Historické RPF

Rutinní záležitost. To říkali. Jen chvilka letu, žádné potíže, vyskočit, sbalit se, vrátit se "domů", podat hlášení.
Bylo to jako vrátit se do dětství. Jako snažit se udělat krok. Ten úplně první, kdy nevíte, jestli tím nezničíte svět. Adrenalin bují žilami, krev šumí v uších. V tu chvíli se cítíte nesmrtelní, můžete dokázat cokoliv. Ano, protože to bezvýhradně milujete.
Dokud se nepodíváte nad sebe, kde se dělostřelecký protiletadlový granát zavrtává do těla Dakoty, z níž jste vyskočili.
Ne, Nixi, nedívej se tam, křičí na něj jeho podvědomí. Nemůže odtrhnout zrak. Ruce zasvrbí, jazyk se vine k patru.
Už ji nechce.

Od doby, kdy začal malovat, ho všichni považovali za blázna. To nikdy nezvládneš, slyšel ze všech stran. Nikdy nebudeš úspěšný!
Propadal depresím, když týden skoro nejedl, protože si to nemohl dovolit (za peníze od Thea zaplatil modely), a nakonec jeho oběť přišla vniveč. U Goupila jeho studie nechtěli. A pak přišel další týden, s vervou se pustil do díla, kreslil doslova o život. Prodá pár pohlednic? Ne, nebudou prodávat dílo někoho, kdo živí prostitutku.
Věděl, že tenhle způsob života ho jednou zabije. I přes to nebezpečí Vincent vytrval. Pozbyl důstojnosti, ale i tak měl občas pocit, že je neskonale šťastný.

Audrey Walsingham nechtěla, aby se jeho vztah s jejím mužem dostal na veřejnost.
Ingram Frizer žárlil. Na jeho vztah s Thomasem Walsinghamem.
Sir Walter Raleigh se obával, že ho kompromituje. Buď z vlastní vůle, nebo na popud hraběte z Essexu.
Lord Burghley a sir Robert Cecil zamezili tomu, aby propagoval katolicismus.
Ingram Frizer a Nicholas Skerez chtěli peníze, které mu půjčili.
Jistí členové Královské rady se třásli, že chce vyzradit jejich ateistické smýšlení.
Sama královna Alžběta věřila, že by jeho ateistické snahy mohly dojít moc daleko.
Podle oficiálních záznamů si začal Christopher Marlowe. Frizer bodl v sebeobraně.
Oddechli si všichni.

Já na návštěvě byl dnes u přítele svého,
tam někdo zranil mne a já jsem zranil jeho.
Spanilá panna, až srdce se svírá,
touhou tělo chřadne mi a zmírá,
jest příliš krásná, příliš skvělá,
než aby milovat mě chtěla,
a nepodléhá slovům luzným,
ba ani vzácným dárkům různým.
Ač v opojení drahých vín,
stále chrání si svůj klín!
Tiše, jde tvá paní!
Zas u vína jsi vysedával, muži?!
Zas hanbu přived' na mou kůži?!
Pro každou děvku pouštěl vilnou slinu
trapnými slůvky jí balamutil-, inu...
***
William koncept rázně škrtl. Pořád to není ono.
Lépe, když bude Romeo mrtvý, než ženatý.

Žlutý dům v Arles má barvu vaječných žloutků. Pořád září, ale už dávno není původní.
Jsem šťastná, že jsem konečně tady, ale je mi zároveň trochu smutno. Jak zasněně hledím do zahrady, vytrhne mě najednou hlas muže.
„Líbí se vám, mademoiselle?“ zeptá se mě. Překvapeně vzhlédnu. Přikývnu.
„Dal bych vám skutečnou, ale ta rychle uvadne. Když počkáte, přinesu vám namalované. Dopoledne jsem je dokončil, ale už budou suché.“
„Já...“ začnu, ale Vincent už odchází. Roztřesou se mi kolena.
Že slunečnice v mé ložnici jsou od něj, jsem nikdy nikomu neřekla. Mají pro mě hodnotu, kterou nedokáže vyčíslit nic na světě.

Billyho šíleně bolela hlava. Ne že by snad včerejší pijatyka byla jeho první, ale ještě nikdy se nezřídil tolik, že by ho postihl fatální výpadek paměti. Doufal, že se nezapletl do nějaké rvačky.
Pak mu ale došlo, že v té posteli, ve které tak úporně trpí, neleží sám. Dlouhé zrzavé vlasy ho lechtaly… všude! Přitulila se k němu a šeptala v polospánku něžná slůvka. Takže přece bylo včera nějaké poprvé.
Když přišel její otec, hrozil mu propíchnutím vidlemi. Bál se, tak si ji vzal.
Celý život přemýšlel, jestli by vidle nebyly lepší volba.
Tak o svém nešťastném manželství alespoň psal.

Cítil, že zdi města ho svírají a nemůže se nadechnout. Vše na něj působilo šedivě, bezbarvě, úzkostlivě. Bylo mu čím dál tím hůř. Neměl co malovat, když Sien odešla. Byl osamělý, když ráno vstával a nikdo mu nedonesl k snídani kávu.
Potřeboval ven. Cítil, jak ho příroda táhne k sobě. Když byl jednou skutečně ponurý, deštivý den, rozhodl se. Odjede na venkov. Začíná jaro, bude malovat krajinu a dění kolem sebe.
Nasedl do vlaku s tím, co měl, a vydal se na jih. Pole ozářená sluncem mu navrátila vnitřní radost. Vincent se zase na chvíli cítil být úplně sám sebou.