Živantní směšiště jevota

Všichni zírali s otevřenými ústy. Na jevišti stály vznosné sloupy, z kterých padaly girlandy květin. Mezi nimi se pohybovala herečka v přezdobené róbě plné blýskavých cetek a falešného hedvábí, zlatý klobouček koketně připnutý na vyčesané paruce. Předváděla UMĚNÍ. Z úst se jí linula záplava slov, poletujících nad hlavami diváků jak malí exotičtí motýlci.
Když padla poslední opona, Marie Stella v šatně tančila: „ Úspěch! Konečně sukces! Jsem největší diva na světě!“

Ohromení diváci pomalu odcházeli domů.
„Marie“ zeptal se tiše Oskar. „ O čem to vlastně bylo?“
„To máš jedno, Oskare. Hlavně že Kropáčková pukne zlostí, až zjistí, že jsme sehnali lístky!“

"Maminko, maminečko, nemůžeme zde kocoura nechati, on by bídně zhynul!" žadonil tragédův synek.
"Mami!" zaprosil chór všech souborových dětí.
"Dobře, pojede v košíku. Ale jestli uslyšíme jediné mňouknutí, letí z vozu, a přímluvci s ním, jasné?" zamručela po výměně pohledů mezi dospělými principálka.

Putování bylo veselé. Pod pálícím sluncem prozpěvovaly stříbrné fistulky Prší, prší, ve smrkovém lese znělo Pod dubem, za dubem a u potoka Červivý šátečku, kolem se toč.

Před městskými branami zarazil satirik první povoz. Znalecky naslouchal lehce ochraptěnému kvílení Bambini di Soubor. Pak pronesl: "Děcka, už toho nechte. Myslím, že si radní raději poslechnou árii kocouřího držkování."

Dialog u principálské maringotky:

"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Tragédka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam letíš?"

---------------------------------

Dialog u tragédské maringotky:

"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Kulisačka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam klušeš?"

---------------------------------

Dialog u kulisácké maringotky:

"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Principálka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam jdeš?"

---------------------------------

Monolog pod švestkou:

Hele, strom.
Lezu!
Jsem krásný.
Huf. Levá přední.
Jsem dokonalý.
Uf. Pravá přední.
Platón by jásal.
Hek. Levá zadní.
Neee!!!!
Buch.
...
Kruci, koho zítra vynechám?

Tragéd planul nadšením.
"Aureolus," šeptal. "Zrádný otrok rozsápán medvědem!"
"Ani se neptám, kdo bude hrát otroka," pronesl satirik, "ale máme medvěda?"
"Nenahradil by ho principál? Je velký, silný, hladový, chlupatý..."
"Stejně ho radši zašijme do medvědí kůže."

Návštěvnost byla skvělá, i když do města dorazil cirkus. Principál trávil hodiny postáváním před medvědí klecí. Stanislavského metoda plnila divadelní hlediště a vyprazdňovala šapitó.

Při posledním představení překonal principál sám sebe. Zamručel, vztyčil se na zadní a začal tragédovi okusovat nos.
"Principále, neblázni, tohle v roli nemáš!" odstrčil ho tragéd.
Medvěd velmi věrohodně zařval.
"Principále?!"
Z medvědí klece se ozvalo: "Já jsem tady!!!"

"Stvoříme originální kus, pane starosto, jen pro vás!" sliboval horlivě satirik.
"Aby vám na mé narozeniny nekručelo v břiše, napište si tam hostinu. Bude zabijačka. Co nesníte na jevišti, donesou vám do maringotek."
"Jste laskav, pane starosto!" blaženě se usmíval principál.

Úsměv mu ovšem ztuhl na tváři, sotva kousl do jitrnice - a zjistil, že je ze starého chleba.
"Pacta sunt servanda," pravil po představení temným hlasem tragéd a vytáhl nůž.
Vystartovali ke starostovu chlívku. Než se kdo vzpamatoval, nevyplacená odměna dochrochtala.
"A důkazy likvidovat, než vystydnou," zavelela principálka. "Večeře!"

Ten večer se soubor přecpal vepřovým a zvěřinec drůbky a kostmi.

Neznámý v tuhém kabátě přecházel před nápovědní budkou a dupal. "Jeviště máte o dva centimetry vyšší, než je obvyklé. Tomuto herci je vidět drátek od mikrofonu! A co si dovoluje režisér, užívat vůči hercům nespisovné výrazy? Zdejší festival tedy má ale úroveň!"

"Co je to za panáka?" šeptl v zákulisí kulisák satirikovi, "znáš ho? Zhrzený autor?"
"Ne."
"Herec, co dostal místo hlavní role příšerný štěk?"
"Ne."
"Kritik?"
"Ne. Chtěl by, ale nic z toho nikdy nedokázal. Jen remcá a remcá. Loni byl v Grandolíně. Letos ho máme tu."
"Ale vždyť musí být všem od fochu k smíchu?"
Satirik pokrčil rameny.

Ten den byl satirik nezvykle zamlklý.
Neudělalo mu radost, že se společnost Marie Stelly odloučila od jeho souboru, mávajíc všemi krajkovými kapesníky.
Necukly mu koutky, když Synek našel vyřazenou masku a nasadil si ji obličejem dozadu.
Neměl vtipné průpovídky, když stavěli jeviště a zjistili, že jestli má stát rovně, bude roh se schůdky přesně v tom nejbahnitějším místě.
V hospodě podržel principálce židli a nenastražil na ni připínáček.
Pak sebral měšec s ušetřenou gáží a pokusil se tiše a nenápadně zmizet.
"Za holkama?" šlehl po něm spikleneckým mrknutím kulisák.
Zavrtěl hlavou a neřekl, že ta dáma je jeho stará matička.

Principál se procházel po jevišti a zákulisí a spokojeně si prostory obhlížel. Konec kodrcání od čerta k ďáblu! Konec různých vypůjčených a jen málokdy fungujících divadelních strojů! Teď budou ve svém. V suchu. V bezpečí.
Přiloudal se k němu jeden z tesařů. "Tak co, šéfe? Dobrý, ne?" A nápadně pošilhával po principálově měšci.
"Momentíček," zadržel natěšenému principálovi ruku satirik. "Nekupuj darovaného koně v pytli."
Šup a švih, jsou s akrobatem v lanoví, procházejí a proklepávají trámy, prohlížejí kladky a úvazy. Řemeslníci dole přešlapují - prý zdržovačky, zdržovačky...
"Haló, principále! Pošlete nám je nahoru!"
"A koukejte lézt přes támhleten zprasený úvaz, holomci!"

"Píši Vám, paní něžná, krásná,
mé srdce plane láskou k Vám,
jste jako v nebi hvězda jasná
a já chci patřit jenom Vám,"

předčítal kulisák.
Satirik zaimprovizoval odpověď:

"Manžel však naší paní krásné
má metrák a navrch ještě čtvrt,
takže tu bude rychle jasné,
čí bude tenhle dopis smrt."

Do sálu vpadla principálka.
"Chlape zatracená, proč nestojí kulisy? Zač tě manžel platí? A ty, satiriku, taky něco dělej!"

Když zděšeně zmizeli, sebrala dopis. Věděla, že si jej může přečíst a neproviní se proti listovnímu tajemství. Ale neudělala to. Nikdy to neudělá. Jen se bude těšit z toho, že ho má.

Věhlasná Marie Stella, ekvilibristka slz a kvilů, má skvělou propagaci. Plakáty jsou jenom začátek. Tři týdny před jejím plánovaným příjezdem do města začnou ulicemi projíždět černí koně v sedle s Krásnou Neznámou, oděnou v růžových krajkách. Každá další Krásná Neznámá s sebou má o kapesníček víc a štká usedavěji. Dva týdny před jejím příjezdem postávají klauni s namalovanou slzou před školami a úřady a rozdávají kapesníky napuštěné cibulovou šťávou. Týden před představením se večer konají průvody krajkovaných růžově oděných plaček zavěšených do smutných Harlekýnů.
Budoucí publikum očekáváním nemůže spát.
Stelle samotné pak k úspěchu stačí jedinkrát falešně zalkat v b-moll.

Na štaci platí, že když je člověk líný a nenasbírá si před setměním v lese klestí, nemá teplou večeři.
Ve městě se za teplou večeři platí.

Na štaci platí, že se na cestu přes nebezpečné hory nebo bažiny kočovné soubory spojí, aby měly větší šanci dojet v pořádku a v bezpečí.
Ve městě se za bezpečí platí.

Na štaci platí, že každý dělá, co je potřeba. Třeba stlouká provizorní jeviště ze starých prken a vysazených vrat od dvou, tří stodol.
Ve městě se za pronájem sálu platí; mnohdy i víc, než se vybralo na vstupném.

To první je prý divočina.

"Má krásná paní, paní mého srdce jediná, tamtadydam,
popřej mi popatřiti na světlo vlasů tvých a lesk tvých očí, tamtadydam,
nebo naopak, ó hvězdná paní, lesk retů a růže ojíněná, tamtadydam,
odpusť mně nebohému, neb text si tu nikdy nevybavím, tamtadydam,
hrbu však nemám a v kord se bíti neumím, tamtadydam,
po věžích nešplhám, ni necloumám provazem zvonovým, tamtadydam..."

"Ssst, milovníku!"
"Neruš! Pěju."
"To nejde přeslechnout. Víš vůbec komu?"
"Nevím.

Má nádherná, má Butterfly, můj lístku jasmínový..."

"Podívej se nahoru."
"Koukám tam celý večer, celý večer hledím k tvým oknům, tamtadydam..."
"Jsou vysklená a okenice zpuchřelé!"
...
...
...
"A co? Tak cvičím!"

Jede vláček kolejáček, tadam, tadam.

(Řada maringotek hrkotá po prašné cestě.)

Jede vláček kolejáček, tadam, tadam, tadam.

(Odehráli svoje na minulé štaci, někdo tleskal víc, jiný míň, další třeba vůbec, jak už to chodí. Sbalili scénu a přesouvají se o městečko dál. Na novou pouť.)

Jede vláček kolejáček, tadam, tadam,
my sedíme v kupéčku,
vystrkujem hlavičku,
tadam.

(Principál přepočítává tržbu, tragéd si vylepšuje přednes. Akrobat jde vedle koní.)

Jede vláček koleják,
kdo se vláčí v prachu, mláčí,
za koněma ve bodláčí,
ten je pro nás darebák.

(Satirik mává pouťovému vláčku plnému pasažérů.)

Jede vláček koleják
dokolečka dokola!

(Soubor pokračuje dál.)

Seděli na schůdcích maringotky s džbánkem vína. Na poličce vedle nich ležela kupička klíčů od beden s rekvizitami. Herci se otravovali: takový nádherný večer, a oni tu musí hlídat.
"Tenhle," vzal satirik do ruky jeden zakroucený rezavý, "mi připomíná slavnou Marii Stellu. Spousta ozdobiček, užitečnost žádná."
Cvrnk, a klíč opsal krásný oblouk a zapadl do trávy.
"Tento," pravil tragéd, "jest podoben správci scény. Těžký a nemotorný, avšak obtížně zničitelný."
Cvrnk.
Akrobat uchopil masivní klíč barokních tvarů. Uklonil se mu. Naznačil ňadra... míchání v hrnci... plácání utěrkou.
Cvrnk.
"Zatracená bando šaškovská!" zaklel principál. "Koukejte zas všechny sesbírat! Copak jsem nějaký zámečník?"

O téhle maringotce jsme věděli na míle dopředu.
Skřípala a kvílela a její týrané nápravy se zapojovaly do chóru tu zleva, tu zprava. Dvířka vrzala, panty vřeštěly námitky proti rzi a otáčení, okenice klepaly do stěn a háčky se hlasitě vytáčely. I ten kůň klapal po kamenech cesty, jako by byl jednak chromý, jednak okutý na každé noze úplně jinou podkovou a nejmíň dvě byly naprasklé a jedna uvolněná.
K tomu vozka s fialovým kloboukem. Na chudáka koně řádně klel, a z toho si začal vyzpěvovat a deklamovat instatntní moudra.
Předjeli jsme je, ale slyšet je bylo až do večera.