Pohádky

Kdesi daleko v nedostupných horách, ve slujích hluboko pod zemí, kam lidská noha nevkročí, tryská zázračný pramen. Voda vytéká z podzemí, ale znovu se kamsi ztrácí, nelze ji najít.
Mísí se však s jinými vodami, které putují dlouho a daleko svými cestami. A proto na některých místech vyvěrají ze země pramínky s podivuhodnou mocí. Uzdravují nevyléčitelné neduhy, zachraňují životy. Jen navracet je nedovedou, takovou sílu má jedině voda z původního zdroje.
Některé zázračné studánky přetrvávají, jiné časem zeslábnou. A zase se objevují jiné.
Choďme k pramenům, nalézejme je, pečujme o ně.
Protože v každé studánce se možná skrývá živá voda.

“No ne, podívejte se, ten je roztomilý!” Postarší žena se sklonila nad dítětem, které připomínalo spíše pařez než lidské stvoření. “A kdepak máš rodiče?”
“Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu, tebe taky sním!” prohlásilo.
“A přítulný!” pokračovala žena, jakmile se jí dítě zakouslo do ruky. Zubatá tlama se roztáhla do stvůrné velikosti a v mžiku ruka zmizela po loket, potom po rameno.
Kolemjdoucí muž zhrozeně vykřikl a přiskočil ženě na pomoc. Tloukl dítě holí po hřbetu, ale to ničeho nedbalo. S hrozivým křoupáním do sebe dále soukalo stařenku.
Ta se obořila na kolemjdoucího: “Jen ho nechte, je přece ve vývinu!”

Od princezny dostal mapu a pusu.
Zpočátku se mu šlo dobře, stoupání bylo pozvolné a slunce hřálo. Idyla však neměla dlouhého trvání. Cesta se změnila v pěšinu a pak v kamzičí stezku. Těšil se myšlenkami na princeznu, ale když musel začít šplhat, nemyslel raději na nic.
Jakmile se vyškrábal na vrchol, padl do trávy a koukal do nebe. Vzmáhal se v něm vítězoslavný pocit, když tu:
„Horké párky! Nadívaní hadi!“
Jiřík se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. Na rozlehlý vrchol, kde pramenila živá a mrtvá voda, vedla solidní silnice a ti syčáci krkavci si tu otevřeli stánek se suvenýry a občerstvením.

Když na zámku konečně do kolébky položili děvčátko, radovala se celá země. Oslava narození byla ovšem přerušena ošklivými slovy.
“Až bude princezně patnáct let, píchne se do prstu a zemře!”
V den svých patnáctých narozenin princezna bloumala zámkem, až ke svému překvapení došla do neznámé chodby. Zvědavě kráčela až ke dveřím na jejím konci. S vrznutím se otevřely. Stará žena zvedla pohled od předených nitek a usmála se na ni.
“Chceš si vyzkoušet kolovrátek?” zeptala se úlisně.
“Nesnaž se babo,” odpověděla princezna, “u nás v rodině věříme na prevenci!” A ukázala jí své dlaně s deseti jizvami po amputaci prstů.

Pasáček s hrůzou naslouchal své píšťalce. Vyrobil si ji z vrbového prutu, jako už víckrát, jenže takhle...
Jakmile začal hrát, rozezněla se vlastním hlasem. Líbezným, ale bylo to děsivé. Neustále opakovala stejnou písničku.
O dívce, která měla dvě nevlastní sestry. Jednou je všechny u kolovrátků zastihl jakýsi zbloudilý host. Zamiloval se do této dívky, chtěl ji za ženu. A byl to sám pan král.
Nejstarší sestra šílela závistí. Navzdory prosbám prostřední sestry ji zabila a zakopala pod vrbami. Zjara vyrašilo nové proutí...
Pasáček věděl, že mu píšťalka nedopřeje klid. Musel udělat jediné. Jít k panu králi a konečně vyjevit pravdu.

Seděl mamince u nohou, zatímco točila kolovrátkem.
"Dívej se pozorně, chlapče můj. Jak mé prsty tančí, jak čarují."
"Dokáže to dělat každý, maminko?"
"Kdepak, synku můj. My to máme v krvi. Jednou za čas se vždycky narodí děťátko, které umí čarovat s přízí a my se musíme starat. Kolik neštěstí a pláče, když zůstane své staré rodině. Lidé jsou hamižní a hloupí, nerozumí tajemstvím kolovrátku. A my to musíme napravovat."

Tajemství kolovrátku nerozuměli ani vojáci, kteří matku odvedli za únos do šatlavy. Předení zůstalo osamocené, zlato bez lesku a magie.
Lidé zapomínají rychle, ale víly ne. Rumplcimprcampr si bude pamatovat.

Lidušce bylo ouzko. Dva dny vydržela, dva dny se vymlouvala na stýskání, ale dnes ji královna pohrozila vězením. Nedalo se nic dělat, ten návod si přečíst musela.

"Děkujeme, že jste si zakoupili–"

Tohle ne...

"Používejte pouze originální–"

Tohle taky ne... tady!

"Pohyb pedálu P se přenáší na klikovou hřídel s kolem H. Otáčky kola se přenáší na přeslen PŘ, kde je na cívce nasazeno křídlo K. Obsluha kolovratu uvádí šlapáním na pedál do pohybu křídlo a cívku a drží v ruce chomáč vláken, ze kterých navíjí nit na cívku."

Kdo má tohle všechno pochopit! Ach já ubohá, co si počnu!

Drobné stehy pečlivě vykreslují cestičku do pevné látky.
„Panáčku, ty bys mohl vyšívat!“ neskrývá obdiv hospodská.
Krejčí se ušklíbne. Ukousne nit, vezme do ruky nůžtičky a začistí nitky.
„Po tom neprahnu,“ zavrtí hlavou. Kývnutím přivítá nabídnuté pivo.
Vůně chmelu rozvazuje pevně utažené mašle na jazyku.
„Netušíte, kde já šil!“ stará hrdost nadme hruď.
„Pro koho?“ vyzvídají.
„Spíš co za to! Šatlavu, pověst i živnost v trapu – čím vyšší panstvo, tím menší vděk!“ hořce polkne.

Dokázal nemožné. Vytvořil mistrovské dílo.
Koho by napadlo, že v té zpropadené zemi tu látku doopravdy neuvidí vůbec nikdo – a za módního experta budou brát nedochůdče?!

Pořádně se oblíkej, říkávala babička. Zdejší lesy jsou studený. A hlídej si barvy, dodávala, ale to jen, když si byla jistá, že ji matka neslyší.
Těžko říct, co by řekla, kdyby mě viděla dnes. Goretexová bunda sice odolává slejváku i šlehancům vodou nacucaných kapradin, ale po tolika cestách už dávno nemá ten správný odstín červené. Poslala by mě do háje a třikrát si odplivla přes rameno. Nikdy by si nenechala vysvětlit, že už jsem velká. Sama. Že musím trochu improvizovat.
Musím ho najít a varovat. Protože lovci jsou opilí a mnohem víc než on se dnes v noci podobají šelmám.