DMD č. 28. pro 28. 4. 2026. Téma: Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem.

Se svými zkušenostmi by mohla vědět, co od mužů očekávat. Je toho hodně: nic dobrého, rány, peníze, sem tam rozkoš, posedlost, básně.

Básně a rány jsou nová kombinace. Také zmizelé šperky a nábytek.

Ale Jeanne se umí pomstít.

A tak se po oboustranných záletech a s nimi spojených nemocech konečně natrvalo rozejdou.

Charles nato přiměje svého přítele Gustava, aby Jeanne odstranil z obrazu, kde mu stojí po boku. Když není v jeho životě, nebude ani na plátně.

Jenže Gustave přemaluje Jeanne vodovými barvami místo olejovými.

Proto se po letech její silueta zjevuje jako přízrak, který svému dávnému milenci nedopřeje pokoje.

Klonová armáda už skončila.

Možná je to tak dobře, pomyslela si Sister. Klouby ji bolely moc na to, aby se tahala s blasterem. A těch pár kreditů, které si vydělala v čajovně, jí k životu stačilo.

“Tady, slečno.”

“Díky, vode.”

To slovo jí zaskočilo. Než si dala dohromady přízvuk a rysy tváře, jasné i v trochu změněné tváři.

Musela to být ona. To škvrně v modré zástěrce, které se jí kdysi ptalo, co znamená její jméno.

V době, kdy jim sebrali i tu trochu barvy na brnění, bylo těžké vyčnívat.

Ale kdyby nezůstaly těmi, kým byly, nebyly by už vůbec.

Přichází v předvečer Všech svatých, krásná a strašlivá. Volá nás jmény, zdvihá z našich rovů, a pak začne hrát. A my tančíme, někteří obratně, jiní ztěžka. Tančíme rádi. Připomíná nám to dobu, kdy naše kosti byly obaleny masem, kdy nám srdce bila a v plicích se rozpínal dech. Kdy jsme žili, milovali, nenáviděli, konali dobré i zlé. 
Kdybychom tu nebyli, kdybychom netančili, znamenalo by to, že se naše kosti rozpadly v prach. Že už nejsme. Že nezůstal nikdo, kdo by si nás pamatoval, a naše činy že pohltil čas.

Dokud nepřijde ten, který zná všechna jména a váží všechny skutky.

Nemůže ho zabít žádný muž.

Tak jednoduché. Proroctví, které nosil jako štít. Vyslovené mocným elfem, používané proti elfům, lidem, trpaslíkům… všem, kteří se protivili moci Prstenu. Dlouho mu dobře sloužilo a zvýrazňovalo jeho zlověstnou sílu.

Sám nesmrtelný, rozdával smrt. Plynula staletí a tisíciletí. 

Prošel mnoho soubojů, mnoho bitev. Vítězil, ničil, rozséval zkázu. 

Bitva na Pellenorských polích neměla být ničím výjimečná.

Jenže tam byla… ona, štítonoška. Žena.

Bojoval… poprvé po nekonečné době bojoval o holý život. Protože každé proroctví má vadu, každé lze prolomit.

Kdyby tady nebyla, byl by pokračoval ve své existenci, zřejmě navěky.

Ale byla. A on najednou nebyl…

„Dalššší polibek? Jak fransssouzssské!” Kulevra se zasnila a přejela zakletého skokana pohledem. 

Vypadal přejetě. 

„Netoužíššš po pussse?”

Vzal stehna na ramena a ukryl se za rákos. 

Kulevra se urazila. „Ssso sss druhým nanisssovatým prinsssem!” zasyčela jako papiňák před výbuchem. „Kdybych já hloupá nebyla dřepěla v téhle provinční díře, byla bych někde úplně jinde!”

Alberto vycítil šanci: „Kde?”

„Le sssud, milášššku. Camargue! Teplo. Plameňásssi. Růžová romantika! Ssslaná voda a křehoušššké žabišššky!” 

„Žabožroutko!”

Kulevra se rozplakala: „I ušššovky mají sssvé sssny. Sssopak to nechápeššš? Chsssi domů!”

Chvíli zíral a pak se naklonil blíž. „Řeknu ti, ve které bažině mám schovaný kočár,” zašeptal.

Hledají tělo, ale najdou jen prázdnotu. Hledají toho, kterého ztratili - příliš brzy, příliš náhle - jen aby ho znovu ztratili podruhé, bez možnosti rozloučení. Hledají Pána, s láskou a důvěrou následovaného, se kterým byly až do konce.

Místo těla najdou otevřený hrob a muže zvěstujícího dobrou zprávu. V prvním okamžiku nevěří, bojí se doufat. Zemřel a tělo tu není… to přece znamená, že už není… navždy. Proč by to mělo být jinak? Přesto touha a odvaha věřit nakonec zvítězí. Bázeň i radost je pozvedne na nohy, vyřídit vzkaz, znovu se setkat.

Když ho potkají tváří v tvář, nejistota zmizí. Láska zůstane.

"Do prdele!" zaklela Alex. Vytáhla z kapsy kapesníček, kterým se snažila setřít kávovou skvrnu z nových šatů. Bylo teprve osm ráno, ale už byla na pokraji nervového zhroucení.

"Nejdřív jsem zaspala, takže mi samozřejmě ujel bus. Potom začalo pršet a zjistila jsem, že nemám deštník. A pak jsem špatně odbočila a skončila v jiné dimenzi. A teď tohle," řekla a ukázala na polité šaty. "Kdybych tady ještě nebyla, tak bych na to normálně vykašlala."

Kolegyně, na kterou tohle všechno vychrlila, mlčela. Teď asi nebyla vhodná chvíle na to, aby jí řekla o tom, že i ona má dneska den blbec.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že či nie si dnuka v kolibe pri Zdeničke z Prahy. Celý týždeň ste z izby nevyliezli.
- Jáj, Zdenička tu teraz nie je.
- Hej? Ale veď som včera počul, ako ste dlho do noci onô… diskutovali.
- To áno, ale ona začala kreposti rozprávať. O svadbe, o deťoch. Tak som ju za Ančou poslal, nech sa spolu o tom bavia. Anča tiež občas podobné reči vedie.
- A myslíš, že za Ančou išla?
- Možno, Jarík. Ale všetky svoje veci si k tomu pobrala.

Sleduji spící kožíšky a přemítám nad dnešním tématem. 
Kočky jsou. Neřeší, co bude, nebo nebude. Jsou a užívají si každý den naplno. 
Myš! Chytím? Nechytím? Hlavně, že lovím!
Pršíš? Vadí. Počkáme, až přestaneš.
Sněžíš? Zajímavé, ale studené.
Hřeješ sluníčkem? Fajn, jdeme se vyhřívat…

Vidím je v duchu před sebou. 
Tobiáše. Čendu. Jáju. Silvera. Barbuchu. Sofii s třemi koťaty, Barbušici, Lupínka, Tříbarevku… tolik jich tu bylo a už jsou za duhou. Nikdy nebudou zapomenutí. 
Teď se na stejných místech vyvalují Rozárka, Goliáš, Sára, Zuzana.
Neřeší, co bude nebo nebude.
Užívají si jaro a my s nimi. A tak to má být. 
 

Matthew rozpačitě usedl vedle Elise, zatímco Sylvain procházel předpokojem kanceláře sem a tam.
"Divím se, že ses mezitím nevdala," pronesl náhle, až sebou Matthew i Elise cukli.
"Moi?" podivila se Elise. "K čemu to? Věděla jsem, že po tvém boku zůstanu lovkyní stínů. Ty bys mě nenutil být... ménagère. Ale někdo jiný? Raději zůstanu svobodná jako zaměstnanec Institutu, než abych do konce života jenom rodila další nefilim."
Matthew se nechtěně uchechlt. 
Sylvain se na něj káravě podíval.
V tu chvíli jako by Elise osvítilo. 
"A vy dva jste...?"
"Spolu..." odpověděl bez váhání Sylvain.
"...pár," řekl Matthew současně.
"Oh," vydechla Elise.