Živantní směšiště jevota

Marie Stella Ubohá držela v rukou divadelní týdeník a stírala slzy do krajkového kapesníčku. Slzami dojetí prosvítal spokojený úsměv. Hilar je špička divadelní kritiky a takhle o ní píše! Kdyby ještě věděl, že je reinkarnací Sarah Bernhard! Týž nyvý pohled, emocemi nabitý hlas. Její diváci jí rozumějí. Závěje růží, dopisy obdivovatelů. Správně ji charakterizoval: stále zvídavá, stále nejistá, stále mladá. Mladá? Zrcadlo, co je Kouzelník včas neschoval, tvrdí, že mladá už není. Co je špatně?
Už to má! Pravý herec je pokorný. Písmomalíř Pokorný je ještě svobodný. Dokopat ho k oltáři nebude problém. Bude Pokornou, ať to stojí, co stojí!

„Mylá Liduško,“ psal kulisák, „určitě ti příště pošlu výc, teď nemám…“
„Drahá a milovaná Liduško,“ seděl nad náčrtem dopisu autor, „posečkej mi do příštího týdne…“
Satirik drtil násadku v zubech. „Nemám, holka, nemám. Potřebuju boty a taky nový sako…“
„Lído, došla poslední zásilka fčas?“ sepisoval s jazykem mezi zuby artista.
„Neměla jsi ho sem posílat, byli jsme domluveni jináč,“ lamentoval první milovník.
Tragédovi na papír kanuly slzy. „Slibovalas mi, Liduško, že se postaráš, a teď, darmo mluvit, každý měsíc pětka i víc...“
Liduška pročetla dubnovou várku listů. Málo, chlapci, málo. Příští měsíc se musíte pochlapit víc, náš synáček má narozeniny.

„Kde vzal Dřevo takový HLAS?“ probíral kulisák s prvním milovníkem nově objevené schopnosti jejich „posily“.
„Čí syn on vlastně je? Možná tetičky Klaudie, ta má na šéfa páky!“
„Ale o té se říkalo, že je stará panna! Kde by vzala syna?“ oponoval kulisák.
„Bude asi utajenej. Kdoví, jak to bylo.“
„Jo utajenej? Myslíš ten operní pěvec… Jak on se to jmenoval?“
„Blachut, myslím,“ vzpomínal první milovník.
„No ale ten chodil za její sestrou, ne?“
„Psst, jde sem!“
„Mám vás pozdravovat od maminky,“ sdělil stydlivě Dřevo. „Prý jestli si vzpomenete… Lída… tehdy v Křelovicích…“
Kulisák strnul.
Muzikantská Liduška!
Křelovice!
Dřevo!
DŘEVO???

„Všechno je ulepený, fuj,“ hořekoval principál. „ Na co Dřevo sáhne, to zkoní!“
„Slyšíš to?“ nastražil uši satirik. „To je hlas!“
„Kdybych věděl, jak svou vinu smýt,
žhavým ohněm chtěl bych za to jít...“
Principál se satirikem se hnali za maringotku. Tam zůstali jako solné sloupy.
Dřevo drhnul zalepený kotel a z plných plic si prozpěvoval:
„...čas snad usmíří hněv anděla
a má duše z ráje vyhnaná
pozná snad, žeee-e-e-e …“
Když spatřil principála se satirikem, zakoktal se.
„Okamžitě na scénu! Zpívat Lukáše!“ křičel principál. „Bude sukces! Konečně hlas!“
„Ale to já pro-prosím nemůžu,“ zašeptal Dřevo. „Já-já se před lidima sty-stydim, no…“

„CO TO JE?“ vyděsil se principál, když Maria Stella vyplula z maringotky.
„Proč máš tu sukni vodorovně? Proč ti kouká pr zad pozadí?“ polknul.
„Ale no tak,“ zašveholila Stella. „Nevidíš? Baletní úbor, přece.“
„Nejsou to legíny naší Cvičky?“ obcházel ji zkoumavě.
„Cvička neumí ani Odilii, natož Odettu. Já mám průpravu od madam Krzepiňské!“
„Ale ta už je třicet let mrtvá! Promiň, tvá úžasná figura je jak dělaná na operní hrdinky, ale balet, to je křehká krása! A vůbec, na rozpisu není Labutí jezero, ale Hamr na jezeře, vzpomínková agitka! Sundej tu šílenost a sypej do tepláků, hraješ tam Máňu údernici!

"Konečně pohoda," zářil principál. "Jak Dřevo odjel, hned se lépe dýchá, co? Snad už se nevrátí, je pryč dost dlouho..."
"Na lidi nepadají kulisy, co víc si přát," přitakal satirik.
Vtom přiběhla dvojčata. "Je tu, je tůůů! Vrátil se a má s sebou obrovskej kotel!"
Zbledlý ansámbl se odebral za maringotky.
Tam stál Dřevo a sypal do obří nádoby barevný cukr. Šťastně se usmíval. "Cukrová vata, to tu chybělo!"
Principál nenacházel slova. "Co to... Šílíš...? My nejsme pouť!"
"Bacha na ten krám!" zařval satirik.
Dřevo se ohlédl.
Z přeplněného kotle začaly vyletovat cukrové pavučiny a oblepovat okolí.
Soubor hořce zaplakal.

"Hele, Dřevo, nech ty lana. Zkus radši... vymyslet plakát."
"Dobrej nápad, kulisáku! To sfouknu hned."
Velevážení pudlikum!
Račte laskavě zavýtat do našeho slavnýho boudi!
Vistupujem deně! Taky princypálovi děti!
Hrajem klasyku. Hrajem fšecko. Hrajem skvjele!
A komu se to nelýbí ať de klidně...
Za oknem maringotky vykoukla hlava.
"Hej, Cvočku! Pojď sem! Dřevo se snaží tvořit plakát!"
"Notyvole... Takhle by to nenadrásal ani Mňauestro!"
"Zavolej někoho, honem!"
Principál se satirikem vtrhli dovnitř jako rozezlení Lítičáci.
"Poslouchej, ty matlale pitomá! Okamžitě se přestaň cpát do něčeho, co neumíš!"
"Tohle je úroveň hodná kouzelníka. Ten vydává hrubky a hrubosti za umělecký záměr."

"Slečno redaktorko!"
Pevně stažený drdůlek se otočil. Špičatý nosík se poněkud ohrnul nad fialovým kloboukem, ale pak zavětřil příležitost. "Přejete si?"
"Píšete pro List paní a dívek, že ano?"
"Drdůlek se lehce zapýřil. "Rád byste...?"
"Jistě víte, že zde bude vystupovat světoznámá Marie Stella. Tady máte pár volných lístků. Píšete i recenze, že?"
"Och... Jistě. Spolehněte se. Zítra."
O tři týdny a deset vystoupení později:
"Všiml sis, že Kouzelník kupuje noviny? List paní a dívek? A vztekle ho trhá?"
Satirik přikývl. "Kvůli recenzi. Měla vyjít v minulém vydání... nebo nejpozději včera. Jenže znáš Frau Morgen. Nomen omen: zítra, zítra, zítra..."

„Hércego-óvina, lautr róvina, tu mušíla vybojóvat infantéééria,“ ozývalo se zpoza stáje.
Principálka vzdychla. Dva chlapi podpírali mladíka, který hrál všemi barvami, další třímali rozpité flašky.
„No to je hrůza,“ prohlásil kouzelník. „To je kultura národa?“ Štítivě se odtáhl od škytajícího principála.
„Helé, dej si s náma, vořechu,“ sápal se po kouzelníkovi kulisák. „Mddam, cucnětttsi, je to – škyt – blahoda,“ blekotal a nabízel flašku Marii Stelle.
Té zajiskřilo v očích, ale kouzelník okamžitě utnul snahu se družit. „My pijeme jen zdravé koktejly, třeba mrkvovou šťávu,“ prohlásil.
„A dost!“ Stella vytrhla kulisákovi flašku a vyžahla ji jedním lokem. „Hoši, fofrem, popojedem!“
Kouzelník omdlel.

„Hele, Dřevo, ale žes nás po tom lese povodil,“ plácl nešťastného mladíka po zádech satirik.
„To bude drahý!“ přidal se kulisák. „Já to vidím na mozek v krvi!“
Mladík zvaný Dřevo zesinal. To nečekal. Zděšeně se ohlédl po principálovi. Ten pokýval hlavou. „Tak, tak. Mazej k pultu a objednej ho – jeden, dva, tři, čtyři – čtyřikrát. Ne, osmkrát. Ale co bys tam pořád chodil, vem flašku vaječáku, flašku griotky a flašku rumu, ať máme ten mozek v krvi čím spláchnout!“
„Slovo principála je zákon,“ vydechl nadšeně první milovník.
Na stole přistály lahve.
Pak zavládla anarchie.
Ale o tom zas až příště.