Pohádky

Obtloustlý chlapík se na lavici zavrtěl. "Tak co dneska?"
"Nepotěším tě," zabručel kuchař, ale v práci neustával. "Zase slavičí jazýčky."
"Zase?"
"Slunce jasné si holt poručilo."
Než ale stihl tlouštík začít litanii, dveře se rozlétly a dovnitř vtrhl sloužící:
"Murate! Rychle sem, máš tu práci."
"Co? Vždyť tady kuchař ještě ani nemá doloupaný pomeranče na marinádu!"
"Tohle je speciální případ! Nevím, co to je, ale princezna Zubejda to chce sníst, tak to prubni."
Ochutnavač Murat přimhouřil oči na kus žvance, který mu sloužící strčil před nos, šťouchl do něj prstem a nakonec pokrčil rameny.
"No co, aspoň je to změna."

Neklidnými prsty žmoulala cíp sukně. Smlouva už byla koneckonců napsána, zbývalo jen píchnout se do prstu ostře seřízlým brkem, který jí mládenec v mysliveckém s úsměvem a drobnou úklonou úslužně podal, a podepsat.
Udělala to.
"Takže jsme dohodnuti," zazubil se myslivecký, jen co dopsala poslední písmeno, a smlouvu jí vytrhl z ruky. Když pergamen točil do úhledné ruličky, v černých očích mu tančily plamínky. "Nestrachuj se, peklo svou část dodrží, klidně b-- Počkej, co... ehm... co to vyvádíš?"
Ava vzhlédla od rozepnutého živůtku, na tváři ruměnec.
"Říkal jsi přece, že výměnou za tu službu chceš moje prvorozené dítě, nebo ne?"

V téhle vesnici jsou přátelštější než v předchozí. Vybaví mládence jídlem a vodou.
Toho napadne, že by si mohl drze říct o pivo.
„A teď jeď,“ řeknou mu. Mají zbraně. Mladík poslechne.
Pobídne koníka. Co chvíli se ohlíží přes rameno. Je poslední ze své vsi. Poslední jednotka, kterou si železný vlkodlak potřebuje systematicky odškrtnout ze seznamu, než bude moct pokračovat v zabíjení, tentokrát se stoprocentní efektivitou.
Ta pohádka už se rozkřikla, proto ho všude odhánějí. A on vede vlkodlaka zemí.
Někdy si říká, že by na tu zrůdu mohl prostě počkat. Konec, zvonec.
Ale nemůže nechat věrného koníka na holičkách.

Miloval moře odmala, za každého počasí. Jednou ho ta láska, pravda, málem stála život, a potom už se trochu bál plavby. Ale stále ho těšilo pohlížet na nekonečnou modrou hladinu a naslouchat hudbě vln.
Námořníci říkali, že někdy je slyšet i slabá ozvěna zpívajících hlasů odkudsi z hloubi oceánu. Prý jsou to mořské panny. Z nich však měli všichni hrůzu. Prý vždycky přivolávají bouři.
Přál si ty hlasy zaslechnout také, ale nedařilo se mu to. Navzdory všem neblahým zvěstem by rád nějakou mořskou pannu spatřil. I když... tohle přání poněkud zesláblo poté, co potkal poprvé na pobřeží svou krásnou princeznu.

Vincenc zrovna pilně šůroval chodbu, když zaslechl povědomé kroky. Rychle zahodil hadr, vyškrabal se na nohy a poklonil se až k zemi.
"Dobré ráno, vaše císařské veličenstv --Ó! Bože na nebesích!"

O něco později seděl Vincenc v kuchyni a ještě pořád vypadal traumatizovaně.
"Co to do něj ksakru vjelo? Producírovat se venku jen tak... tak!"
"No, to víš," přistrčil mu kuchtík soucitně talíř koláčů. "Prý si nechal udělat oblečení, co ho vidí jen chytrý lidi."
"Podívej, Jošku, já jsem možná idiot, ale nevím, proč by mě za to měl císař trestat tím, že se budu muset dívat na jeho famfulína!"

Každý den vítat s úsměvem, první vzhůru, tančit po kuchyni s lehkostí baletky, sladkým zpěvem budit mrňouse.
A pak přijdou. Šmudla si ani neumyl ruce a už s nimi hoduje, Stydlínovi se ruce klepou tak, že vylije kafe do talíře, Prófa studuje nutriční složení snídaně, aniž by se jí dotkl, Kejchal do toho prská, zrovna když řádí korona, Štístko se směje a jí, to má z prdele kliku, Dřímal usnul s hlavou v kaši a Rejpal brblá, že je toho nějak málo.
Naopak toho má právě dost, první týden a Sněhurka je otrávená víc, než by si macecha dokázala představit.

„Co tady vyvádíš? Už na tebe mají všichni spadeno,“ vyjekla služebná, když přistihla lišku směřující ke kuchyni.
„Nevím, o čem mluvíš. Jsem tu poprvé,“ namítla liška.
„Kdo rozkousal princi Vojanovi popruhy u vozu? Kdo tamtomu předtím nakladl do kočáru pukavce? Kdo všechny děsil jako duch, který zpíval příšerné odrhovačky.“
„Pravda, trochu málo na jednu lišku,“ uznala liška. „Musím dostát slavným předkům.“
„Spíš zadkům. S takovou ti ho prošpikují šípy. Budeš jako ten přerostlý ježek v kabinetu kuriozit.
„Dikobraz? Poslyš, co na mě ještě hodíš?“
Střevíc. Služebná jako děvče z dědiny upřednostňovala obuv konzistence dřeváku.
Liška Ryška trhla osobní běžecký rekord.

Odpusťte mi, dámy, páni,
mé neobratné veršování.
Vám znám je přec můj hrdina,
proslulý lišák ferina.
Rek je to z rodu pověstného,
jenž napáchal mnoho zlého.
Sem tam k dobru sáhli snad,
by narušili starý řád.
Jeho kmotrou liška byla,
jež řezníkův krám vybílila.
Nevlastní sestra po mamince
k loupežím nabádala prince.
Praděd jeho v potu tváře
na pólu kouzlil mnohé záře.
Z pravnučky téměř nevinně
vyklubala se pěvkyně.
A bájný předek – pravdu dím –
stal se vám k stáru souhvězdím!
Pohodlně usaďte se
ať již v hradu nebo v lese.
Vznosný epos letí k vám,
s ním přichází Lišák sám…

Těžká vůně stoupala do hlavy a lezla na nervy, trny bodaly jak o život. Zpočátku hnán chtíčem moci a rozkoši, jak roky plynuly, pokračoval v klestícím díle dílem ze setrvačnosti, dílem proto, že růže se věru nebály bujet a kvést jak rakovina: cesta zpátky zarůstala do vůčihledě stejné strastiplnosti jako pouť vpřed. Zešedivěl, než se prorubal do zámku, tatam satisfakce, jen vyčerpání.
Když našel spící princeznu, pokochal se, ale s polibkem otálel. Na štěbetání a cvrkot po letech samoty už zvědav nevalně. Než být anachronismem uprostřed růžolících lidiček, jak dotěrnou mouchu odhánějících jeho válečné vzpomínky, to raději poustevníkem uprostřed spáčů.

Opatrně a tiše se plazil co nejdál mohl, ale zase ne moc, aby nebyl z doslechu. Nakonec dorazil k východní zdi.

Teď už by to mělo každou chvilku vypuknout.

Pohodlně se uvelebil na sluncem vyhřátých kamenech a čekal.

Byla to fuška, skoro jsem si jazyk vykloubil tím lákáním a vychvalováním. Ale myslím, že moje slova dopadla na úrodnou půdu. A jestli se alespoň trochu vyznám v lidech, ona už zpracuje i jeho. Myslím, že už stačí jenom...

Náhle se celou zahradou ozval zoufalý a vyděšený ženský hlas: "ADAMÉÉÉ!! JÁ NEMÁM CO NA SEBE!!!"

Listí tu je habaděj, usmál se Crawly.