Živantní směšiště jevota

Marie Stella nepříliš koordinovaně mávla rukou s malým papírovým paraplíčkem. „Až se stanu tou velilikou umělkyní...“
„Tišeji, mademoiselle,“ zašeptal Kouzelník ve vysokém klobouku. „Vy přece jste veliká umělkyně.“
Stella ho ignorovala. „... pořídím si limuzínu. Ssstarorůžovou limuzínu. S metlalízou. A šidičem. T-řřřídičem.“
„Řidičem. Nač hned taková vydání, můj vůz vám už nestačí?“
„Já chci svou limuzínu! A budu v ní vozit kytice růží a kababelku a dva bodykvádry s pictolkou. Jeden mi bude nosit kytlice a druhý bababelku. Blabelku.“ Rozesmála se. „Blá, blá! Black and white, bez sody, prosím!“
Kouzelník ji uchopil pod paží. „Dáma je unavena. S dovolením. Říkám uhnout!!!“

„Já už nevím, co s ním,“ zuřil principál. „Na jevišti stojí jako dřevo. Kam ho zasadíš, tam ho najdeš. Místo zpěvu krákorá jak vrána, a recituje tak, že Mácha rotuje v hrobě. A angažovat ho musíme, jinak budu mít doma peklo. To víte – bratranec sestřenice tchyně mojí... a tak dál.“
„Těžká věc,“ souhlasil chmurně tragéd. „Rodinná válka je horší Války růží.“
„Co v kulisách?“
Kulisák zavrtěl hlavou. „Dej mu do ruky kladivo, prorazí strop.“
„Ale vždyť říkal, že v divadle už pracoval,“ držel se za hlavu principál.
„To ano,“ souhlasil kulisák. „Říkal, že v Alhambře. Jako vyhazovač z divadelního baru…“

„Musíš ctít rytmus té řeči, rozumíš? Tamda damta tamda dá! Ne tamtádamtádamtata. Ctít jazyk, to libozvučné seskupení hlásek, ten pravý a jedinečný duch jazyka, tou řečí hovořili velikáni, Vrchlický, Mácha, a ty to tady matláš, že ti z třetí řady není rozumět ani slovo! Jsi herec, nositel kultury do těchto zapadlých končin, musíš dosáhnout toho, že na tebe budou z hlediště všichni zírat s otevřenou pusou! A při odchodu budou hrdí na to, že mluví stejným jazykem! Tak znovu! A snaž se!“
„Bél pozdníí večééér, pervnííí mááááj…“
Principál se zhroutil. Rozostřená průsvitná postava, nahlížející mu přes rameno, soustrastně zavrtěla hlavou…

„To mi řekněte, který pitomec nám nacpal do turné takové děsné díry jako Línomysl a Žaludkov,“ láteřila tragédova žena. „Copak jsme do těch Křepčic nemohli jet jinudy? Hory prej, jasně. Tisíckrát raději bych brala hory, klidně i v tom prosinci, s lavinama a vším. S potěšením bych tlačila maringotky závějí! Všechno, vážně všechno je lepší, než vystupovat v Línomysli.“
„Nebruč,“ uklidňoval ji tragéd, „uděláme živé obrazy. To pochopí.“
„Jo. Loni nepochopili ani Narození Jezulátka,“ přidala se k vrčení principálka.
„Tak letos uděláme Roh hojnosti na sněhu,“ navrhl satirik. „Jablko, Ananas, Mrkev… Klátící se vycpané mrkvi by se mohli zasmát, ne?“

"Principále! Jsem naprosto geniální, jedinečný a všeho schopný! Vyřešil jsem, jak zahrát Červenou Karkulku i se změnami scén! Proměnná scéna!" jásal kulisák.
"Jak si to představuješ?" otázal se principál.
"Jako totální minimalismus. Holá prkna a vzadu plátno namotané na dvou rolích od koberců. Bude na něm okno babiččiny chaloupky, vnitřek chaloupky, vnější dveře, les za chaloupkou, a ten přejde zase v to okno. Jak budeme točit klikou, bude se měnit scéna průběžně. Bude proměnná. Geniální!"
...
Když stavěli novou minimalistickou scénu, kulisák se dmul pýchou. Tak dlouho, dokud nezjistil, že krejčí sešil plátno obrazem dovnitř.
Kulisák vzteky málem praskl namísto vlka.

„Co bych neznal? Mně se Maryša líbí, proto ju taky chcu.“ Jéžiš to je baba… nekoukej tam, nekoukej tam!
„Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima.“ Má ji, nebo ji nemá? Musím jít blíž, támhle doleva, to musím zjistit!
„Co s kém?“ To snad není možný, tohleto…
„Se stárkama? Se stárkama, to víš, že se stárkama.“ Mě to nebaví, já chci támhletu babu!
Proč mě proboha drží principál pod krkem? Co syčí??? Že Maryša a já jsem Vávra? Fakt? Na jevišti? Aha, jistě, už budu koukat jen na Maryšu… Ale ta baba… Ach jo!

Z obecenstva se začaly ozývat nespokojené hlasy. Tragéd přidal na síle:
„To be, or not to be: that is the question…“
Hluk mohutní. Diváci nespokojeně podupávají.
„To sleep, perchance to dream; ay, there's the rub,“ říká pevným hlasem, ale hrdlo mu stahuje úzkost, když vidí, jak hřmotní sedláci pomalu vstávají.
„That makes calamity of so long life.“ Jo, kalamita bude co nevidět. To byl hloupý nápad! Koho to proboha napadlo hrát Hamleta v originále v tomhle vystrkově? Prý - natlučeme jim do hlavy klasiku. Pcha, budeme rádi, když zachráníme holé životy, jak to tak vypadá…
Večer soubor ulehl na čerstvé boule.

Vždycky to bývá stejné. Pár dní na jednom místě, odehrát všechny prověřené kusy, sbalit si svých pár švestek a táhnout dál. Maringotka se kodrcavě rozjíždí, akrobat udělá dětem pro obveselení ještě pár přemetů a už vůz mizí v dáli. Na městečko dolehnou všední dny a jen občas se v hospodě vzpomíná na to, co všechno předvedli.
A komedianti? Ti projeli už tolik měst a vesnic, že pomalu sami nevědí, kolikrát kde byli, a odjezdů se nebojí.
Každý odjezd znamená loučení, ale i příslib návratu. Protože kdo neodjel, nemůže se vrátit. A tak se loučí zvesela. Vždyť se zas jednou potkáme…

"Pronesete poslední větu, madam, potom odejdete z jeviště."
"Ani náhodou!"
"To musíte, v divácích musí doznít poslední slova. Pak vás za bouřlivých ovací vyvolají zpátky!"
"Určitě? No já nevím, radši nikam nepůjdu!"
"Ale madam, jste velká herečka, uvidíte, že budete mít velký sukces!"
Představení jedné herečky probíhalo za naprostého ticha.
Ticho bohužel trvalo i po posledním Stellině slově.
Podle instrukcí odešla ze scény a napjatě čekala. Už? Už?
Nic se nedělo. Nakonec osvětlovač nevydržel a rozsvítil v sále. Světla lustru osvítila řady prázdných sedadel.
V zákulisí bušila Maria Stella do režiséra a vztekle dupala: "Chci svůj potlesk, chci a chci!!!"

"Já se na ně vykašlu!"
Maringotka se otřásala pod principálčiným rozhořčením.
"Já jim peču koláč jak kolo od vozu s nápisem Sněz mě!, aby Alenka byla dokonalá, a on ho někdo napůl sežere, ještě než k té scéně dojde!"
"Klid," konejšila ji žena tragédova."Přijdeme na to, kdo nedokáže tu svou mlsnou hubu ovládnout. Podívej se, co jsem vzala manželovi. Maže s tím kola od maringotky."
Principálka přičichla k olejíčku a vyprskla smíchy.
"Ale ten je ... RICINOVÝ!"
Smála se tak, že jí tragédka musela vzít peroutku z ruky a natřít okraj koláčku místo ní.
"Myslíš, že bude u srdíčka nával?"