vojáci marně vyhlíželi nepřítele přes úzké betonové průzory. Nikdy nepřišel. 

Dnes bunkry slouží životu. Když se mraky srazí nad hřebeny, stávají se provizorním azylem. Rezavé dveře se hýbají jen s námahou. Pomalé skřípání. Kov na kov. 

Pro teenagery z horské vesnice je to jediné místo, kde se smí nerušeně dotýkat. Rychlý akt, trocha studu a vůně plesnivého krytu. Jedno malé lidské vrznutí v útrobách mrtvé historie. 

A zase ticho, rušené křikem orlů a mečením koz. Čas trpělivě požírá beton i vášeň. Hory se nadechují a staré strachy reznou.

Já vám dám osamělé vrznutí! 
Náhodou, mám krásný silný hlas. Dámy z něj jsou u vytržení. Přistávají u naší budky, ale pak vždycky omylem skončí u Štramáka a Dokonalé. Pak si tam udělají párty a zapomenou mi o tom říct. Přitom Kočena zrovna není doma, hihi, takže proč ne…
Pak mi ještě klepou na stěnu a závidí, že tak krásně zpívám. 
Jen do toho trochu vrže naše budka a ruší můj love song. 
Zlí jazykové tvrdí, že to vrzání je lepší než můj zpěv. 
Co jim taky zbývá? Zfialovět závistí? 
Co nevidět dorazí tolik dam, že z toho budka praskne! 

V pozdním odpoledni bývá v pekárně sama. V regálech nezbývá moc pečiva, všechno už je prodáno a tak má čas uvařit si čaj a chvilku si odpočinout.

Do ticha se ozve osamělé vrznutí dveří. Natočí hlavu tím směrem a vyčkává. Šouravé kroky se přibližují a pak se najednou zastaví kousek od ní. 

"Už jsem myslela, že dnes nepřijdeš. Hrníček mléka už mám pro tebe nachystaný."

Malý tvoreček na zemi vypadá spokojeně. 

Od bratrova kamaráda Freddyho se dozvěděla, že se jedná o brownieho. Malého skřítka z irské mytologie, který ji rozhodně neublíží.

Mléko nalije do nastavené misky. 

Kroky se zase vzdalují.

Konečně. Okolí nory bylo vyčištěné a upravené. Nejvyšší čas se do toho pustit. Však už slunce pomalu zapadalo. Z občasného cizího zaskřípání ho sice brněla kolena, ale dalo se to vydržet. Vždycky to ale bylo zdálky, tady v okolí bude určitě nejhlasitější.

Pečlivě si uhladil křídla, přiložil k sobě, a spustil.

Vibrace mu šly přímo do kolen. Kam se ti ostatní hrabou! Je jasno, a teď večer se to ponese pěkně daleko.

***

Napjatě poslouchala. Občas zaslechla nějaké osamělé zavrzání, ale jednak bylo daleko, a druhak, nic moc. Až najednou - z toho sóla se jí podlomila kolena.

Takový virtuos! Za ním!

Shanovi blesklo hlavou, co by si asi pomysleli fanoušci, kdyby ho takhle viděli. Hlava zabořená v polštáři, ruce sevřené za zády, zatímco ho tvrdě šukal starší muž s vyrýsovanými svaly.

Velmi pohledný, všiml si. Ale nebyl to… Ne, stop. Vyprázdnil opět hlavu a soustředil se jen na to, jak nádherně plný se cítil. Udělal se trapně rychle.

Zmizel jako první. Až ve výtahu si uvědomil, že se ani nezeptal na jméno. Zkontroloval telefon. Žádná nová zpráva od Lily. Píchlo ho u srdce. Cítil se strašně sám.

Ten večer si pobrečel do polštáře. Nenáviděl se za to zas o kousek víc.

„Mám to poznačené. Jak ty modřiny vypadaly?“ zeptá se Roman. 
„Malé, oválné… jako od prstů a dlaní.“ Adam zní přiškrceně. Poposedne, pohovka jednou nespokojeně skřípne. 
„Měla boty?“
„Špatně se mi na ni zaostřovalo… boty nebo ponožky, tmavé.“
„Zatraceně… potřebuji co nejvíc detailů. V systému visí stovky pohřešovaných jen za letošek a Česko.“
„Tričko mělo krátké rukávy a bílé logo nalevo.“
„Jizvy, znamínka?“
„Výrazná piha pod levým okem. Oči hnědé nebo zelené. Vlasy rovné po ramena. Jestli nic nenajdeš…“ Adam se nadechne. „Možná je to mnou. Tehdy jsem byl pár minut mrtvý… možná od té doby vidím psychopompy.“ 
„Stejně to prověřím.“

Filip oddychuje na horní palandě. Trval na výměně. „Spala tam dost dlouho. Střídání je spravedlivé!“ A táta se ho zastal.

Postel divně vrže a Markétce je těžko. Slyší kroky. Takhle moje maminka nechodí, napadá holčičku. Krčí se pod peřinou. Tiskne se ke zdi. 

„Pst,“ ruka se jemně dotýká tmavé hlavičky. Voní bezpečím. „Ať nikoho neprobudíme.“

Malá ve tmě kývá. 

„Neboj, všimla jsem si,“ žena vytahuje jehlu a červenou bavlnku. „Posuň se, ať tě nepopíchám.“ 

Stín uhnout nestačí. „Tohohle tu necháme,“ obratně přišívá temnotu zespoda k hornímu roštu. „Tahal by nás dolů.“ 

Zapošívá, odstřihuje nit. „Hotovo. Pojď!“ Bere dcerku za ruku.