DMD č. 28. pro 28. 4. 2026. Téma: Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem.

Za zády strašlivá výheň, pod nohama hloubka.
„Za ním!“ 
Xénie se plavně snese, Evžen se překulí na rozbahněné zemi.
Vydlak prchá do noci, dvojníci se rozbíhají všemi směry. 
Kouzelné zrcátko hází stříbrné odlesky.  Zpoza rohu vyrazí zlatá pěst, zrcátko je na padrť, dvojník se rozprskne, Xénie v obklíčení sesílá kletby nazdařbůh.
Jeden číhal na střeše garáže, skočí Evženovi na záda, sevře jak žhavé kleště. Lišák padá, promění se, hryže a drápe, dusí se přívalem jeho krve.
Xénie se zoufale snaží protivníka zasáhnout.
A náhle… boj utichne.
Dvojníci se rozpadnou na prach.
Nad mrtvým vydlakem stojí Drahoš ještě otřesený vlastním kouzlem.

Dušana nad ránem probudí tupý šum. 
Vedle postele stojí… cosi se spoustou rukou. Ruce se rozevírají, místo dlaní mají tváře. Čtyři tváře, Ludmila, Markéta, Erika, Tereza pořád dokola. 
Natahují se k němu, obklopují ho ze vše stran. 
Dušan se nemůže pohnout. Nemůže křičet. Nemůže zavřít oči.
„Kvůli tobě jsme stále tady!” syčí tváře. „Budeš pykat. Rozhodni se jak.”

Blanka dorazí druhé pivo. 
„Ráno mlátil na dveře cely a vřeštěl, že všechno přizná,” řekne a přeměří pohledem nejdříve Noru a pak Adama. „Položil to, všechny čtyři vraždy. Prý ho v noci straší. Nevíte o tom náhodou něco?” 
„Možná ho dohnalo svědomí?” 

Táhnou se jak smrad. Žena s dcerkou očichávají ještě nesměle vonící šeříky nad vltavskou strání, chlapi přehlížejí město shůry. Na každé vyhlídce přestávka. 

Konečně táta velí otočit. 

„Jé, ahoj Rufino,“ Markétka se trhá a nadšeně běží k litinovým krajkám Hanavského pavilónu. Ve lněné vyšívance a s umně propletenou korunou vlasů vypadá žena jako zjevení z jiného světa. 

„Rád vás poznávám.“ Pod jejím pohledem natažená pravice vadne.

„Slyšel jsem… o vašem exilu.“

Oči jako jehly. „O útěku před tanky v Minsku? O pravdě vyšité krví? O rudé niti, která bojuje?“

Tuhne. 

Probere ho až dcerka. „Tati, Rufina umí jehlou porazit strach.“

Drobek onemocněl. Cora mu seděla u hlavy, hladila ho po čumáku, zatímco Picek hledal v knihách lék.

„Můžeš na chvilku?“ odvolal jí k sobě. „Dokážeš přečíst tohle?“

Jen co přešla ke stolu, Drobek se nadechl, jako by chtěl zvracet, ale místo toho z něj vyšlehl plamen nezměrné síly. Všechno před ním bylo rázem na popel.

Cora zbledla, „Kdybych nestála u tebe, tak už tady nejsem…“

„Já vím,“ hladil jí otřeseně Picek po ruce, zatímco sesílal na draka kouzlo.

„Co děláš?“

„Zmrazím kolem něj čas. Nevydrží to moc dlouho, ale díky tomu stihneme zajít do magického lesa sehnat byliny na lék.“

„Haló, tady! V bramboře! Au! Odeženeš toho ptáka?“ zaslechla Chell z vedlejší místnosti. Na dně hnízda tam ležela GLaDOS.

„Hele, vím, že to mezi námi úplně nefungovalo, ale situace se změnila. Musíme spolupracovat. Zvedneš mě? Jsem brambora, sama nic nezmůžu! Dal mě do brambory, ten zmetek! Vidíš? Brambora! Takové ponížení!“

Chell se na ni jen kysele podívala a pomyslela si: „Uvědomuješ si, že tě ta brambora drží při životě?“

Jako by jí GLaDOS četla myšlenky. Na chvilinku zmlkla a pak smířlivě povzdechla:

„Já vím, kdybych nebyla v bramboře, tak už tady nejsem… Ale teď musíme vyrazit a nakopat Wheatleymu zadek!“

Už několikátým rokem žiju druhý život.
Ten první byl klasický život netopýřího kluka. V létě jsem bydlel se třemi spolubydlícími na staromládeneckém bytě za okenicí chaty, které lidé zavírali jen na zimu. 
Jedné noci jsem se vracel z lovu. Už jsem to měl domů kousek, takže jsem flákal echolokaci a letěl podle zraku, který není tak vytříbený jako netopýří sluch. 
Potkal jsem rybářský vlasec. Zaškrtil mi křídlo a visel jsem na něm tři dny, ale okolo chodili lidé a nakonec mě vyprostili. 
Křídli mi museli amputovat. 
V druhém životě pracuji za jídlo. Nechávám se omatlávat a tvářím se moc roztomile. 

V horách, kde vládne Kanun, se osud měří na stíny. 

Muž v kamenné věži zapomnění sleduje svět skrze úzkou střílnu. Opustit čtyřhrannou nedobytnou pevnost bez oken a vyjít na slunce znamená sehrát ruletu se smrtí. Krevní msta ho může smýt z povrchu země. 

Výš k nebi sbírá horský med burrnesha. Bytost v hrubém šatě, s ostříhanými vlasy a puškou. Ženskost pohřbila pod přísahou, aby rodina přežila. 

Vězni i zachránci zároveň. Křehký paradox vytesaný do vápence. JInde než v těsné cele nebo cizím těle nemají právo na život.

Prokleté pohoří své lidi chrání. Přivlastní si je. Pohltí. 

Cenou je ztráta svobody. 

Kantorka se odhodlaně nadechla. Zítra mají s Fendrou první společnou hodinu. Už nemůže potichu vycouvat jako poprvé, dneska se znovuseznámit musí. Zaklepala a stiskla kliku kabinetu.
"Nazdar! Vlastně - dobrý den, paní kolegyně!" usmála se Fendra.
"Kde jste se tu vzala, paní profesorko?" vypadlo z kantorky.
"To víš, našli si mě a vytáhli z důchodového hrobečku. Jako zahrádka, kultura a Univerzita třetího věku prima, ale opravdový život to není. Konečně zase učit! Vždyť já bych se doma ukousala nudou!"
"Aha. Tak... jak to zítra uděláme?"
"Ty začneš... vlastně - měla bys mi taky tykat, ne?"
"Vám???"
"Ok, takže časem. Takže: co navrhujete?"

Magický vír popadl nezkušené letce a vzápětí zbyli na nádvoří jen zkoprnělí profesoři.
„Tak to abysem vzal pár domácích skřítků a šel ty nešťastný mudly hledat, co?“ povzdechl si Hagrid.
„Podejte mi koště,“ pronesla Minerva ledově. „Kdyby mě někdo hledal v ředitelně, už tam nejsem. Chodby v nejhlubším sklepení čekají.“
Křiklan a Kratiknot na sebe nešťastně pohlédli.
„Vy!“ vyštěkla. „Tvrdili jste, že kopule vydrží neporušená celou hodinu.“
„A vydržela,“ ohradil se Kratiknot. „Dokonce jsme přidali rezervu pět minut.“
Madam Hoochová nesouhlasně poklepala na hodinky. „Kopule zmizela přesně za padesát minut.“
„Samozřejmě. Podle zadání,“ přikývl Křiklan. „Vyučovací hodina plus pětiminutová rezerva.“

Čtveřice lodí ukrajovala míli za mílí z nekonečné šedomodré dálavy. 
Frances vyšla na palubu. Pravačku zavěšenou v květovaném šátku. Do tváří už se vrátil život, ale stále byla nezdravě vyhublá. Přehlédla konvoj. S trochou štěstí jim do cíle zbývaly dva měsíce. Přetrvávající únava ji přiměla k návratu do kajuty. 

Odpoledne přebíral hlídku pan Milton. Chybějící bílá na límci hlásala, že si vysloužil povýšení. Nově nabytá zodpovědnost tížila na ramenou, když hlídka oznámila blízkost hory ledu. Následoval záchvěv úlevy, když se objevil pan Layton.
„Informujeme kapitána?“ 
Starší muž zavrtěl hlavou.
„Je dost daleko. Bezpečně se vyhneme.“
Nebylo potřeba rušit kapitánův odpočinek.