DMD č. 05. pro 5. 4. 2026. Téma: Osamělé vrznutí

„Nechoďte ještě,“ vypadlo z Normana. Nechtěl zůstat sám.
Tak zůstali s ním.
Jsou na to staří, ale přesto přivlekli přikrývky a na ovčích kožešinách, zateplujících podlahu, vytvořili hnízdo. Schoulili se v něm jako tři štěňata.
Malcolm nemohl spát. Přítomnost osobní stráže, a démona k tomu, v něm vzbudila pocit nebezpečí.
Královražda? Opravdu? Tady?
Z dějepisu si pamatoval snad jen jeden případ. A teď žili v klidných dobách.
Kroky, spíše tušené než slyšené.
Opravdu se sem někdo plíží?
Zavrzání podlahy... Malcolm vystartuje. Než vetřelce složí, uslyší lehké vzlyknutí.
Zastaví v poslední chvíli.
Charles?
„Pojď,“ řekl mladšímu chlapci.
Bratrové se budou potřebovat.

Na nočním stolku mi zvoní mobil, ale nemůžu se pohnout. Sedím na posteli, pulzují mi spánky a pálí mě oči. Tváře mám pokryté zaschlými slzami. Asi bych se měl osprchovat. A najíst. A dát si energiťák. Nespal jsem. Zase. Vím, že nemůžu takhle pokračovat, ale od té doby, co tu nejsi, se nejsem schopný donutit k ničemu. Chybíš mi. Přinesu ti dnes kytku. Zhluboka se nadechnu a konečně zastavím budík.

Dveře za mnou zavrzají, když opouštím místnost, ze které jsem od tvého pohřbu neodešel. Vím, že bys chtěl, abych žil dál. A i když nevím jak, pokusím se. Pro tebe.

Dřevěné schody na oratoř zavrzaly. Jen jednou a docela nepatrně, kdyby Daniel neměl tak vynikající sluch, nejspíš by to ani nezaregistroval.

Zpozorněl. Kroky se blížily, vsadil by boty, že to není otec superior. Ovšem nikdo jiný za ním zpravidla nechodil…

Klepání na dveře.

Posunul se na lůžku trochu výš, sykl bolestí. Popálená ruka stále bolela jak čert. „Dále!“ 

Do oratoře strčil hlavu bratr akolyta. Ten, co trochu týral varhany.

„Odpusťte, že ruším, ale… Otec superior mi nakázal pořádně cvičit na varhany. A mne při tom napadla nová melodie. Zapsal jsem ji. Vy prý hudbě rozumíte. Mohl byste…“

Usmál se. „Rád.“

„Hň hň hň hň“... přiblíží se Gwen skrývající něco pod hábitem. „Pojďte...“
Schody. Bradavice se sestávají především ze schodů. Teď ale míříme dolů, takže není tak zle.
Dvě ramena, dlouhou chodbou a točitými schody, pozor, třetí zespodu skřípe, opatrně ho překračujeme.
„Co to máš?“ zadívám se na sešit, který Gwen dramaticky vytáhne, „další Maření dílo?“
„Ne-e. Tady se Příběh pokouší měnit někdo jiný...“
Otevřu  sešit na náhodném místě. Zaplňují ho povědomé klikyháky psané černým inkoustem.
„To si děláš prču!“
Schod zavrže, ani se nemusím otočit. Vím, kdo stojí za mnou, už z Gwenina výrazu.
„Hups.“
Zase si nic kvalitního nepočtu.
 

Oheň v krbu tiše vyhasíná, noc přikryla krajinu a cvrčci pod okny začali hrát. Yennefer se ve spánku přitiskne ke Geraltovi. Nocí jako tahle, pomyslí si zaklínač, by mohlo být víc.

Vtom to zaslechne. Tiché vrznutí dveří stáje, jediné, přesně takové, jako když někdo chce zůstat nepozorován. V duchu zakleje a zvedne se.

Tlupa topivců, uřvaný kohout, hladový Marigold na svačince, opilý Marigold po oslavě, vyděšený Marigold a topivci, přepočítává vztekle příčiny přerušeného spánku v posledních týdnech.

Vyběhne zpoza zdi a rozhlédne se.

"Vylez, ty zavšivený... Klepno?!"

Nevinně se tvářící Klepna se neúspěšně snaží zakrýt bílého hřebce stojícího vedle ní.

Když v kostele zazněly kroky, muž v kápi tiše vzdychl. Střásl kápi přes obličej a zmizel ve stínech. Prostovlasý muž hleděl na své osamělé ruce. Zvedl se. Opuštěné klekátko zavrzalo. Bolest se schoulila ve stínech. Nastalo čekání.

Po západu slunce vnikl škvírou do hrobu proužek dýmu z kadidla. Prostovlasý muž kráčel v čele slavnostního průvodu. Řetízky kadidla vrzaly, když kněz pozvedal nad hlavu paškál. Když zpíval exultet, zavrzal osamělý kos na lípě před kostelem.

Ministrant s kadidlem se zahleděl do tmy noci. Slyšel cinkání navrátivších se zvonů a napadlo ho, zda svítání Syna Božího bude platit i pro něj. 

Věřil.

Ahoj všichni,

včera celou noc pršelo, byla zima a navíc jsme s Julčou zjistily, že nám zatýká do stanu. Když jsme to konečně nějak pořešily, utěsnily a tak, tak jsem potřebovala čůrat. Fakt se mi nechtělo v tom slejváku ven, ale musela jsem. Jen jsem vystrčila hlavu, zaslechla jsem, jak to od kluků naproti strašně skřípe a vrže. Nevím, co tam prováděli, ale všiml si toho i vedoucí, co měl hlídku. No a když jsem se vracela, akorát jsem ho slyšela:
„Nevrzejte tady nebo vám taky jednu vrznu!“

Jak se máte vy? Podrbejte za mě Šmudlu!

Pac a pusu,
Missy.

Ležím takhle večer v posteli, všude ticho, tma, a najednou vrzíuíí… strašlivé zavrzání dvířek od skříně. Pootevřela se sama od sebe a slyším ťap, ťap… šouravé kroky ven z pokoje a chodbičkou k balkónu. Dveře na balkón se otevřely – skříp - a hop ven!

Té hrůzy, co to může být? 

Za chvíli znovu: nejdřív vrzla dvířka skříně, pak plížení chodbičkou a skok z balkónu. 

Vrz, ťap ťap, dup, bum a hop.

Nastane ticho, myslím si, je to pryč, jenže z ničeho nic zas: zaskřípe skříň a kroky ven.

Vyskočím a rozsvítím a vtom to vidím: To bábince vycházely šaty z módy.

Mistr Fus z Ekle usedl za stůl. Hospodyně před něho podstavila talíř polévky. Nasál libou vůni a usmál se.

"Mmm... Copak je to za polévku, Madleno?" 

"Zvonečková," odpověděla Madlena, kuchařka a hospodyně v jednom.

"Zvonečková podle vzoru sekyrková?" zažertoval mistr.

"Zvonečková podle zvonka zeleného. Je to vývar," upřesnila Madlena.

"Ubozí ptáčkové, už si nevrznou," litoval opeřence mistr.

"Oni toho ještě navrzají... Ale vy byste měl s vrzáním přestat," prohlásila kuchařka a stihla vzteklým pohledem mistrovy housle.

"Ale já slíbil rychtáři, že se na ně naučím. Jako jediný houslista se v kapele cítí osamělý."

"Osamělý vrzal. Nádhera," ucedila Madlena a odešla.

Noc byla horká, dusná a tichá. Aby se do temných chodeb hradu pustilo aspoň trochu z chladnějšího vzduchu noci, byla okna dokořán a stěny odsunuté.

Chodbou kráčel vrah.

V budoucích stoletích se o nindžích napovídá spousta výmyslů, ale palácem se právě jeden plížil. Žádné černé masky, žádné prapodivné zbraně, jen roucho potulného mnicha a ukrytá dýka.

Našlapoval opatrně. Nejprve lehce položil bříško nohy a až pak na ni přenesl svou váhu. 

Zevnitř onoho pokoje slyšel pravidelný dech. Dýka byla ostrá a hladová.

Zastavil se u...

Skříp

Zabiják zalapal po dechu. Uguisubari splnilo svůj účel. 

Chodba se naplnila rozespalými, ozbrojenými muži.