Živantní směšiště jevota

"Dneska už kramářské písně netáhnou," postěžoval si autor. "Prodali jsme jen pět výtisků. A takový je to trhák."
"Ukaž?" koukl mu přes rameno satirik.
"Kupujte lidičky
výtisky písničky
o krádeži salámu,
jež se stala poránu
v principálské marignotce.
Byl to salám napůl z ovce,
který zmizel z talíře
když šlo okolo zvíře -
černý kocour, bílý pes,
kterýpak z nich salám nes?
K tlamě jsme jim přičichli,
vůně ale vyčichly,
nebo nejsou pachateli.
Kdo dostane po zadeli?"
"A kdo ten salám vlastně vzal?" podivil se satirik.
"To je tajemství. Víš, předpokládám určitou inteligenci čtenáře..." rudl a olizoval si zamaštěné prsty autor.

"Talent jeden dřevěnej, prý to tu zná," skřípal zuby principál. „Že nás dovede až k areálu. A kde jsme? To nebudu říkat, jsou tu děti," vrčel. "Taková šance! Několik představení pro místní smetánku! Spaní v luxusu, horká lázeň, jídlo!“
"Jezdíme do kruhu v lese," suše pronesl satirik.
"Kdy už tam budeme?" ptala se tragickým hlasem posté Marie Stella. "Slíbili jste mi ložnici! Koupelnu! Ústřice! Tisíce diváků! Čtyři," upřesnila.
"Já vím, kde jsme," prohlásila principálka, "tady jsme byli předloni. Zbytečně. Na představení nepřišla ani ovce. Otočte to, jeďte támhletudy. Dojedeme zpátky do městečka, nechají nás přespat ve stáji, znám tam hostinského."

"Principále, proč zase Mokropsy?"
"Proč ne?"
"Kvůli tomu jejich předpotopnímu vedení. Loni to bouchlo uprostřed druhého jednání, a kde jsme byli s Bouří?"
"Můžeme dát Sen noci svatojánské."
"Hm, to je lepší, ale i tak by bylo fajn na jevišti trochu vidět."
"Tak víte co? Když zase vypadne proud, budeme normálně pokračovat a tvářit se, že je to rozhlasová hra."
Jenže se zdálo, že se letos v Mokropsech konečně shrabali na slušné pojistky.
Dokud Hermiona neřekla: "Můj zrak, Lysandre, tímto nočním časem
tě nenašel..."
Pak se ozvala děsná rána, celou vesnici pohltila tma - a z hlediště zaznělo: "A ani nenajde."

Kouzelník ve vysokém klobouku byl celý bez sebe.
Automatická klaka vypověděla službu!
Tedy přesně řečeno, ta věc fungovala, ale... úplně jinak. Po zapnutí nejdřív asi půl hodiny nedělala nic. Pak udělala Škvrk. Potom se rozkašlala. Někdy začala rachotivě poskakovat, čímž vytvářela zvukové efekty blízké nikoli potlesku, ale hromobití. Občas se rozdrnčela jako telefon nebo domovní zvonek. A jednou doskákala na jakési uvolněné prkno a namotala na sebe přitom pár provazů od kulis, čímž vyvolala efekt vlnobití.
Kouzelníkovi tekly nervy. Marie Stella má mít výstup - bez umělého potlesku?!
"Jaks to zařídil?" mrkl satirik na kulisáka.
"Nahradil jsem naše udělátko původním kurvítkem."

…a tak pejsek s kočičkou umyli podlahu i sebe,“ zakončila pohádku principálka. Odložila knihu a šla strouhat mýdlo na prádlo. Necky byly připravené, voda se ohřívala na kamnech, a Cvoček s Cvičkou ji bez odmlouvání nosili do necek. Cvička pak ještě přiběhla pro nastrouhané mýdlo a principálka, jdoucí pro špinavé prádlo, si pomyslela, jak hodné má děti.
„Drž hóó,“ ječela Cvička.
„Mejdlo sem, honéém,“ křičel Cvoček.
„Vraaaaaauauuuuumňaueeejéééééééééééééé!“ vřeštěl Mňauestro, kterého obě děti v potu tváře drbaly na valše.
Divoce prskající kocour zmizel do dálky.
"A jak ho teď usušíme na šňůře?" zeptala se zklamaně Cvička.
Předčítat klasiky je někdy záludné…

Mmle Ubohá nesměla vidět žádné cizí představení.
Kouzelník ve vysokém klobouku tvrdil, že by to podrylo její koncentraci. Prý by pohled na konkurenci narušil její výkon.
Mmle Ubohá nesměla být fotografována nebo filmována.
Kouzelník tvrdil, že záznam zkresluje...
Nikdy se neuviděla cizíma očima.
Mmle Ubohá nesměla číst recenze. Ani na své vlastní kusy.
Kouzelník jí místo toho pořád dokola říkal, jaká je dokonalá, skvělá a vůbec. Kritici že jsou buď podplacení, nebo zaujatí, nebo prostě lžou. Kritika, má drahá? To je čiré, koncentrované zlo!
Byly dny, kdy mu to věřila. A taky ty druhé.
Občas nám jí bylo docela líto.

"Tatíííí! Mňauestro udělal bobek do mámina truhlíku s mrkví!"
"Tatííí, vážně, a hezky na vršek. Jé, fůůůj!"
"Tedy, tedy, Mňauestro..."
No co, taky jsem ho mohl hodit na podlahu, ne? Je truhlík skoro písek? Je. Tak můžu. Že jsem to nezahrabal? Proč jako? Jo, principálce, kdyby tady byla, té bych to zahrabal. Ta by mi pěkně dala. Ale ty?
"Teda, tatí, takovou mrkev já nejím, fuj!"
"To jsou živiny, synu. Hnojivo. A mrkvičku ještě nejíme, je malá..."
"Smrdí. A velká bude taky smrdět."
Správně, principále, pěkně to ukliď, já mezitím...
"Tatí, teď ti krade sýr!"
"Já už chci doma maminkůůů!"

Výbuchy smíchu v hledišti přilákaly do zákulisí kouzelníka.
„Co se děje?“
„Ale, novej hraje ‚Paní, nesu vám psaní‘,“ odvětil kulisák.
Oba pak s vytržením hleděli na jeviště, kde královna vyděšeně sledovala prkenně se pohybujícího muže v kostýmu portýra. Konečně svou paní objevil, otočil se k ní s takovou vehemencí, že se zrcadlová stěna zřítila do portálu. Uklonil se, přičemž zadkem srazil stolek se servisem, a dopis podal tak razantně, že královně spadla korunka.
„Tak nevím,“ pravil kouzelník. „Jestli to nehraje, tak je to největší dřevo ze všech. Ale jestli to hraje, tak posunul hranice komiky až do naprosto neznámých končin…“

‚To bude dobrota,‘ těšila se principálka. Kousek jehněčího se na ni ze stolu jen smál. ‚Na česneku, jen ještě co k tomu – brambory? Ale chtělo by to špenát, ten nemám… Kopřivy! Jo!‘ vyběhla z maringotky se srpem v ruce.
„Co to…. Kde to… Hej, kdo jste mi vzal maso?“ ozvalo se zanedlouho z maringotky.
„Blbý vtipy, na to vás užije, koukejte to vrátit, chci vařit!“
„Jak to myslíš, kočka? Naše? Mňauestro? Vy jste ho viděli zdrhat s masem a nic jste neudělali?“
„Nemusíte mi vysvětlovat, že jsou kočky masožravky. Ale je vám jasný, že my budeme díky němu dneska vegetariáni?“

TOMAN A LESNÍ PANNA
Přijďte zhlédnout, co jste ještě neviděli, poslechnout, co jste neslyšeli!
Krásná panna, švarný hoch okouzlí vaše srdce!
Šumící doubrava, koníček čistě vyšperkovaný, hbitý jelínek, růžová kamizolka a zelené šaty černěné kadeřemi.
Tragédie odehrávající se před vašima očima.
KDYŽ NEUVIDÍTE, NEUVĚŘÍTE.
KDYŽ UVIDÍTE, BUDETE VYPRÁVĚT JEŠTĚ VNOUČATŮM!