Pohádky

„Princi Radoslave, splnil jsi svůj úkol,“ zaradoval se král. „Draka jsi z našeho království vyhnal. Za odměnu si můžeš vybrat jednu z mých tří dcer za nevěstu, Svatba může být hned zítra.“

„Vaše Výsosti,“ reagoval oslovený, „asi vás zklamu. Ani Majdalenku, ani Apolenku za ženu nechci. Natož Veroniku. Jsou sice všechny plnoleté, ale chovají se jako holky ze školky. Jediná dívka, kterou si chci vzít, Veličenstvo, je Vaše čtvrtá dcera.“

„Ale já přece mám jen tři dcery,“ namítl pan král.

„Máte,“ usmál se Radoslav. „Báru, tu nevlastní. Na rozdíl od těch tří je hezká, chytrá. Bude z ní dobrá královna.“

„Vítám vás na skupině. Chci zdůraznit, že vytváříme bezpečné prostředí, žádné osobní útoky, zesměšňování ani zastrašování. Chce se s námi někdo podělit o svoje pocity?“
„Už teď se mi svírá žaludek z prosince. Proč je musíme pořád strašit, když s námi stejně nikdo nejde? Mně to přijde jako trápení.“ zaklepal čert nervózně kopytem o podlahu.
Sauron zamáčkne slzu v oku.
„Mně ty princezny ani nechutnají.“, klopí hlavy drak.
„A co teprve seniorky.“ zakňučel vlk.
„Pro dnešek se rozejdeme. Všichni víme, že jde o naší práci, není v tom nic osobního, děláme to pro svět. Bez nás by lidé nepoznali dobro.“

Vracel se ze souboje. Les náhle protkala mlha a on zabloudil.
„Hej, udatný rytíři, načpak takový spěch,“ pohladil ho lahodný hlas.
„Počkej chvilku, nakrmím tvého koně,“ postavila se mu do cesty víla.
„Nechceš se osvěžit?“ lákala další z jezírka mezi řasami.
„Zacloním hledí ratolestí a ta tě zbaví od bolestí,“ slibovala kráska za ním.
„Kde to jsem?“ zarazil se rytíř.
„V říši snů,“ usmívaly se. „Zůstaň tu s námi, dobře se ti povede.“
„Ne, to nemohu, čeká na mne princezna.“
„Ta? Už na tebe zapomněla.“
„Kdo miluje, nezapomene," zvolal.
Ratolest rázem ztratila mámivou moc a místo ní ji získala láska.

Tisíce verst ušla, měřeno letem sokolím, třikrát více stopou vlčí počítáno. Obočí sobolí se jí zkrabatilo, oči sokolí pohasly, zmatněl cop rusý. Slunce jí sežehlo tvář, žal do lící vrásky nakreslil.
Litinovou hůl obrousila, z kamenného chleba pár drobečků zbylo a železné boty, tak těžké, tak cizí, tak nepřátelské, jí co okovy nohy zkrvavily.
Naděje, to poslední, co zbývá, šeptá slova povzbudivá: „Pak mě najdeš, až tři páry železných bot prochodíš, tři hole litinové ubrousíš, tři kamenné chleby sníš.“
Drží se jich ze všech sil, aby se neztratila, na tisíc kousků nerozpadla a na křídlech černých havranů neodletěla do ztracena.

No, co já Vám budu povídat. Kam čert nemůže, tam strčí babu. Prý mladý může a starý musí. Jenomže co nebohému princi zbývalo. Kam nechodí slunce, tam musí lékař. On byl sice pravdaže pouze medik, ale když ta slečna s čím zacházela, s tím taky sešla. Píchla se a usnula.
No, to Vám bylo drámo. Usnula opředená šípkovými větvemi.
Princ jako poslušný synek vyrazil na hrdinskou misi. S poslušností nejdál dojdeš, říkávala mu maminka. Zapomněl na svůj kmen a statečně odsekával nebezpečné trnoví, bil se pro svou krásku.

No, co vám budu povídat. Musíme tam všichni. Ale oni šli zvesela.

Rozum chodil po světě, dělal samé rozumné věci a neměl pražádné kamarády, protože s ním byla hrozná nuda.
Cit také chodil po světě, ale dělal všechno cituplně, ba mnohdy byl až přecitlivělý a kamarádů proto taky moc neměl. Zato kamarádky ho milovaly.
Když se ti dva potkali, jen těžko se chápali, ale cit tak trochu cítil, že je rozum potřeba a rozum si myslel, že by bylo rozumné poznat něco nového.
Tak dlouho spolu mluvili, dokud skutečně neslyšeli, co ten druhý říká. A i když si mnohdy nerozuměli, věděli a cítili, že z jejich přátelství může vzniknout něco mimořádného, lidství.

Nad kolébkou princezny kroužily sudičky a vyřkly svou obvyklou sudbu – „hezká“, „milá“ a „blbá“. Tomu v království neodolá žádný chlap. Jenže za bukem se krčila čtvrtá, zneuznaná sudička a přidala svou kletbu, „iniciativní“. Když princezna dospívala, poučena četbou literatury jala se nalézt ženicha. Každou chvíli někde zapomněla botu, napichovala se na keře, polehávala na louce a snažila zarůst a usnout navěky, okusovala jablka od macechy, cpala se trpaslíkům do chaloupky, olíbávala žáby, oblékala si staré kožky, zamykala se ve věži a prudila tak dlouho, až jí zaklel černokněžník. Všem princům i ranhojičům v království se ulevilo. Konec dobrý, všechno dobré.

„Dámy, tímto zahajuji dnešní schůzi. V první řadě chci vyzvednout příkladnou práci Daniely a Adélky při shromažďování intelu pro operaci Georgie. Dále musím zmínit Karolínu a Kateřinu a jejich nezdolnou diplomatickou výdrž při vyjednávání s pozemními, podvodními a vzdušnými operativci. Markéto, v laboratoři nemáme nikoho lepšího, jsi vážně poklad! Myslím, že si vůbec všechny jako tým zasloužíme potlesk, co říkáte?“
Zámeckou komnatou se rozlehl aplaus a jásání, některé účastnice se dokonce obuly do pískání na prsty a oslavného dupání. Předsedající zvednutím ruky požádala o klid.
„Zlatovláska je konečně z domu, ale ještě zbývá jedenáct ženichů. Sestry, dejme se do práce!“

„Připadá mi to… prostě nespravedlivé. Jako kdybys mě nějak lovila,“ brblal Jindřich. „Máš všechno, co potřebuješ?“
Anna pokývala pohotovostním rancem. „Nejspíš ano,“ prohlásila a zamířila ke dveřím.
Na náměstí sebou Jindřich trhl. „Máš ta dobrozdání od Petra a Veroniky?“
Poplácala významně ranec.
Jindřichovy děti je vlastnoručně sepsaly. Veronika barevnými pastelkami.
Jindřich krátce pokynul strážím, ať je pustí do paláce. Zdál se být nervóznější než ona.

Když předstoupili před trůn, královna vzhlédla od listin. „Pane Jindřichu, takže jsi přivedl svou nevěstu.“ Pozorně si Annu změřila. „Jsi připravená podstoupit tři zkoušky a dokázat mi, že budeš dobrou nevlastní matkou?“
„Ano, královno Sněhurko.“

"Chamraď těžko někdo spasí,
vsadím tři své zlaté vlasy."

"Pták mi hlásí: Že jsou xindl,
shoduje se celý Špindl.“

"Nalákám je na perníček," povídá ta občanka,
"zaslouží jen pohřeb žehem, svoloč, chátra, sebranka!"

"Jsou schopni jen komplotů,
sezřat tuhle holotu!"

"Za dubem oškubem veškerou sběř,
patří je postřílet jak divou zvěř."

"Je to verbež horší vlka,"
ta v červeném s námi plká.

"Kdo moh pustit ke kormidlu tu křiváckou lůzu?
Chce to špenát a pak na ně pustit děs a hrůzu."

"Na tu bandu, na tu pakáž, má Azrael spády,
hon na tyhle šmudly z vlády prý bude mít grády."