Vincent van Gogh

Ještě když měl v hlavě ideu komunity malířů žijících v jeho Žlutém domě, horečně obstarával všechno, aby se na příjezd umělců z Paříže připravil. V první řadě neustále psal Gauguinovi. Ten odpovídal sporadicky, ale čím méně od něj dopisy chodily, tím více jich Vincent napsal.
V druhé řadě pořizoval nábytek, který bylo potřeba opravit, vybavoval pokoje, uklízel, do toho stále intenzivně maloval. Skoro nevařil, jen se odbýval kusem chleba, jeho žaludek proti pestřejší stravě protestoval.
Činorodé naplnění dne ho uspokojovalo. Cítil se šťastný a tak lehký, jako kdyby všechny starosti světa odletěly pryč.
A na stůl postavil vázu se slunečnicemi.

Někdy ho to tak přepadlo, ani nevěděl jak, ten záblesk šílenství, co přinášel jen zkázu. V koncertu slov chrlících se z jeho hrtanu pozoroval v němém úžasu, jak Gauguin vrtí hlavou a s rozzlobeným výrazem odchází.
Temno před očima ho ohlušilo, slepě se potácel zahradou utopenou v měsíčním světle a doklopýtal na ulici. Nevnímal nic, jen mu v hlavě zněla Paulova slova doprovázená protirytmem jeho odchodu. Je pryč, je pryč, je pryč.
Prázdno, kterému nemohl uvěřit, ale stejně mu rozdíralo nitro. Není to pravda.
Ale ruka, která pak sahala po břitvě na nočním stolku, ta věděla, že je to tak.

Každý den utíkal do plenéru. Mezi zlatá pole a nazelenalou oblohu, do bouřlivých mistrálů a pod žhnoucí slunce. Pryč od lidí. Od lidí, kteří mu stejně nerozuměli, kteří ho nechápali, snad ani nechtěli.
Jeho malby pro ně byly projevy blázna. Možná mají pravdu, myslel si Vincent.
Vrány se shlukovaly mezi klasy pšenice a umocňovaly jeho samotu. Zlověstné krákání a blížící se čerň na nebi. Maloval výjev před sebou a maloval svoje osamění.
Každý den potkával v malém městě ty stejné lidi, zdravili ho, ale nic víc. Pár přátelských pohledů, ale Vincent se jim vzdaloval. Sám a sám, dál a dál.

Milý Theo,

píšu ti až po pár dnech, doktor mi nařídil odpočinek, nemohl jsem ani malovat. Ty dny prázdnoty byly dlouhé a chladné, ale cítím, že mi pomohly. Venku už zase sálá léto a teplo mi proudí do těla a zdá se, jako kdyby se v něm objevovala nová energie. I na duchu je mi mnohem lépe. Za pár dní, pokud doktor povolí, půjdu malovat do zahrady. Letní Slunce vytváří oStré stíny a zahradu vykresluje v dalších pohledech. Cypřiše voní intenzivně i v noci. MySlím na tebe a tvou rodinu. Těším se, až se zase znovu uvidíme.

S láskou, Vincent

Vincent listoval novinami a zaškrtával si zajímavé události. Mimo hltání nejnovějších románů si rád udržoval kulturní přehled. Také už dlouho nic nenamaloval – Haagské teskné zimní ulice ho příliš neinspirovaly, jen čas od času udělal pár ponurých črt každodenního dění.
V tom ho to upoutalo – strana s inzercí. Lidé nabízeli a poptávali práci všeho druhu – Vincentovi svitla naděje.
Ihned sedl ke stolu a napsal Theovi několikastránkový dopis. Namaluje několik obrazů a prostřednictvím inzerátu bude svá díla nabízet. A nebude nadále finančně závislý na Theovi…
Za týden v novinách jeho inzerát vytiskli.
Vincent van Gogh, malíř z Noord-Brabantu, nabízí svá umělecká díla…

Ten den vál mistrál obzvlášť silně, ale Vincenta to neodradilo. Sbalil si stojan, barvy, na hlavu si narazil slamák, aby se chránil před ostrým sluncem, a vyrazil do polí. Jejich žlutá barva před žněmi ho inspirovala a naplňovala hlubokým štěstím.
Rozložil si věci, zahleděl se k modravým kopcům a začal na plátno přenášet svou vnitřní vizi.
Mistrál zesílil a jeho rozbolela hlava. Nevšímal si toho, ani když mu vítr strhl slamák z hlavy a odvál ho. Vlasy mu vlály kolem obličeje, ale on rychlými pohyby nanášel vrstvy barvy na plátno.
Byl konec dne a on cítil, že odvedl kus práce.

Když se rozhodl živit se malováním, vkládal do toho Vincent veliké naděje. S nadšením se vrhl do studií, skicoval výjevy z běžného života, horníky, sedláky, tkalce, drobné lidi svojí malé země. Později se pustil do barev, zemitých, těžkých, v duchu všech nizozemských provincií.
Toužil ale po něčem jiném, větším, pestřejším. Věřil, že se změnou se vše obrátí k lepšímu. Že prolomí.
Usadil se mezi veselými barvami, zlatými snopy a pod zářivými hvězdami, které odrážela Rhôna, nechával se ovanout silnými mistrály, ale ani to jeho naděje nenaplnilo.
Jen postupně strádal pod tíhou své nemoci a všechny sny pomalu umíraly.
Štěstí nepřišlo.