Historické RPF

V jeho ateliéru se jednou objevila dřevěná bedýnka. Stála přímo naproti zátiší, na kterém zrovna pracoval.
„Víš, co to je?“ Objevil se v ateliéru z ničehož nic. Polekala se.
Otevřel poklop a pokynul jí, aby se podívala.
Překvapením se jí zatajil dech. Viděla uvnitř stejnou scénu jako v ateliéru, jenom menší.
„To je camera obscura,“ řekl. „Tady je čočka, která světlem přenáší scénu dovnitř.“
„Ukazuje vám, co malovat?“ zeptala se.
„Ne,“ rozesmál se, „ale pomáhá to s perspektivou. Na papír přenese obraz, který mohu snadno obkreslit.“
Nesměle se usmála a fascinovaně bedýnku pozorovala.
Měla pocit, že hledí na něco kouzelného.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Ví, jaký text chce napsat: radostný i burcující, plný naděje, ale takové, pro kterou se musí bojovat, kterou je nutno si zasloužit. Ale nedaří se, moří se s tím, slova jej neposlouchají.
Je dusno, ani větřík se nepohne, moucha nezabzučí a hlava padá na stůl pokrytý papíry bílými k vzteku, už už se myšlenka zatřepotá, a pak uletí jako motýlek.
Světlo a rána, procitá náhle, s výkřikem.
„To nic,“ přiběhne služka přivolaná hlukem, „to je jen bouřka. Hromy bijí prudce a nad Tatrami se blýská.“
K jejímu velkému úžasu ji po těch slovech Janko Matúška zprudka políbí na obě tváře.

Oděl se do oceli. Je příliš pozdě na záchranu i na smíření. Zradil jsi? Jsi jednou z příčin jeho pádu? Ukradl jsi mu ženu? Nebo ho jen nemůžeš nemilovat?
Oděl se do oceli. V černé zbroji a na černém oři jede na vlastní pěst svou zemí. Tu bláznivou odvahu nemůžeš nemilovat.
Oděl se do oceli. Neprohrává, nevzdává se a nerad je tím, kým je. Ty rozesmáté žhavé uhlíky v jeho očích nemůžeš nemilovat.
Oděl se do oceli. Prochází mezi těmi, kdo zemřou, a dodává jim sílu a naději. I když tě srazil do bláta a málem zabil, nemůžeš ho nemilovat.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.

Vilda podlehl budoucímu názoru 57 akademiků, kteří tvrdili, že na tvorbu nemá dostatečné vzdělání. Převzal řemeslo po otci a žil spokojeně ve Stratfordu.
Alfonz, podroben hormonální léčbě, dosáhl určitého stupně klidu a míru a nemusel si nic kompenzovat psaním úchyláren. A taky ho na jistou dobu zabavila ta prsa.
Neznámý dobrodinec poskytl Karlíkovu otci finanční výpomoc. Ten nemusel do vězení pro dlužníky, Karlík do továrny a nepoznal sociální bahno své doby.
Tajemný lékař, který se zapomněl představit, zachránil život Johančině dceři a tím i její manželství.
Sokrates pohladil modrou budku, poděkoval Doctorovi a byl rád, že v tom není sám.

Vincent van Gogh měl dozajista velké nadání pro psaní. Napsal stovky, tisíce dopisů, každý plný nádherných obratů. Vyjadřoval v nich své myšlenky, emoce a poznatky, balil je do krásných slov. To ale bylo jen pro blízké. Theovi se svěřoval se vším, protože věděl, že on jeho obavám a radostem porozumí.
Pro ostatní tu byly jeho obrazy. Bylo v nich vše, přesto jinak. Slova nahradil barvami, slovosled tahy štětcem. Neřekl tím to, co slovy, ale vnitřně měl strach veřejnosti sdělit to, co chtěl. Obrazy mu umožňovaly schovat si něco pro sebe.
A tak se dál vyjadřoval barvami a psaní přenechal jiným.