DMD č. 05. pro 5. 4. 2026. Téma: Osamělé vrznutí

Cesta se zdála nekonečná. Když už si zvyknete na novém místě, na nové sousedy i nová nebezpečí přijde něco, co rozehraje strunu ve vašem srdci a nutí vás k návratu.

Přes hory, doly. Víry, proudy, vzlety a skoro pády.

Dny nespatříte pevninu. Moře vás obklopí, vítr s vámi smýká, déšť vás bičuje, a už se zdá, že skončíte v nekonečném mokru, z posledních sil zaberete.

Zavede vás to domů.

Jakmile dosednete, málem uvíznete v bahně. V noci na vás nasněží.

Tak teda krátce vrznete, abyste naplnili očekává.

Nejraději byste zalezli, ale holt jdete v rozbahněném poli hledat místo k hnízdění.

„Hou, hou, houpy hou,“ šeptal otec a u toho se pohupoval v kolenou, kyčlích, ramenou a loktech. V každém jmenovaném jiným směrem než v ostatních.

Jeho andílek po 276 minutách, obsahujících devatenáct kroků jedním a devatenáct kroků druhým směrem, konečně usnul.

Člověk, který nikdy nepocítil rodičovské jho, netuší, že je možné nenávidět něco, co zároveň z plného srdce milujeme.

A pak to konečně přijde. Ten pocit, kdy se tělíčko, které držíte v náručí, konečně stane bezvládným. Už vás čeká jen jeden herkulovský úkol. Uložit ho do postýlky. A doufat, že se cestou po stoletých parketách neozve jedno malé osamocené vrznutí.

Nejdřív vrzla vrátka od stodoly. Ven se prosmýkl temný stín. A za ním další. 
Našlapovali potichu, sebemenší chyba může ohrozit celou misi. Vůdce se otočil a zavětřil. Pohledem přehlédl celé stádečko svých věrných a pevným krokem zamířil přes dvůr. Šli najisto. 
Další dveře už nebylo tak lehké otevřít.
Bum.
Všichni strnuli.
Mise v ohrožení! Ostražitě vyčkávali. Nikde se ale nic nepohnulo.
Znovu opatrné ťuknutí. Lehké vrznutí a byli uvnitř.
Poslední překážka padla. Cíl dobyt!
Ta rozkoš!

“Kdo mi to sežral a rozšlapal všechny sýry?” sténala druhý den Anna.
Kozel Matěj věděl, ale odmítl vypovídat.
Kozy solidárně mečely mlčely s ním.

Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora.
Pravidelné drnčení pily utichlo.
"Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin.
"Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal."
"Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?"
"Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."

Čeká, než všichni ostatní odejdou, a pak zpod postele vytáhne kožené pouzdro. Přejede smyčcem struny, prsty samy najdou správné tóny. Při prvním taktu se mu oči naplní slzami. 

Ne, ještě nemůže hrát. Stesk po sestře je příliš silný. 

Bere do rukou jeho staré housle, na které hrával jako dítě. Zkusmo si je přiloží pod bradu a nejistě uchopí smyčec. Struna vydá nepříjemný pisklavý zvuk. 

„Ach, bratříčku,“ pomyslí si, „ani svou hudbu jsi mi tu nenechal.“

Uvidí se za dvanáct let a jejich setkání předznamená žal. Už nikdy spolu nebudou hrát, ale navzájem si odpustí. 

Snad je to víc než hudba. 

Freija klečela nad oltářem a třídila si v modlitbě k bohyni myšlenky. 
Byl to pro ni nový zvyk, ale když se blížil čas ženy, pomáhalo jí to zůstat v klidu. Nechat tady všechny černé myšlenky a jít k porodu s čistou hlavou. 
V prvních dnech cítila jen strach. Bez vybavení, bez přístrojů, jen teorie starých učebnic. Ale tady ženy rodily bez pomoci dlouho. Jejich těla jako kdyby v sobě měla ukrytou pradávnou moudrost a zkušenosti žen předchozích generací.

A tak když teď ve své samotě zaslechla za zády vrznutí dveří oznamující, že je jí potřeba, vstávala s třepetáním radostného napětí.

Je noc a mě se chce spát

Hřmění. Zvenku. Blíží se a sílí. Místností šlehne světlo, hřmění dosahuje vrcholu a vzápětí se ztišuje.
Ani nehnu uchem. 
Hmmmm to znám.

Štěkot. Zvenku.
Pche, odporný podvraťák. 
Nestojí za pozornost.

Hlasy. Znějí jinak. Hlasité. Nemocné. Nedá se z nich nic poznat.
Nastražím ucho.
Ale můj podnájemník to není, za mnou nemohou a obdivovat mě teď také nebudou. Nechám je být.

Bublání. Skřípot. Ze zdi tam co podnájemník šplíchá.
Ach, to je voda. Netřeba se vzrušovat

Vrznutí. Zvuk tlapek v místnosti vedle.
Jistě, to je jen kočka...
...
Počkat... JÁ JSEM TADY PŘECE JEDINÁ KOČKA!!!!

Vůbec ničemu nerozuměl. Co se s jeho lidmi stalo? Kdo nebo co je ovládá a hlavně, jakým prokletím na něj zaútočili? Cítil, jak se mu podivná nákaza šíří dál a dál. Nejprve mu znehybněl jazyk, následně začal špatně polykat, v břiše mu trnulo a do hlavy vystřelovala prudká bolest. 

Jeho sousedi se opět pohnuli. Paže napřažené k útoku, ústa rozevřená ve šklebu, krok za krokem zmenšovali kruh okolo něj. Syčeli, vyhrožovali, nadávali. Neobratně se ohnal mečem. 

Najednou padla tma. 

A ticho. Naprosté ohlušující ticho.

Jen nedaleko cosi vrzlo. Kousek za ním.

U ucha mu zašeptal neznámý hlas:

„Musíme rychle vypadnout.“

Zná to každá matka.
Uložíš dítě; 
ještě jednu pohádku, mamí mě se chce čůrat, mám žízeň, 
S trochou štěstí po čtvrt hodině je dítě v limbu. 

Rychle se osprchovat a zapadnout do postele,
s lítostí se podíváš na knížku na nočním stolku, 
ale víš, že nevydržíš ani první odstavec. 
Než myšlenka odezní, usínáš.
Jdeš rušnou ulicí, náklaďák za náklaďákem, z jedné strany vrakoviště, z druhé palmy a písek.
Nedivíš se, jen čekáš, až proud aut přestane, abys vyrazila do léta. 

Najednou do snu pronikne tiché vrznutí,
v polospánku se modlíš, ať se ti to zdá.
Marně.
"Mami ,mě bolí bříško."

"Mirku, domluvili jsme se s tátou, že vám to dovolíme."

"Díky!  Hned to zavolám Markétě!"

"Ale je vám šestnáct. Jestli uslyšíme jedno vrznutí, táta tam na vás hned vlítne!"

"Dobře."

Mirek vzal do ruky telefon hned, jak máma odešla z místnosti.

"Můžeš u nás spát, ale jedno vrznutí a táta nás zabije."

"A jak to uděláme?"

"Na podlaze přece."

"Super, večer tam budu!"

Čekali, dokud nebylo ticho jak v hrobě. "Tak jdem na to, ale pssst!"

Táta ovšem nespal. "Soňo, tam je nějakej podezřelej klid."

"Vrz," udělala máma zkušeně.

"Miluju tě!" pronesl láskyplně a s ďábělským úšklebkem vyskočil z postele.