DMD č. 19. pro 19. 4. 2026. Téma: Kurník

Kurník páchl. Slepičí kvokání se mísilo s dechem muže na podlaze.

„Slyšíš je? Vědí, co jsou. K čemu slouží.“

Žádná odpověď.

Dřepl si, v ruce protáčel malý ostrý nožík. Reakce ho potěšila, jeho oblíbená hračka prudce ucukla a snažila se odplazit co nejdál.

„To je ten problém s tebou. Zapomněl jsi.“

Rozhodil po zemi hrst zrní. Slepice se vrhly vpřed, klovaly, rvaly se.

„Vidíš? Jednoduché. Hlad. Strach. Poslušnost. Já ti jen pomáhám najít, co jsi.“

„Jsem Theon Greyjoy. Můj otec je Balon Greyjoy, pán Železných ostrovů.“

Ramsay pokrčil rameny. Nevadilo mu, když oběť vzdorovala. Lámat je bylo… zajímavé a uspokojivé.

V jednu chvíli Michal visel zamotaný v lanech padáku a v druhé se cosi uvolnilo, ucítil sílu a lehkost a místo aby padal k zemi, letěl sebejistě vzhůru, překvapenýma očima sledoval svět, který před ním navzdory vzdálenosti vystupoval v neuvěřitelných detailech, vnímal rychlost, vzduch, který ho obklopoval se všemi svými vůněmi, které okamžitě analyzoval a vyhodnocoval, cítil svobodu pohybu, o které se mu vždycky jenom snilo. Jeho dosavadní život mu připadal malý a pomalý, jako těsná klec, jako kurník, do práce z práce vysedět zlaté vejce a zítra zas a jen se divit, kam všechna ta vejce i život mizí. 

Bordel jako v kurníku, kdy už si tady, Peggy, konečně uklidíš?
V jakém máš co šuplíku
netušíš
Věci hledáš i měsíce a nic najít nemůžeš
V nepořádku se pořádně pohnout nedá
nic nezmůžeš, běda
Tak si ukliď, už mě to nebaví
Užij si trochu té zábavy
Když je vše přehledné a čisté
Bude to tak lepší
To vím jistě
Však už i žaluzie máš nové
a venkovní roletu
Mozek přitom zasekl se ti ve střetu
Možná že je mu lépe v tom bordelu?
Nechce tu mít čisto jak v hotelu?
Možná ne
Tak ať si tu zůstane
Já jdu pryč

Srpek měsíce fascinovaně sledoval svoje odrazy. Ten zářivější sebou mrsknul.

„Slizsská lássska!” Kulevra se ovinula kolem balvanu a ocáskem mrštně setřela žabí slzy. „Jak sssladce dojemné,“ zasyčela.  „A teď, vasss – y! Začni ssss rozsssvičkou! Čekám!”

Rozevřela  hubu.

Na kameni nastalo obojživelné dopuštění.

„Alberto, Skokane!“ zaúpěl zakletý žabák. „Vykvákni se na jméno. Biologická taxonomie nic neznamená! Neskákej!“

Alberto se zhoupl v zelených stehnech. Začal se rozkmitávat „Reprezentuj! Plň své sliby, i kdyby to byly chyby! Jeden za všechny, všichni za…”

„Vssspamatuj se!” Kulevra sklapla. „Sssebevraždy jsssou pod mou francoussskou důssstojnossst!”

Alberto vypadl z rytmu: „Madame?”

„Kurnique - blé! Vypadáš jako zssmoklá ssslepice!”

S těmi malými je práce. Hlavně kolem přepeření. Jejich ložnice připomíná spíš než andělský dormitář prachsprostý kurník. 

Navíc nemají smysl pro odpovědnost. I prdelatý andělíček je koneckonců posel Boží, a měl by se tak chovat. Ale tihle? Pošlete je k nohám Sixtinské Madony, a oni nasadí ostentativně znuděné pohledy. A ještě tvrdí, že se tváří zbožně! To bych je hnal k čer...

Dobře, to ne, ale skoro! 

Nebo tahle alegorie. To by je mohlo  bavit, vzhledem k tomu, že se dá  kopat za jakýkoliv tým. Ale vždycky se najde vykuk, kterého víc zajímá, jestli mu míček pokaždé přistane na pálce! 

Freyja stála před kurníkem a nemohla se pohnout.

V mysli jí vytanula stará vzpomínka, zasunutá hluboko vzadu.

Byly dny, kdy si na Grietje nevzpomněla, které následovaly ostny výčitek, že zapomněla.

Ale teď zírala na slepice batolící se v měsíční krajině a viděla to, jako by se to právě dělo.

Grietje byly dva roky, roztomilé kaštanové culíčky se jí houpaly nad rameny, když vesele naháněla slepice a volala „kokodák!“ Freyja cítila její teplé dlaně ve svých, když jí Grietje co nejopatrněji podávala sesbíraná vajíčka. Jedno se rozbilo a holčička nad ním plakala.

Jako teď plakala Freyja, že některé věci nelze odestát.

„Je mi to strašně líto, pane,“ prohlásila nešťastně služebná. „Hnedka bych zaběhla koupit, ale madam to zakázala.“

Norbert Alexander tázavě pohlédl na matku.

„To je v pořádku, Madi,“ usmála se Antonie na dívku. „Pan Norbert si dá čaj.“

„Včera se dole motali dva divní chlápci,“ vysvětlila, když služebná odešla. „Jako liška, když brousí kolem kurníku. Nechtěla jsem to říkat před ní. Konečně přestala mít noční můry.“

Doktor Lefebvre dělal, že si prohlíží svoji manikúru. „Byla chyba vůbec ji pouštět ven,“ pronesl lakonicky. „Kdyby nikdo nevěděl, že je naživu…“

Eliška těkala pohledem z jednoho na druhého. Co se to tady dělo?!

René Ocelot se zcela vžil do své bývalé role ředitele policie a řádil jako liška v kurníku.

"Strážmistře, obvolejte půjčovny kostýmů a jeďte tam, kde si někdo půjčil sedmnáct stejných. Až se objeví zas, zatkněte ho."

"Rozkaz."

"Kapitáne, tu výslechovou místnost. A pan doktor Mráček asi bude chtít vidět tohle," vytáhl z kapsy jakousi průkazku.

"Kurník šopa," ulevil si advokát. "Vy jste zvláštní vyšetřovatel vatikánské Kongrece pro nauku víry? Inkvizitor?"

"K výslechu!" nechal ho Ocelot bez odpovědi. Mráček polekaně odkráčel.

"Plukovníku, vy opravdu..." začal kapitán Konopásek.

"Blázníte? To je falešný průkaz. Myslel jsem, že by se mohl hodit."

"Kurník šopa!"

“Kde žes to objednávala?” zkoumal Vašek hromádku prkýnek a šroubků.
Anna zčervenala. “Ale to víš, Vašíčku…”
“V TEMU, co?”
“Chtěla jsem ti ušetřit práci. A peníze!”
“Zato nervy, ty mi nešetříš. Návod jen čínsky, šroubky nesedí!” Sakroval, ale statečně skládal. Anna úslužně běhala pro šroubováky různých velikostí, kladívko, vrtačku, kleště.
Konečně bylo dílo hotovo. Vašek se zahleděl na výsledek své práce a zachmuřil se. 
“Prosím tě, jak velké slepice mají v Číně? Ty naše tam těma dírkama určitě neprolezou.” Zrak mu padl na třídílnou tlustou tyč, ležící osaměle v krabici.
“Mami! Vždyť je to holubník!”
“A kurník,” vypadlo z Anny.

Prodírala se ventilační šachtou a nahlížela do místností. Po pár nezajímavých skladech všemožného bordelu se ocitla nad obrovským openspacem.

Pod ní se rozkládala místnost dobrých padesát na padesát, plná miniaturních kójí jen s terminálem a židlí. Každá z nich měla jen něco lehce nad metr.

"Tak takhle nějak vypadal klecový chov, když ještě existovaly slepice ..." uchechtla se v duchu. Tady by fakt dělat nemohla. Jak to ti lidi dělaj, že jim z toho nehrábne? Asi se sem jen choděj schovat před prací ... Ale to radši zdechnout, než tu shnít.

Konečně byla na druhém konci. Serverovna by měla být hned vedle.