Rukávem pláště láskyplně pohladil obličej svého nejlepšího přítele.To on mu dával sílu a moc, pomáhal odhalovat úklady a intriky.
Jak tak leštil plochu zrcadla, nedopatřením do něho pohlédl. Vyděsil se pomalu k nepříčetnosti. Místo lesklé plochy viděl zlobu, hustou, hlubokou, všepohlcující jako bažina. Nevraživost s pomstychtivostí mu chtěly svými pařáty vysápat oči.
„Tfuj, to jsem se lekl!“ vyjekl. Honem na tu hrůzu hodil deku, jako kdyby hasil požár.
Místnost se otřásala řevem, který přerýval škodolibý chechot. „Zapomněl jsi, hlupáku, že místo vizáže ukazuju, jaký je kdo uvnitř?“
Čaroděj se celý roztřásl.
„Dávej pozor, nemehlo, nebo ze mne budou střepy!“