Historické RPF

Mládec statný, prodíraje se obrovským srocením lidu, z nichž všichni podivně vymóděni byli a vyzbrojeni špacírštoky, zalitoval okamžitě, že chtěl se cestou na František projíti po nábřeží, aby větříku do tváří nachytal, pak že zahnul od rejdiště Malou Křížovnickou, chtě se ještě kolem Haštala pokoukati. Tlačili se ku Vltavě, projít mohl teprvá, až poslední ze shromáždění tohoto protivného odešel.
Když usazen na sofa u Máry poptal se na to srocení, vysvětlila mu, že to jest výlet do přírody organizovaný těmi, kteří nechtějí být o nedělním odpoledni městem spoutáni. Karel ušklíbl se kysele a druhý den vydal se pěšky do Krkonoš.

Nebýt strýce Centa, asi by to pro ně oba skončilo špatně. Vincent u něj ze začátku rád pracoval, ale časem ho práce v obchodě s obrazy přestala bavit. Tak ho strýc Cent vyhodil.
Theo bral svou práci zodpovědněji. Naštěstí pro oba. Z jednoho platu žil on i Vincent, kterému pravidelně posílal pár franků na obživu.
Ne, že by se mu to nesnažil vrátit. Na oplátku mu posílal své obrazy v naději, že se nějaký v galerii prodá. Nikdo ale jeho stylu nerozuměl, všem jeho obrazy přišly podivné.
A tak Theovi nezbývalo než svého bratra podporovat. Vždycky to dělal s láskou.

Stačí k tomu málo, milé dívky.
1. Narodit se do správného rodu.
2. Tiše sledovat, jak všichni kolem umírají. Čekat.
3. Být silná. Nevzdávat se. Nepodepisovat.
4. Tyran nezabije, tyran posílí.
5. Klidně usednout na své místo, promluvit a nakonec se usmát.
6. Provdat se z lásky. Nedbat na nenávist.
7. Nepoddat se celou svou duší. Nechat si kousek pro sebe.
8. Mít ráda své děti. Všechny.
9. Nepoddat se zármutku, když milovaný -
Přeškrtla poslední řádek.
Otřela si slzy.
Zavřela knihu.
Položila ji na studený polštář vedle své hlavy.
Sešla ze správné cesty a už nikdy se na ni nevrátila.

Hrabal hrabal
prstíčkem hrabal
v zemi se hrabal
pohádky hledal
historky hledal
nemohl je najít.
Pídil se, pídil
příběhy předl
nelíbily se mu.
Všude se dostal
do sklepa vlezl
na půdu vlezl
na hřbitov vlezl
na ženskou vlezl
nic tam nenašel.
Tak začal pábit
pábil se, pábil
taky se kurvil
vše to bylo zbytečné.
Tak si to napsal
aspoň to napsal
jak marně hledal
napsal si příběh
a ten měl úspěch.
Historky o slávě
historky o trávě
historky o krávě
dneska dost letí.
Hrabal se pábil
pábil se hrabal
v hlíně se pábil
v kurvě se hrabal
a nakonec umřel.

Mladý varhaník je pohledný, z rodiny známé, pověsti dobré. Však mu také hradecké měštky své dcery na vdávání nastrkují a nejedna ctná panna nyvě na kůr vzhlíží. I Zuzana se po něm kolikrát zálibně otočila, snad proto jí sňatek, oběma otci domluvený, není příliš proti mysli. Krátce po svatbě milá Zuzana zjistí, krom jiných věcí povahy příjemné, že drahý manžel je nátury snivé, nepříliš v kšeftu zběhlý, zkrátka muž, který žije více hudbou než správou vinného šenku. Jako žena praktická uzavře s chotěm dohodu: jeho jsou noty, její bude šenk. Výsledky domluvy nadaného muže a jeho moudré ženy přetrvaly staletí.

Dnešní večírek byl úspěch. Maškarní ve stylu zvířecí říše bylo v kurzu a lidé se bavili. Carole se smála i tančila, přestože si byla vědoma toho, že jsou oba pozorováni. Bylo to čerstvé a skandální.
Sešli se v zimní zahradě.
„Nemusíme se skrývat, zlato, stejně to všichni vědí.“
Byl neodolatelný. A drzý.
„Jenže já jsem jiná třída než ty tvoje holky."
Přitáhl si ji k sobě blíž: „Taky proto si tě vezmu."
„Nejsi náhodou ženatý?"
„Ria to ví taky a brzo se rozvedeme."
Zasmála se: „A kdo si myslíš, že seš, aby ti tyhle sliby prošly? Clark Gable?"
„Přesně ten."

„Představte si, narodil jsem se jako Kilian, otec se ke mně vůbec nechtěl hlásit, moje drahá matička, jejíž dlouhé vlasy chtěli líbat všichni páni z Polné, měla štěstíčko a potkala Francina, který si ji vzal, taky si vzal za vlastního mě, jenomže já nebyl zdárným synkem, divadlo mě zajímalo víc než škola, věřte nebo ne, já jsem vám propadal, dokonce třikrát, takže mě zaměstnali jenom u šraněk, potom jenom na mojí milovaný Poldi, ale tam jsem se zranil… Mimochodem, říkal jsem vám, že mi můžete říkat doktore, protože jsem JUDr.?“
„Bohouši, tohle se nedá poslouchat.“
A tak to raději sepsal.

Hemží se, mrchy žatračený!
Dejte mi pokoj! Počebuju pračovat! *mračí se*
Ták. Už lepčí.
Hmmmm - hmm hmm hmm hmm hmm hmm hmm.
Ne. To je špatně! *dupe nožičkou*
Já váš žakaňkám, ještli še nepžžžžestanete hemžit!
Lalalala - la la lááááá!
Nééééé! *trhá papír a hází ho na zem*
"Miláčku, přinesla jsem ti horkou čokoládu. Přestaň si na chvíli hrát."
*důležitě* "Nemám čas! Nemám čas! Muším pračovat!"
*kroky s úsměvem odchází*
Tak žnovu. Lá la la lá la la láááááá!
Tak! Už šte še přeštaly hemžit, noty žatračený? Už mi dáte pokoj?
*po dvou hodinách*
"Mamííííí! Pošlechneš si moji novou škladbu? Mamííííí!"

Byl to všední šedivý den, jeden z tisíce.
Slunce ráno zapomnělo vysvitnout, nebe bylo bílé, pokrývala ho obrovská zavlhlá přikrývka, připomínající svou barvou krb před vymetením.
Ze všech komínů stoupal dým a vsakoval se do neviditelných mraků.
Olověné kruhy, produkované místními továrnami, se rozplývaly ve vzduchu.
Všichni topili, byla zima.
"Podívej," ukazoval bezejmenný turista v cestovním obleku své družce a listoval přitom baedeckerem, "Westminster už je celý zahalený. Místní kolorit je prostě nenapodobitelný. London fog! Beautiful! Tomu říkám život!"
Rozkašlal se, vdechl kouř.
Pak si přitiskl na ústa kapesník.
A pak se pomalu zadusil.
Nebyl to život. Byla to smrt.

Kostelní klenbou zazněly kroky. Pak se ozval dívčí hlas.
„Otče?“
„Poslouchám tě, Johanko.“
„Otče, znáš Michaela? Toho archanděla?“
„Jistě, znám ho. Proč se mě na něj ptáš?“
„Mluvila jsem s ním.“
„S kým…“ odkašlal si, „s kýmže jsi to mluvila?“
„S Michaelem. S archandělem Michaelem!“
Chvíli bylo ticho, jen před kostelem bečely Johančiny ovce.
„To se, hm, to se občas dětem stává.“
„Ale otče, já už přece nejsem dítě!“
Moc toho z její klečící postavy neviděl, ale představivost, tu měl. A tak ji na okamžik spatřil jako lilii ověnčenou plameny.
„Johanko, běž, ovečky čekají. A raději o tom nikomu neříkej…“