Živantní směšiště jevota

Všichni zírali s otevřenými ústy. Na jevišti stály vznosné sloupy, z kterých padaly girlandy květin. Mezi nimi se pohybovala herečka v přezdobené róbě plné blýskavých cetek a falešného hedvábí, zlatý klobouček koketně připnutý na vyčesané paruce. Předváděla UMĚNÍ. Z úst se jí linula záplava slov, poletujících nad hlavami diváků jak malí exotičtí motýlci.
Když padla poslední opona, Marie Stella v šatně tančila: „ Úspěch! Konečně sukces! Jsem největší diva na světě!“
Ohromení diváci pomalu odcházeli domů.
„Marie“ zeptal se tiše Oskar. „ O čem to vlastně bylo?“
„To máš jedno, Oskare. Hlavně že Kropáčková pukne zlostí, až zjistí, že jsme sehnali lístky!“

„To tě mám učit i bodání do zad?“ brblal znechuceně tragéd.
„Když já mám strach, abych ti neublížil,“ hlesl milovník.
„Zasouvacím nožem? Blázníš? To musí mít razanci, grády, rozumíš? Žádná šmíra, ale akce, gesto, vlající plášť, ať z toho divák taky něco má! Je to středověk, ten se s ničím nemazal,“ horlil tragéd. „A ty mě pidláš, jako když podřezáváš kachnu! Sleduj! Takhle se to dělá!“
Popadl nejbližší rekvizitu. Nápřah – a švih!
Nůž profičel milovníkovi těsně kolem těla, prořízl nakašírovanou stěnu a přišpendlil kulisákovi rukáv k žebříku.
Ten jen vydechl: "Ty vole, zasouvák mám v dílně, todle ste lapli kuchyňskej!"

"Maminko, maminečko, nemůžeme zde kocoura nechati, on by bídně zhynul!" žadonil tragédův synek.
"Mami!" zaprosil chór všech souborových dětí.
"Dobře, pojede v košíku. Ale jestli uslyšíme jediné mňouknutí, letí z vozu, a přímluvci s ním, jasné?" zamručela po výměně pohledů mezi dospělými principálka.
Putování bylo veselé. Pod pálícím sluncem prozpěvovaly stříbrné fistulky Prší, prší, ve smrkovém lese znělo Pod dubem, za dubem a u potoka Červivý šátečku, kolem se toč.
Před městskými branami zarazil satirik první povoz. Znalecky naslouchal lehce ochraptěnému kvílení Bambini di Soubor. Pak pronesl: "Děcka, už toho nechte. Myslím, že si radní raději poslechnou árii kocouřího držkování."

Marie Stella se zhroutila na sedadlo v první řadě. Začala tiše štkát. Neměla se nechat přesvědčit. Ten konkurz nikdy, ale nikdy nemůže vyhrát! A přitom je z účastníků umělecky nejvíc na výši, hraje pouze pro samotnou radost z hraní, ne z tak přízemních pohnutek jako ti druzí, třeba pro gáži a tak. Její největší odměnou byl vždy potlesk. A komise - považte - netleskala!
Kouzelník s vysokým kloboukem vyskočil na forbínu. "Vyměňte komisi!" zvolal. "Není schopná rozeznat pravé umění od šmíry! Hanba! Ven!"
Tragéd se ošil. "Co myslíš, ukecá je?"
"Leda k tomu, aby s ní tuplem vyrazili dveře," uklidnil ho satirik.

Dialog u principálské maringotky:
"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Tragédka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam letíš?"
---------------------------------
Dialog u tragédské maringotky:
"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Kulisačka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam klušeš?"
---------------------------------
Dialog u kulisácké maringotky:
"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Principálka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam jdeš?"
---------------------------------
Monolog pod švestkou:
Hele, strom.
Lezu!
Jsem krásný.
Huf. Levá přední.
Jsem dokonalý.
Uf. Pravá přední.
Platón by jásal.
Hek. Levá zadní.
Neee!!!!
Buch.
...
Kruci, koho zítra vynechám?

"Ó jak krutý jest náš osud!" sténal tragéd.
"Viděl bych to spíš na nepodařenou komedii," ucedil satirik.
"Hlavně se s tou oponou moc nemydlete, chlapi," vrčel kulisák.
"A já jsem v tom namočený s vámi, a zcela nevinně," hudral akrobat, prohýbaje se pod tíží nákladu.
"Hele, ty jsi akrobat, ne muzikant," odsekl satirik. "A koukej neremcat a kroutit."
Principál neužitečně přešlapoval na mělčině. Zábly ho nohy.
Principálka stanula na břehu, založila si ruce v bok. "Vážení. Na jevišti jste si veleli sami, a jak to skončilo. Poblitou oponou. Takže teď dělejte, co říkám já. Potopit - vymáchat - vytáhnout - vykroutit! A znova!"

Tragéd planul nadšením.
"Aureolus," šeptal. "Zrádný otrok rozsápán medvědem!"
"Ani se neptám, kdo bude hrát otroka," pronesl satirik, "ale máme medvěda?"
"Nenahradil by ho principál? Je velký, silný, hladový, chlupatý..."
"Stejně ho radši zašijme do medvědí kůže."
Návštěvnost byla skvělá, i když do města dorazil cirkus. Principál trávil hodiny postáváním před medvědí klecí. Stanislavského metoda plnila divadelní hlediště a vyprazdňovala šapitó.
Při posledním představení překonal principál sám sebe. Zamručel, vztyčil se na zadní a začal tragédovi okusovat nos.
"Principále, neblázni, tohle v roli nemáš!" odstrčil ho tragéd.
Medvěd velmi věrohodně zařval.
"Principále?!"
Z medvědí klece se ozvalo: "Já jsem tady!!!"

Narodil se za jevištěm. Jeho matka měla naštěstí celé druhé jednání pauzu, takže nebyl třeba ani záskok. Pláč novorozence maskoval na scéně šťastný otec hurónským smíchem.
Kojenecký věk strávil na jevišti, přisát k mateřskému ňadru. Windsorské paničce to ještě prošlo, ovšem kojící Titánie byla poněkud silná káva.
Krize přišla, když se poprvé zasmál. Byl tehdy skryt v kašírovaném dubu, takže to znělo jako siréna. Někdo v hledišti zaječel "Hoří!", publikum uteklo uprostřed hry a on navždy zanevřel na komedie.
Pokus o romantickou roli ztroskotal na jeho chuti k jídlu. A rostoucím bříšku.
Přijal svůj osud a nadále zpívá s kozly.

"Stvoříme originální kus, pane starosto, jen pro vás!" sliboval horlivě satirik.
"Aby vám na mé narozeniny nekručelo v břiše, napište si tam hostinu. Bude zabijačka. Co nesníte na jevišti, donesou vám do maringotek."
"Jste laskav, pane starosto!" blaženě se usmíval principál.
Úsměv mu ovšem ztuhl na tváři, sotva kousl do jitrnice - a zjistil, že je ze starého chleba.
"Pacta sunt servanda," pravil po představení temným hlasem tragéd a vytáhl nůž.
Vystartovali ke starostovu chlívku. Než se kdo vzpamatoval, nevyplacená odměna dochrochtala.
"A důkazy likvidovat, než vystydnou," zavelela principálka. "Večeře!"
Ten večer se soubor přecpal vepřovým a zvěřinec drůbky a kostmi.

"Těšte se na cesty v Rownancii," říkali nám. "Jsou skvělé, přehledné a bezpečné."
Rownancie dělá čest svému jménu. Placka od obzoru k obzoru. Na konci to má jednolitě placatou pláž a za ní lehce zvlněné moře. Pro herce to není špatný terén, tvrdil principál. Stačí postavit kulisu - a celý kraj rázem ví, že přijelo divadlo.
Cesty tam mají dobré, to ano.
Jenže rownancijská vláda nechala loni vykácet aleje kolem nich.
A tak tu večer co večer topíme senem, vichr nám zvrhává kotlík s polévkou, doufáme, že je kasa řádně přivázaná řetězem, a místo klenby větví máme nad hlavou placku oblohy.