Vincent van Gogh

Vincent seděl u stolu malé kavárny. Místností ozářenou svícemi prostupoval modrý dým z cigaret. V očích se mu leskla zelená světýlka, která odrážela sklenice na stole před ním.
Pomalu upíjel a propadal se do čím dál většího opojení, jako mnoho večerů před tím. Bylo v módě pít absinth, ale on měl pocit, že jemu dělá obzvlášť dobře. Zbystřoval jeho smysly, viděl věci, kterých si předtím nevšímal.
Ale ve skutečnosti se jeho psychický stav zhoršoval. Zelená víla, nápoj pařížských bohémů, vyšší civilizované společnosti, ho ničil postupně čím dál tím víc. Byl ničivější víc než zbraň, kterou si nakonec přiložil k hrudníku.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Nemohl spát. Zíral do tmy a hlavou se mu honily neuspořádané myšlenky jako chuchvalce prachu. Na podlahu jeho pokoje oknem dopadaly měsíční paprsky. Zvedl se a šel se podívat na noční oblohu.
Byla to nádhera. Na nebi se rozsvěcely hvězdy jako lampiony puštěné nad vodou po větru, který kolem nich proudil v odstínech tmavé modři a žluti. Nekonečné víry nekonečných galaxií.
Uchvácen výjevem postavil na stojan čisté plátno a začal horečně malovat.
Začalo pomalu svítat, když svůj obraz dokončoval. Lampiony zhasínaly v atmosféře a měsíc nahradilo v nebeské stráži slunce.
Vincent ulehl na lůžko plný spokojenosti.
Usínal s klidnou hlavou.

Když Vincenta konečně pustili z nemocnice, kde byl hospitalizován po útoku na Gauguina a své ucho, cítil se zvláštně obnažený. Nevěděl, co má dělat.
Žlutý dům byl opuštěný a zpustlý. Vlhko a zima mu neprospívala, jeho domov byl sklíčený tak jako jeho duše.
Nemohl žít teď sám. Bál se být sám.
Cítil, že to nezvládne. Propadal se osamělostí.
Měl zpátky svou svobodu, mohl malovat, ale jakási tíha života mu to nedovolovala.
Psal Theovi, aby společně našli řešení. Nechtěl zpět do Paříže, nehodilo se to.
I přes nevyhovující podmínky se nakonec rozhodli pro Saint-Rémy.
Vincent se mezi zdmi léčebny vnitřně uklidnil.

Theo van Gogh (1. května 1857 – 25. ledna 1891)
Celým jménem Theodorus van Gogh [tejo'dorɵs vɑŋ 'ɣɔx], mladší bratr malíře Vincenta van Gogha. Narodil se v Zundertu. Stal se obchodníkem uměním v rodinném podniku Goupil & Cie, jako jeden z mála podporoval tvorbu soudobých impresionistických malířů. Působil v pobočkách v Haagu, Londýně a Paříži. Oženil se s Johannou Bonger. I přes to, že sám trpěl depresemi a dlouhodobě onemocněním syfilidou, celý život se obětavě staral o Vincenta. Zemřel v Utrechtu na následky mrtvice. Poslední půlrok života se u něj naplno projevila psychická porucha, která zřejmě přispěla velkou mírou k jeho úmrtí.

"Drahý Vincente,
děkuji ti za tvůj poslední dopis, skica rybářských loděk nás s otcem velmi potěšila. Přesto nás tvůj stav i nadále trápí. Přáli bychom si, aby ses usadil a sehnal si slušnou obživu vhodnou pro tvůj stav. Od Thea jsme se dozvěděli, že stále žiješ s tou ženou nedobré pověsti, kvůli níž se s tebou nechce setkávat ani rodina strýce Mauva.
Vincente, snažně tě prosím, odejdi a naprav svou reputaci. Pokud bys chtěl, můžeš na čas zůstat v rodičovském domě. Malířství je uctihodné zaměstnání, ale asi jsi pro něj nebyl zrozen.
Willemina posílá srdečné pozdravy.
S láskou
tvá matka"

Měl do života skvěle nakročeno. Strýc Cent mu domluvil práci u Goupila. Poznal kus světa, byl ve styku s uměním. Jenže po čase v tom přestal cítit poslání, obrazy mu přišly plytké a zákazníci příliš snobští.
Obrátil se k víře svého otce, chtěl se stát duchovním. Konečně ve své duši cítil, že se zase zaplňuje! Ale víra žaludek nenaplní.
Nikde ho nechtěli, nezajímali se o něj. Když se pokusil dospět a živit se malováním, po jeho obrazech neštěkl pes. Theo mu každý měsíc posílal peníze.
Zemřel s tíhou na duši, že nikdy nebyl samostatný.
Dnes si jeho slunečnic nezměrně cení.

Vincent se vydal na pláže do Saint-Maries, aby trochu změnil prostředí, ve kterém každý den maloval.
Byl naprosto uchvácen. Zeleň a žluť polí a luk vystřídala zlatá barva písku a především nejrůznější odstíny modré. Azurová a zelená modř, vše v nádherném kontrastu s pláží, kterou omývala mořská pěna. V písku zahlédl stopy krabů, kterým se podařilo uniknout ze spárů rybářských sítí.
A právě rybářské bárky ho fascinovaly nejvíce. Červená a zelená v popředí dodávaly obrazu, který před sebou viděl, neobyčejnou živost. Hned se dal do práce.
Namaloval obraz a pak ještě skicu a akvarel. Tohle se Theovi určitě bude líbit.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.