DMD č. 28. pro 28. 4. 2026. Téma: Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem.

„Mizelo! Kde jsi? Kde sakra ta ženská je, když ji člověk zrovna potřebuje?“ odplivla si Pazderka a vyhodila z jámy další lopatu hlíny. „Tohle je přeci práce sapérů. Proč bych to měla dělat já?“ ptala se sama sebe a přitom vztekle vyhazovala jednu lopatu hlíny za druhou.

„A když potřebujete pomoc od kamarádky, ta se sebere a zmizí. Stejně jako vždycky.“

„Ale já jsem celou dobu tady,“ ozvalo se shora od okraje díry.

„Mizelo! Mistře Kápě, tys tady ale nebyla!“ vztekala se Pazderka.

„Kdybych tady nebyla, tak tady teď nejsem,“ ozvalo se dotčeně. „A přestaň, nebo ti neřeknu, co vím.“

...nebudu ti déle už o tom vypisovat, srdce mi puká jen pomyslím na tvé. Dobře jsi před rokem učinila a omlouvám se ti, že jsem pochybovala. Jisté je, že kdybych v tu dobu nebyla zde, už bych nebyla vůbec. Takto se mi podařilo shromáždit kolem sebe v krátkosti některé naše ženy z Mirápeis i zdejší a společně budeme hledat bezpečné přístřeší jinde, zde rozhodně zůstat nemůžeme. Ty však jsi sama a bez podpory. Prosím zvaž ještě své kroky. Vždy můžeme dál kráčet společně, i kdyby to nakonec bylo přes hory. Pošlu ti znovu zprávu z nového útočiště.

Jos.
Pam.
F.

"Musím snad být elf? Nemůžu prostě mít rád přírodu?" ohradil se Nils.

"Jseš navíc vysokej, blonďatej, máš divný jméno..." argumentoval Henrik.

"Můj táta byl Švéd! Kapišto?"

"A co ty tvoje..."

"Uši? Ty mám po mámě, zas tak špičatý nejsou!"

"Ale stejně mi připadáš celkem povýšeně..."

"Co, že se s tebou nebavím? Sám ses na mě od začátku mračil jak kakabus!"

"Trochu klidněji, chlapci!" využila čerstvě nabytou autoritu Petra. "Já si vás klidně srovnám. Však jste viděli, kdybych tady nebyla..."

"Tak už tady nejsem..." přitakal ne-elf.

"Fajn," zklidnil se Henrik. "Jestli tedy nejsi elf, tak proč mi lítají šípy do postele?"

Grace pozorovala Jasonovy prstíky, jak se pevně ovinuly kolem Henryho prstu. Stále nemohla pochopit, že už tu s nimi je. Že je jeho máma.

Cítila obrovskou vděčnost, jakou cestu všichni tři ušli. Doslova. Kdyby tu nebyla, kdyby nešla za Freyjou, dost možná by teď měla jiný osud. Obličej jí přelétl temný stín, když koutkem oka zachytila Henryho rozněžnělý úsměv nad Jasonem.

Dost možná by tu nebyla ona. A Jason už vůbec ne.

Nechtěla na to myslet, ale nepříjemně se to drželo vzadu v hlavě jako kus pečiva nalepeného na patře. Nešlo to spolknout, ani zahnat.

Ale teď mají nový život.

Vajgor se usadil do kamenné schránky, Trnilam se zatím pomocí kouzla schoval. Vajgorovi se nelíbilo, že je z něj návnada. Navíc se cítil vyčerpaný, jako kdyby zestárl o dekádu. Leč dal slovo. Borlan žije a on musí splnit svou část dohody.

Náhle něco tvrdě udeřilo do skalní stěny. 

Spatřil rozmazanou šmouhu. Rychlou, silnou, plnou tlam a různých výstupků. Hrůza z Tmiji mory je tu! 

Jeskyně se zachvěla a na místo, kde s Trnilamem nedávno hovořili, popadaly velké kameny. Kdyby nedřepěl ve schránce, zemřel by.

Jenže co hůř. Dávnopár nezaútočil na něj, nýbrž na Trnilama. A s tím jejich plán nepočítal.

„Pane Macmillane, co to tady předvádíte?“ 

Ernie seděl pod lavicí a mručel Óm.

Snape si prudce zmáčkl kořen nosu. 

Dav studentů zaraženě hleděl na rezonující lavici. 

Pak Justin zakňučel: „Ale já opravdu nevím, co v tom kotlíku bylo.“

Profesor Snape zavrtěl hlavou. Na tom už nesešlo. Postupně třídou zněly nastavené časovače. 

„Označené flakónky nechte v košíku na katedře, pergameny s testem na hromádce vedle.“ 

Ernie se postavil, špičky bot otočené ke dveřím, obličej ke kotlíkům, ztělesnění nerozhodnosti. Justin do něj šťouchl a Ernie se dal do pohybu. Mechanicky, ale s prázdným pohledem, plnil pokyny, než bylo vše na svém místě.

„Takhle vypadá?” 
„Víceméně. Spíš trochu jinak. Spíš jsem se jím — jí — inspiroval,” odpoví Adam a otočí obraz k oknu, aby barvy uschnuly rychleji. Nostalgický olejový závan. Odpolední výtvarka na střední. Bezstarostné časy. 
„V hlavě to budu mít vypálené ještě hodně dlouho.” 
„Nejsou… nebezpeční. Jednoduše tady jsou, protože… tady jsou. Jako když někdy prší.” 
„Jak dlouho jsi nemaloval?”
„Od vysoké.” Něco by měl dodat. „Tohle nechtělo ven digitálně ani tužkou.” 
„Hlavně na sebe zbytečně netlač,” řekne Nora. „Poslední dny jsem o tebe chvílemi vážně měla strach.” 
V kuchyni se rozpípá budík. 
„Pokusím se.” Vtiskne jí polibek za ucho. „Pojď se navečeřet.” 

Už byla skoro v silnici, když ji někdo chytil za strhl zpátky.

Otočila se, připravená ječet, ale nikdo za ní nestál.

Autobus mezitím projel.

Někam jí zmizela peněženka, zrovna když se chystala ven. Máma jí, samozřejmě, nepůjčila ani libru.

Ta párty ale stejně byla hrozný malér.

Lístek na metro našla v kapse ve vteřině, kdy už chtěla sednout do auta k připité partě spolužáků.

“Ani nevíš, jaké máš štěstí,” psal jí pak jeden z nemocnice.

Rose seděla na obrubníku a sledovala svoje mladší já, jak se řítí k dalšímu maléru.

“Jak jsem to mohla přežít,” povzdechla si: “kdybych neměla sebe.”

Kapitán Konopásek, strážmistr Vajzhaupt a oddíl těžkooděnců s plamenomety cítili rozpaky. Přece jen poprvé dostali rozkazy k akci ve snu. Kapitána Konopáska především znepokojovala platnost povolení k domovní prohlídce před snícíma očima.

Advokátní kancelář Temný, Mráček a Pupava připomínala pevnost. Dveře odstřelili dynamitem. 

Ocelotova duše před nimi ukazovala do podzemí.

Šest set šedesát šest schodů, šestý suterén. Satanistická kaple. Na oltáři dvě prastaré ikony, zbytek z triptychu Pokušení mocných.

Ocelotova duše pobídla plamenometčíky. Kapli pohltil žár.

Ocelotova duše mávnutím rukou psala ohnivými písmeny: "Co tu bylo, už není, ani já už nejsem. Kdybych tu nebyla, bylo by to tu stále."

Tu noc spal Alex na gauči a nepřirozeně dlouho. Když se konečně probral, v domě bylo ticho.

Alex se protáhl a šel do kuchyně. V hlavě si připravoval, jak se Sofi omluví a vynahradí jí to.

V kuchyni bylo prázdno. V koupelně jakbysmet.

Přiotevřel dveře do ložnice. Po Sofi a Teddym nebyla ani stopa.

Všiml si pootevřených dveří ke skříni. Nahlédl do ní. Polovina věcí byla fuč.

Zastavilo se mu srdce.

Když se otočil, uviděl na posteli vzkaz.

"Kdybych tu nebyla, až tohle budeš číst, je pozdě. Už tu nejsem. Už mám dost tvých mizení. V tomhle nemůže dítě vyrůstat."