Vincent van Gogh

Když Vincenta konečně pustili z nemocnice, kde byl hospitalizován po útoku na Gauguina a své ucho, cítil se zvláštně obnažený. Nevěděl, co má dělat.
Žlutý dům byl opuštěný a zpustlý. Vlhko a zima mu neprospívala, jeho domov byl sklíčený tak jako jeho duše.
Nemohl žít teď sám. Bál se být sám.
Cítil, že to nezvládne. Propadal se osamělostí.
Měl zpátky svou svobodu, mohl malovat, ale jakási tíha života mu to nedovolovala.
Psal Theovi, aby společně našli řešení. Nechtěl zpět do Paříže, nehodilo se to.
I přes nevyhovující podmínky se nakonec rozhodli pro Saint-Rémy.
Vincent se mezi zdmi léčebny vnitřně uklidnil.

"Drahý Vincente,

děkuji ti za tvůj poslední dopis, skica rybářských loděk nás s otcem velmi potěšila. Přesto nás tvůj stav i nadále trápí. Přáli bychom si, aby ses usadil a sehnal si slušnou obživu vhodnou pro tvůj stav. Od Thea jsme se dozvěděli, že stále žiješ s tou ženou nedobré pověsti, kvůli níž se s tebou nechce setkávat ani rodina strýce Mauva.
Vincente, snažně tě prosím, odejdi a naprav svou reputaci. Pokud bys chtěl, můžeš na čas zůstat v rodičovském domě. Malířství je uctihodné zaměstnání, ale asi jsi pro něj nebyl zrozen.
Willemina posílá srdečné pozdravy.

S láskou

tvá matka"

Vincent se vydal na pláže do Saint-Maries, aby trochu změnil prostředí, ve kterém každý den maloval.
Byl naprosto uchvácen. Zeleň a žluť polí a luk vystřídala zlatá barva písku a především nejrůznější odstíny modré. Azurová a zelená modř, vše v nádherném kontrastu s pláží, kterou omývala mořská pěna. V písku zahlédl stopy krabů, kterým se podařilo uniknout ze spárů rybářských sítí.
A právě rybářské bárky ho fascinovaly nejvíce. Červená a zelená v popředí dodávaly obrazu, který před sebou viděl, neobyčejnou živost. Hned se dal do práce.
Namaloval obraz a pak ještě skicu a akvarel. Tohle se Theovi určitě bude líbit.

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.

Gauguin po dlouhém přesvědčování souhlasil, že za ním přijede do Arles. Vincent byl tak nadšený, že za všechny peníze, které dostával od Thea, postupně nakupoval věci, o kterých byl přesvědčený, že se Gauguinovi budou líbit.
Sliboval si od jeho návštěvy hodně. Budou spolu tvořit! Měl tolik očekávání, tolik se na to těšil.
Maloval okolní krajinu, plnil své obrazy jasem arleského slunce. Plánta ze sebe vyzařovala jeho štěstí. Rozvěsil je po domě, aby mu dodal útulnost.
Když Gauguin přijel, Vincent ho nenechal po cestě ani vydechnout. Popadl ho za ruku a odvlekl ho do žlutých polí.
Byl šťastný, alespoň na chvíli.

Chodil ke Goupilovi týden co týden. Nosil Tersteegovi svoje studie a skici, aby od něj dostal zpětnou vazbu. Měl pocit, že se zlepšuje a vždy mu nadšeně ukazoval jednotlivé obrázky, ale Tersteeg nad nimi jen kroutil hlavou. Nevystaví je. Vincentova počáteční euforie rychle opadla.
Vždy se vracel domů skleslý a rozmrzelý. Neměl chuť dál pracovat. Ale pokaždé se našlo něco, co mu zase dodalo energii do dalšího kreslení. Milé slovo od strýce Mauva nebo dopis od Thea.
Ale Tersteeg mu ležel v žaludku neustále. Nechtěl nic od něj prodávat, protože to nebylo dost dokonalé. Dost podle představ akademických malířských mozků.

„Opět jsem vzal do ruky uhel a celý den dělal studie dělníků, kteří mi za malý úplatek pózovali. Myslím, že se lepším, ale stále mám pocit, že se mi rukou nedaří přesně vystihnout to, co bych chtěl. Skládat myšlenky a pocity ve slovech je mnohem jednodušší, ačkoliv v posledních dnech cítím, že duch francouzštiny je mi lepším společníkem než holandština, náš rodný jazyk. Víc vystihuje to, co tu v Paříži prožívám.
Zítra ti pošlu nějaké další studie, mám v plánu jít se podívat na Montmartre a kreslit tam. Líbí se mi tamější domy.
Nezapomeň prosím na peníze.

S láskou

Vincent“

Žlutý dům v Arles má barvu vaječných žloutků. Pořád září, ale už dávno není původní.
Jsem šťastná, že jsem konečně tady, ale je mi zároveň trochu smutno. Jak zasněně hledím do zahrady, vytrhne mě najednou hlas muže.
„Líbí se vám, mademoiselle?“ zeptá se mě. Překvapeně vzhlédnu. Přikývnu.
„Dal bych vám skutečnou, ale ta rychle uvadne. Když počkáte, přinesu vám namalované. Dopoledne jsem je dokončil, ale už budou suché.“
„Já...“ začnu, ale Vincent už odchází. Roztřesou se mi kolena.
Že slunečnice v mé ložnici jsou od něj, jsem nikdy nikomu neřekla. Mají pro mě hodnotu, kterou nedokáže vyčíslit nic na světě.

Nebýt strýce Centa, asi by to pro ně oba skončilo špatně. Vincent u něj ze začátku rád pracoval, ale časem ho práce v obchodě s obrazy přestala bavit. Tak ho strýc Cent vyhodil.
Theo bral svou práci zodpovědněji. Naštěstí pro oba. Z jednoho platu žil on i Vincent, kterému pravidelně posílal pár franků na obživu.
Ne, že by se mu to nesnažil vrátit. Na oplátku mu posílal své obrazy v naději, že se nějaký v galerii prodá. Nikdo ale jeho stylu nerozuměl, všem jeho obrazy přišly podivné.
A tak Theovi nezbývalo než svého bratra podporovat. Vždycky to dělal s láskou.

Ten den bylo krásně, slunce pražilo a on se cítil dobře. Rozhodl se, že bude malovat v plenéru, na louce za domem.
Jak tak maloval, zatoulala se k němu malá ovce.
„Co to maluješ?“ zeptala se bečivým hláskem. Vincent překvapeně zamrkal.
„Slunečnice,“ odpověděl po chvíli.
„Ty já nerada,“ pravila Ovečka. „Já raději pampelišky,“ řekla a hned jedné ukousla hlavičku a spokojeně ji chroupala. „Pampelišky jsou šťavnaté a chutné. Slunečnice ne.“
„To je pravda,“ uznal Vincent. „Ale slunečnice lépe vypadají na obraze. Dobře se malují, vidíš?“ ukazoval jí plátno. Ovečce se to líbilo. Ale stejně raději dál ukusovala hlavičky svým pampeliškám.

Haag, Londýn, Paříž. To byla jeho kariéra u Goupila. Než po propuštění ze strýcovy firmy odjel do Amsterdamu za studiem teologie, pokusil se v Ramsgate stát duchovním.
Následoval hornický Borinage. V tamní bídě začínal s prvními črtami uhlem.
Theo mu poradil studovat malířství. Zkusil to v Haagu, ale názorově se neshodl se svým učitelem.
Raději odešel do severního Brabantu a maloval vesničany.
Studoval i v Paříži a v Antverpách, ale situace z Haagu se opakovala.
Nakonec nejvíc času strávil ve Francii – Arles, Saint Rémy, Auvers-sur-Oise, kde vznikly jeho nejkrásnější obrazy.
Teď v Paříži snad už spokojeně odpočívá po Theově boku.

Vincent vytáhl čisté plátno a postavil ho na stojan. Udělal na něj několik tahů, nanášel barvy ve velkých vrstvách, maloval celý výhled ze svého pokoje na dvůr ústavu.
Ale dnes cítil, že ho malba samotná nenaplňuje. Jako by mu nestačilo dívat se na barvy, chtěl se do nich ponořit všemi smysly, poznat, jaké je to být v jejich kůži.
Zahleděl se na tubu se žlutou barvou. Představovala štěstí, ale on se šťastně necítil.
Co kdyby?
Našli ho o pár hodin později, jak se v křečích svíjí na zemi. Rty měl žluté od olejové barvy. Ale šťastný nebyl o moc víc.

Toužil pokračovat v otcových stopách a stát se duchovním. Vracel se do Holandska, do rodné krajiny, aby v Bohu našel sám sebe. Ale studium teologie v Amsterdamu mu nepřinášelo žádné potěšení.
Když ho zlomila osudová láska ke dvěma ženám, obrátil se k malování. Vlastně ho k tomu přesvědčil Theo, který ho vždycky podporoval jak nejvíce mohl. Vincent opustil Paříž a vrátil se domů, do Nuenenu.
Jeho začátky byly těžké. Na Jedlících brambor usilovně pracoval velmi dlouho, ale van Rappard ho svou kritikou nepotěšil. Přesto se nevzdal, protože malování bylo to jediné, co mu v životě zbylo a co ho naplňovalo.

V závěru svého života Vincent namaloval několik obrazů, ale nikdo neví, který z nich je skutečně poslední. Lidé s oblibou označují za poslední obraz Pole s havrany. Na vedlejší koleji ale stojí jiný obraz, který by mohl být také posledním. Pšeničná pole pod oblačnou oblohou. Je klidnější, než ten s havrany. Vzduch je nehybný v očekávání prudkého deště.
Kdo ví, co Vincenta nakonec dohnalo k tomu, že se postřelil? Možná to byl vnitřní neklid, strach a úzkost, které vložil do obrazu s havrany. Ale možná to byla harmonie, vyzařující z druhého obrazu, po které toužil a která nikdy neměla přijít.