DMD č. 05. pro 5. 4. 2026. Téma: Osamělé vrznutí

Druhého únorového dne vysvitlo jasně slunce, ale mrzlo až praštělo. To podle pranostik ještě zima potrvá dlouho.

A přesto nad bělajícími se poli spolu se sluncem stoupal také nenápadný ptáček. Zatřepetal se ve výšce a zkoušel naladit hlas.

„Vidíš ho, blázna?“ pravila na osamělé břízce jedna vrána k druhé.

„Prostě si nedá a nedá pokoj. Ten asi dopadne.“

Konečně se krajinou rozezněl zpěv, byť ještě nejasný. Zpěváček statečně kroužil nad zasněženou krajinou…

„No neříkala jsem to?“ zakrákala vrána, když se spolu s dalšími rozletěla ke klesajícímu tělíčku, aby poskytla promrzlému skřivánku první pomoc. „Snad mu to za to aspoň stálo.“

„Čožežeto?“

Ostalo ticho ako pri žiadosti o rozbor surrealistickej básne. Počula vrzúkať hviezdy.  

Netušila ako stratil zrak, koho miloval, žiadne blablabla. A má nájsť rozbitú šošovku?

„Z optiky som mala štvorku. Ako vyzerá nerozbitá.“

Potkan nadšene poskakoval. 

Hluchoslepý dedkovský hvezdár, hnevala sa. Chcela si zapamätať, prečo je výnimočná! Opakovala si to, keď rozprával. 

„Canis major se kamsi zatoulal. Miau není nejspolehlivější posel, ale umí přecházet světy. Doprovodí vás!“

Kreslo s dekou bolo preč. Stála v stĺporadí.

Isto sa v priestore otvoria malé dvierka, vrznú a povedú ju k dobrodružstvu. „Dostanem olovrant?“

„Svoj mám!“ zapriadol kocúr a strhol ich do tmy. 

Úplněk. Notha se opět vydala spát a snít do lesa. I když bylo uprostřed zimy, nebála se prochladnutí. Byla měsíční akolytka, měsíc ji chránil.

Brodila se závějemi, avšak namísto k prastarému tisu dryády Haginaly mířila na mýtinu. Za Filanou, nejmladší dryádou v okolí, nyní spící ve svém javoru.

...

Ráno se Notha probudila, vyspaná dorůžova. Protáhla se. Pohladila větve stromu. Zašeptala: "Děkuji, Filanko. Spalo se mi s tebou moc krásně." Opatrně sešplhala a vydala se zpět do Kozlova.

Filana neodpověděla. Už měsíc a půl spala. Jen, když Notha odešla, se Filana ve spaní protáhla. Vrznutí větví nakrátko narušilo ticho spícího lesa.

Slyšel? Dál už nic. Ale co když? 

Emoční centrum pomalu přechází ze stavu nedostatek informací do stavu nejistota až plynule do strachu. Zrychlují se tep i dech. Svaly se napínají, smysly zostřují.

Ve filmech jde hlavní postava ono osamělé vrznutí samozřejmě prozkoumat. Cesta vede zpravidla kuchyní. 

• Bruce si bere největší nůž, Jiřina popadne váleček na těsto. 
• Bruce se s osvětlením nezdržuje, Jiřina elektřinu nemá. 

Ve skutečnosti je rozsvícení rychlá a účinná pomoc. Centrum emocí jednoduše přepíše nedostatek informací na dostatek informací, dostavuje se jistota a konečně pak úleva. 

Kdyby se člověka ráno někdo zeptal, samozřejmě spal jako špalek. 

Všechno ok.

Loď dřív bývala tichá.

No, ne úplně, ale všechno to klapání a pípání se člověk rychle naučil odfiltrovat, stejně jako nadávání kořistí z podpalubí.

Tohle bylo nové. Táhlé vrznutí tam, kde předtím nic nevrzalo.

Dots se posadil na posteli, srdce mu bušilo, a mozek mu v rozespalosti servíroval katastrofické scénáře. Z nějakého důvodu se soustředil na historku, která se šířila po Kaminu, když byl ještě kadet.

“Sendvičový duch neexistuje,” zamumlal: “Někdo jen kradl v kuchyni a sváděl to na strašidla.”

Pomalu zase usínal.

Mlask.

Dalších pár nocí se moc nevyspal. 

Než přišel na to, že Leftyho tooka umí otevírat lednici.

Ledňáček s Červenkou nepatří mezi nejvýkonnější spáče. Ačkoliv kolují legendy o miminkách, které hnedle po narození bez zvláštní pozornosti usnou na celou noc, věřím jim asi stejně, jako že v roce zvládnou daňové přiznání. 

Na druhou stranu takoví lehčí spáči napomáhají údržbě domácnosti. V našem bytě není vrzajících dveří, skřípajících parket, nedotažených šroubů, žádná nepromazaná ložiska či kvičivé kliky. Ticho jako v hrobě, aby jediné vrz nevyplašilo naše ptáčata. 

Existuje však problém, který silikonový olej nevyřeší. Když se coby gerontorodič plížím od spících kousků, abych si užil hodinu s nějakými hmotnými statky a duševní krmi, křupou mi moje stará kolena.

Vlak ztěžka supí a kodrcá krajinou. Polední slunce rozežhnulo koleje i pražce, kolem se míhají zasněžené štíty, ale v dobytčím vagonu panuje šero, horko, vydýchaný vzduch a příšerný zápach. Choulí se k sobě, nemluví. Rinka pofňukává a máma ji obejme. Giulio k sobě tiskne patnáctikilový vak, do kterého se smrskl jejich svět. Nikdo netuší, jak dlouho pojedou. Zastavují, jen aby pustili vlaky plné cizích lidí mířící opačným směrem. Domů. Do údolí, kde se naproti sobě v kopcích zakopávají dvě armády a čas si krátí rabováním vylidněných vsí. Opuštěné okenice otevřených domů tiše skřípějí ve větru a jejich písničku nikdo neslyší.

Tak si to sečtěme:
-    Rádio přeladěné na šum. Nebude mladý, ti rádia neznají. 
-    Srovnané obrazy. OCD? 
-    Fetišista přes spodní prádlo. 
-    Milovník filmu Candyman, nebo true crime – i když to by spíš napsal na zrcadlo THIS než ta tři slova.

V duchu probírám různé scénáře. Má mé klíče, evidentně. Arénou bude můj byt.
Co bude dál? Posunutá cukřenka? Děsivý dárek na prahu? Najdu v kapse fotku mě ve vaně? Nabourá se do termostatu? Nebo do…
Zazvoní telefon. Zmlkne dřív, než ho stačím vzít do ruky. Neznámé číslo, samozřejmě. 
Chybí už jen zlověstné zavrzání dveří.
Závěr? Vypadá to nadějně.
Rybka spolkla návnadu.
 

Nadešla první noc na cestě. Utábořil se v závětří velkého kamene a rozdělal oheň. Nohy po celodenním putování bolely, ale i přes únavu mu myšlenky nedaly spát. Myslel na Helenu, jestli je v pořádku, jestli se probere. A jestli se to vůbec někdy dozví.

Myslel i na věštbu. Stále mu nedávala smysl. Ve stopách jakého Otce? Boha? Ten přece žádné slabiny nemá. Ale pořád o něm věděl víc než o svém vlastním otci. Nikdo jeho původ neznal, prostě se jednou objevil na zápraží, bez ničeho.

Jak tak osaměle dumal nad svým osudem, zaslechl tiché zavrzání odněkud ze tmy za sebou.

Gordo nebyl než víc dítě, když se stal čarodějem vlkodlaků.

 Smečka mu byla rodinou, alfa  otcem.

A pak tu byl Mark.

 Mark s otázkou v očích. Ledově modrých. Horce oranžových.

Opustili ho. 

Všichni.

Mark také.

Dlouhá léta si Gordo pěstoval nenávist.

Nenávist a nedůvěru.

Obrannou zeď.

Teď však byly všechny kameny obranných valů rozdrceny na prach.

Havran na hrudi rozepjal křídla.

Růže na pažích rozkvétaly.

Necítil nic než lásku.

Vedl svého vlka do starého domu, v žilách mu prudce tepala krev, v uších...

SmečkaDruhPřítelLáskaKonečně!

Ve smečce soukromí neexistuje.

Zasraní vlkodlaci, pomyslel si Gordo.

Co by dal za jedno osamělé vrznutí!