Živantní směšiště jevota

„Já bych byl opatrný,“ varoval principála kulisák. „Tahle štace je nějaká divná. A to jeviště… provazy zpuchřelý, osvětlení taky nic moc a kolem propadla bych chodil po špičkách!“
„Ale my tam máme tu davovou scénu, na té jsem si dal záležet, tu vypustit nemůžeme!“
Ten večer se hlediště nestačilo divit.
Přeběh tří maškar zleva doprava skončil tím, že prostřední maškara zmizela v propadle. Šokovaní herci se snažili zachovat dekórum a hrát dále, ale když levou maškaru sejmulo lano, které se vysmeklo z horní lávky, poslední maškara si – scénář nescénář – odplivla, zaklela a utekla z jeviště.
Zbytek hry dohráli na forbíně.

"Principále? Fakt musím?"
"Musíš, Synku. Už když jsem tě slyšel zpívat árii Leporela, řekl jsem, že až domutuješ, tak tě beru. Koukni, Dřevo je v la Scale, nemá Lukáše kdo zpívat."
"Ale když on... když on se tam musí to... no líbat!"
"A ty to neumíš? Nevadí, Vendulku hraje diva, ta tě zaučí."
"Neblázni, muži! Lukáš má loudit hubičku na Vendulce, ne ona nahánět jeho! Kterou bys radši? No nečervenej se a pověz."
"Cvičku. Jauvajs!!!"
"Táto!!! Jak může zpívat, když mu teče z nosu červená!"
"Klid, mámo. Diva snese všechno, je profesionálka!"
"Ne! Snesu všechno, jen ne děcko v zácviku!"

Fascinovaně se probírali hromadou šatstva.
„Konečně budeme mít pořádné kostýmy,“ radoval se tragéd. „Hrát Krále Leara v plášti po tvojí babičce mě už vážně nebavilo!“
„Hele, je tu kostým i pro královnu, to se bude principálce líbit,“ podrbal se principál na rameni.
Tragéd se navlékl do kostýmu a vykračoval si maringotkou jako páv, bezděčně se škrábaje. „Sprovoď sem pány z Francie a Burgunu, Glostře!“ zarecitoval první větu.
„Chlapi nešťastný,“ vletěla do maringotky principálka. „Kde jste to vzali?“
„Od žida, rozprodává jakési dědictví. Ale lacině!“
„To po starým Bláhovi, kterýmu blechy skákaly z baráku i komínem? To se vám opravdu povedlo!“

"Škyt! Doubrava jméno mé!" Po tělocvičně se rozlila vůně jalovcové. "Ty máš škyt! recitovat Havlíčka? Tak Křest svatého Vladimíra vynech. Slušné epikkkramy, nebo ti liščím! Brrrrk!"
Kantor padl na židli a Synek musel řádně napnout hlasivky, aby přerušil jeho chrápání.
"Fakt by mi liščil?" otázal se studentů. Někteří se podívali stranou a pohladili si tvář.
"To nezná Verba docent, exempla trahunt?
Co sám nechceš, nečiň jinému!
žáku pravil kantor kdesi,
třepaje ho za pačesy."
Žáci pochvalně pokyvovali. Synek přitvrdil.
"Vejklady kantora Doubravy
snadno chápe hned
každý žák, i třebas bez hlavy,
má-li jenom hřbet."
Ani hromové ovace však opilce neprobudily.

„Já jsem si ten kvíteček za čepici dal,“ zpíval principál. S dobrou náladou vyběhl schůdky do maringotky, otevřel dveře, vykročil a pokračoval: „…abych na svou panenku…“ nedozpíval.
Maringotkou se rozlehlo několik ran, sražený věšák lavinovitě šířil zhoubu po okolí.
Principál seděl na zemi, hlava mu brněla a pozadí vlhlo od jakéhosi marastu.
„Zatracený haranti! Co jste to tu prováděli!“
„My???“
Dveře maringotky se znovu otevřely. Principálka zírala na to nadělení s otevřenou pusou.
„Táto! Nestalo se ti nic? Já zkoušela z toho novýho mýdla s rakem dělat prací sliz… teda na prádlo funguje výborně, ale na podlahu se nehodí, koukám…“

"Krále Leara?" děsil se tragéd. "Ne! Pletu si tam jména dcer!!!"
"Neboj, já ti je hodím," sliboval principál cestou do nápovědní budky.
Jenže písmenka jsou jaksi čím dál menší.
Lorňon, honem, kde ho mám...
Pod zadkem. Prasklý. Ale do háje.
Principálka, diva a Cvička přešlapují na jevišti.
"Ty naše prvorozená, jak ti říkají?!" tápe v temnotách tragéd.
"Goneril stojí vedle mne, k ní mluv!" snaží se principálka.
"Aha, tak ty jsi Regan. A ty?"
"To je Kordelie!" představuje diva Cvičku.
"Pověz mi, dceruško, jak mne máš ráda?" obrací se Lear ke Cvičce.
"Já, tatínku... já vás mám ráda jako sůl!"

"Tohohle se děti účastnit nebudou!" prohlásila principálka.
„Prosím tě,“ odbyl ji principál. „Je to v rukou odborníka!“
Najatý pyrotechnik pečlivě připravoval rozbušky.
"Kam má Trepifajksl plivat?"
"Sem a sem,“ ukazoval kulisák.
„Bacha,“ varoval pyrotechnik. „Nemůžeš tu šlapat jak slon v porcelánu, teď se musí opatrně. Když herec plivne, tak přitom vždycky dupne a ono to blejskne, vidíš? Takže to musí být rozmístěno přes…“
„Já ti dám patnáct kilo, ty amatére jeden nemožná! Přetáčels mi váhu!“
Kouzelník nekoukal vlevo vpravo a prchal před rozlícenou divou, která do něj bušila hlava nehlava.
Jeviště zablýskalo, zarachotilo a začoudilo se.
Kouzelník koktal ještě týden.

Cvoček na Cvičku nevěřícně civěl. Vykračovala si v nových šatech a botkách na podpatku pružně a sebejistě. Tohle že je ségra, co s ním loví raky a sestřeluje prakem šišky z vrcholků jedlí? Co to s ní udělali? Prej Princezna Pampeliška… Hráli ve spoustě her, ale takhle vymustrovanou ji ještě neviděl. A jak se nese!
Popremiérová oslava se rozbíhala. Tragéd se satirikem závodili ve stavění věží z vypitých panáků, principál domlouval s kulisákem vylepšení kulis.
Mladý starostův syn se přitočil ke Cvičce a nenápadně ji objal. Vzápětí ležel ve změti nádobí, malíček přeražený ostrým podpatkem.
Cvoček se usmál.
Nezměnili ji.

"Stop!" zaklepal sbormistr hůlkou. "Kdo je v tenoru pod tónem? Vážení, ty vaše výmluvy o občasnosti angažmá, zimě a nedostatku žloutků si nechte pro sebe, ano? Chcete být ve sboru? Chcete. Takže každý z vás, rozumíte, každý z vás bude zpívat, jako by byl sólista. Přesně. Čistě. S citem. A ne, jako když tahá kočky za ocas. Znovu od začátku, jen tenor. Pane Břinkale, prosím?"
M-cáca, m-cáca, proč bychom se ne-e-tě-e-ší-i-lí-i...
"Stop! Vás pět. Od začátku. Pane Břinkale!"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! Vy dva, sami. Á-"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! VY! Sám!"
Kulisák schovaný pod praktikáblem zmlkl. S touhle zábavou ještě neskončil.

„A já se tak snažil,“ třísknul pěstí do stolu kulisák. Zhluboka se napil a podíval se na tragéda. „Dyk já jí i verše vymyslel, podle posledního kusu, co hrajem,“ dodal lítostivě.
Kymácivě vstal a zadeklamoval:
„Já v oceli zakutý, štít jsem zdvih‘
se lží a bolestí já jdu se bít,
Rosinanto má milá, nádherná,
svět pro tebe lepší chci mít…“
Tvrdě dosedl.
„Sem si na to pučil od milovníka brnění! Abych tomu dodal váhu! A víš co? Ona se mi jen smála! Prej sem si spletl dveře! Nána jedna vesnická! Jaký dveře?“
„Víš,“ řekl tragéd, „asi myslela ty do stáje.“