Historické RPF

Diogenes dospával na rohoži pred sudom až do chvíle keď sa psy rozutekali, a jemu priamo pred nosom zastali dve slnkom nedotknuté kuracie nôžky v sandáloch.
Diogenes zasliepňal nahor. „Ty.“
Návštevník nervózne preplietol prstami na nohách a sonickým šróbovákom sa poškrabal pod okrajom (ženského) chitónu. „Tvoja TARDIS je veľmi... malebná.“
Diogenes sa posadil a potľapkal sud. „Čo chceš?“
Hosť naňho pozrel dvojtonovým pohľadom. „Nesmieš dať miestnym viac, než na čo sú pripravení.“
Diogenes pokrčil plecami. „TARDIS sľúbila, že zničí čokoľvek napíšem. Sme obaja starí. Našli sme dobré miesto, kde dožiť. Ostatne, vytáčať Sokrata je univerzálne zábavné.“
Hosť sa rozžiaril. „Allons-y!“

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.

Kee Vosová ovdověla a Vincent si jednoho dne náhle uvědomil, že ji miluje. Nejdřív to nedával najevo, jen si užíval přítomnosti své sestřenice a jejího malého syna. Vincent byl šťastný za čas strávený společně. Kee mu radila při kreslení, podporovala ho.
Ale jakmile překotně vyslovil slova lásky, všechno bylo špatně. Kee ho nechtěla ani vidět. Sledoval její kroky kamkoliv šla, ale odmítala s ním promluvit. Na vině nebylo to, že jsou bratranec a sestřenice, ale že Vincent neuživí ani sám sebe. Byl chudý příbuzný.
Vincenta to zlomilo. Zklamalo. Připadal si tak blízko, na dosah štěstí... a osud mu to pokazil.

Gauguin po dlouhém přesvědčování souhlasil, že za ním přijede do Arles. Vincent byl tak nadšený, že za všechny peníze, které dostával od Thea, postupně nakupoval věci, o kterých byl přesvědčený, že se Gauguinovi budou líbit.
Sliboval si od jeho návštěvy hodně. Budou spolu tvořit! Měl tolik očekávání, tolik se na to těšil.
Maloval okolní krajinu, plnil své obrazy jasem arleského slunce. Plánta ze sebe vyzařovala jeho štěstí. Rozvěsil je po domě, aby mu dodal útulnost.
Když Gauguin přijel, Vincent ho nenechal po cestě ani vydechnout. Popadl ho za ruku a odvlekl ho do žlutých polí.
Byl šťastný, alespoň na chvíli.

Už ani nedovedu brečet. Prázdný pohled upírám na bílý papír. Snažím se z toho všeho ještě vypsat, zachránit se, ale chvěje se mi ruka. Celý se chvěji a vlastní zoufalství halím do filosofických myšlenek o pláči.
I oblaka slzí. A nejspíš jenom tak. Ne kvůli rozbitému světu, ne kvůli smutku kohokoli z nás. Otvírám okno.
K čemu je teplo lidského doteku, k čemu jsou poetická slova. Každý se snaží o své přežití a já jsem zůstal sám. Já, déšť a hlubina pod oknem.
Žádné okno. Žádné verše. Ležím tu bez hnutí a jediné, z čeho mohu vyskočit, je tento život.

Vincent se snažil zlepšovat své malířské umění co to jen šlo. V záchvatech odhodlání pokreslil stohy papírů, maloval od brzkého rána do pozdního večera. Ve snech ho strašilo odmítnutí.
Nakonec ten tlak nevydržel. Všichni jeho obrazy považovali pořád za stejně špatné.
Odjel z Haagu a usadil se v Brabantu. Dělal studie vesničanů, stále dokola, až měl pocit, že se mu z toho motá hlava.
„Měl bys vyzkoušet barvy,“ napsal mu jednou Theo. Vincent se barev obával. Měl pocit, že na ně není připravený.
Ale když barvami konečně stvořil Jedlíky brambor, věděl, že barva je prostředkem k tomu, jak se vyjádřit.

„Vždycky jsem měl problém vyznat se v našem římském kalendáři. Zvlášť po té pitomé reformě. Ano, mojí reformě. Rok zmatků a tak, vždyť jste v tom jeli se mnou. Kdyby se mi ti alexandrijští astronomové dostali do rukou… No nic, zatím to funguje, přestupné roky by se nějakou dobu mohly používat a jestli se do toho někomu bude chtít fušovat, tak prosím. Já jsem spokojen.
Akorát teď se trochu ztrácím, jak už jsem řekl. Březnové idy, březnové idy… Byly včera, nebo budou až zítra? Který zatracený den si mám dávat bacha?!“
„Upokoj se, Caesare, byly už včera, třináctého.“
„Díky, Brute.“

Chodil ke Goupilovi týden co týden. Nosil Tersteegovi svoje studie a skici, aby od něj dostal zpětnou vazbu. Měl pocit, že se zlepšuje a vždy mu nadšeně ukazoval jednotlivé obrázky, ale Tersteeg nad nimi jen kroutil hlavou. Nevystaví je. Vincentova počáteční euforie rychle opadla.
Vždy se vracel domů skleslý a rozmrzelý. Neměl chuť dál pracovat. Ale pokaždé se našlo něco, co mu zase dodalo energii do dalšího kreslení. Milé slovo od strýce Mauva nebo dopis od Thea.
Ale Tersteeg mu ležel v žaludku neustále. Nechtěl nic od něj prodávat, protože to nebylo dost dokonalé. Dost podle představ akademických malířských mozků.

Vděčen jsem Bohu, že dal mi dožíti se tohoto truchlivého dne.
Chtěl jsem skutkem i poradou napravovat věci lidské, učit, přednášet a bádat, ale svět zobrazující se bolestí a bídou třicetileté války mi v tom bránil. Ztrácel jsem se v jeho labyrintu a toužil po ráji srdce.
Ten mi však nebyl dopřán. Jako dvojnásobný vdovec daleko od vlasti jsem byl zvyklý stavět svůj život z ničeho, ale požár v Lešně mi v závěti zanechal jen popel a trosky. Tisíce slov, tisíce hodin práce byly pryč.
Nyní, skrytý v hlubině bezpečnosti, provedu vás po cestě světla událostmi tak, jak se sběhly.

Nevidím zlo...
On ho viděl. Moc dobře. Viděl bídu každého jejich dne. Viděl, že nemají ani na chleba. Viděl, jak je bijí. Jak je zavírají do vězení. On to viděl.
Neslyším zlo...
On ho slyšel. Slyšel jejich řev, když procházel věznicí. Slyšel každý jejich vzlyk. Slyšel každou kletbu. Zoufalou prosbu jejich úst.
Nemyslím zlo...
On myslel jen na jejich dobro. Chtěl je vidět veselé, chtěl slyšet jejich smích. Miloval ho. Učil je ctít Boha a Pannu Marii. Učil je se postarat. Učil je, jak na zlo nemyslet.
Nevidím, neslyším, nemyslím, nemluvím...
Viděl, slyšel, mluvil. Myslel. Pomáhal.
Don Bosco, obyčejný kněz.