Akta X

Kancelář ve sklepě byla tmavá a smutná, stejně tak se i cítil. Opuštěně. Dny euforie střídaly dny zmaru. Cítil, že jeho práce nikam nevede. Neměl důkazy, jen své nadšení.
Pak jednoho dne prozářila sklepní kancelář ona a do jeho života začaly proudit barvy.
Nebylo to s ní jednoduché. Byla tak strašně paličatá. Ale jako zázrakem se zrodilo přátelství mezi mužem a ženou, snílkem a skeptikem.
A když spolu znovu po letech seděli v tmavé smutné kanceláři, uvědomil si, že jejich práce stále nikam nevede.
Ale už ho to netrápilo. Byli zase spolu a on věděl, že to jediné má smysl.

Pětiletý William měl magnetickou tabuli s písmenky, kterou od té doby, co se naučil číst, naprosto zbožňoval.
JMENUJI SE WILLIAM oznamovaly veselé barevné magnety.
HRAJEME SI dodal.
„Wille, jsi ještě vzhůru? Můžeš si hrát zase zítra. Teď spát,“ řekla maminka.
„Ale já ještě nechci! Vidíš, tabulka říká, že si hrajeme! Jak to… Co je psáno…“
Povzdechla si. Sundala magnety.
A TEĎ SPÁT, napsala.
„Co je psáno, to je dáno?“ usmála se.
William si zamračeně lehnul.
Když odešla, podíval se na tabulku.
A TEĎ SPÁT
Ne. Nelíbí!
Zavřel oči. Když je otevřel, tabulka říkala:
A TEĎ PSÁT
Usmál se. Daleko lepší!

„Proč nemám vlastní stůl?“
„Protože není místo.“
„A proč na tomhle aspoň není moje jméno?“
„Protože to je moje kancelář.“
„Muldere, pracujeme spolu už pět let. Nemyslíš, že to je taky moje kancelář?“
„Na dveřích je ale jenom moje jméno.“
„Muldere...“
***
„Co to je!?“
„Můj stůl.“
„Ale teď nemůžu sedět u svého!“
„Musela jsem pro něj udělat místo...“
„Scullyová!“
„Ano?“
„Ten stůl půjde pryč.“
„Ne.“
„Tohle je moje kancelář, vzpomínáš? Ty tady nerozhoduješ.“
„Kdepak... podívej se na dveře.“
„SCULLYOVÁ!“
„No dobře, stůl dám pryč. Ale budu mít jmenovku na dveřích a na stole.“
„Víš, že jsi občas na zabití, Scullyová?“

Jejich stará kancelář zvláštně voněla novotou.
„Mám případ. Jako za starých časů, záhady, teorie a tak,“ usmál se na ni Mulder, když jí podával složku s dokumentací.
„Kam pojedeme?“ zeptala se Scullyová, tentokrát už bez námitek. Po těch letech věděla, že to stejně nemá cenu.
„Bude se ti to líbit,“ mrkl na ni. „Vracíme se na Aljašku. Těšíš se?“
Scullyová se usmála. Vzpomněla si na to, když tam byli poprvé. Skoro se neznali, ale přesto je vyhrocená situace velmi sblížila.
„Na to, že mě bereš na samotný konec světa? S tebou vždycky,“ zaculila se na něj.
Jejich kancelář voněla domovem.

Ve Wisconsinu žil jeden muž jménem Max. Bydlel v přívěsu a říkalo se o něm, že je velmi zvláštní. Vyprávěl totiž, že byl obětí mnoha mimozemských únosů.
Mimozemšťané na něm prý prováděli pokusy. To alespoň tvrdil on, ale na jeho těle o tom nebyly žádné fyzické známky. Kromě podivné jizvy ve tvaru trojúhelníku za uchem.
Měl z mimozemšťanů strach a byl velmi paranoidní, ale nikdy nemohl dokázat, že mu dělali něco špatného. Tvrdilo se o něm, že je jen nemocný a že si neškodné invaze mimozemšťanů jen vybájil, aby zamaskoval své epileptické záchvaty.
Zemřel za podivných okolností při letecké nehodě.

Scullyová přemýšlela, co se musí odehrávat v mozku člověka, který zavraždí třináct malých děvčátek. Co je hnacím motorem jeho myšlení, jeho malosti, která prahne po ukončení nevinného života?
V Rocheovi bylo něco zvláštního, podmanivého. Děsilo ji to, nedokázala to popsat.
Držela v ruce velké srdce vystřižené z dětské noční košilky a přemýšlela, komu patřilo. Bylo čtrnácté. Někde musí být její tělo.
Kolik jí bylo? Kdo byli její rodiče? Jak se jmenovala?
Byla to Samantha? Mulder tomu věřil. Ale Scullyová věděla, že to je jen Rocheův trik, jak Muldera vylákat.
Musí ho zastavit dřív, než do své sbírky přidá patnácté srdce.

Ten rok, kdy se Mulder vrátil, zpytovala svědomí a přemýšlela, jestli o hon za pravdou stále stojí. Stála nad rozhodnutím, zda ho následovat, nebo jít vlastní cestou.
V nejlepším se má přestat, říká se. Poslední události jí pomohly překročit propast pochybností. Vrátila se k vědě, bezpečnému přístavišti. Záchrana lidských životů ji naplňovala.
Ale stále ho držela za ruku. Nedokázala Muldera úplně opustit. Šílela z jeho pátrání po záhadách, z jeho konspiračních teorií. Nakonec musela odejít.
Zase je rozdělila propast a tentokrát se zdálo, že už ji nikdy společně nepřekročí.
O mnoho let později zjistila, že i ona chce znát pravdu.

Ožil. Vzrušení, strach a ta živá, tak úžasně živá naléhavost okamžiku, pocit, že prostě musí něco dělat (proč to nikdo nechápe?), mu ubraly deset let.
Mluvil a mluvil o nové Pravdě, věřil a ona byla přes hukot v uších sotva schopna vnímat.
Bylo to tu zas. Temnota.
Znala ho. Nedokázal žít jinak než na okraji propasti. Nedokázal se do ní přestat dívat, nedokázal dlouho odolávat nutkání skočit.
„Žijeme na vypůjčený čas, Scullyová. Od konce světa, který nenastal. Nechceš vědět, proč?“
A ona ho v tom nedokázala nechat samotného. Vždycky bývala jeho světlem ve světě, kterému nerozuměla.
Otevřela oči.
A vykročila.

Noc předtím, než se konečně rozhodla, že zanechá medicíny a půjde k FBI, se jí zdál zvláštní sen. Byla u kartářky, která jí nevyložila nic než sedmu. Kulovou. Stále dokola se ta karta opakovala.
Bylo v tom něco hrůzostrašného.
Nevěřila těmhle věcem, výkladům budoucnosti z karet nebo horoskopům. Ale ta symbolika ji trápila.
Sedm dní stvoření světa. Sedm ran egyptských. To číslo mělo silnou symboliku.
Osudové setkání, říkaly knihy. Znělo to jako to nejtrapnější klišé. Nakonec na to zapomněla.
O dvacet let později si ten sen zničehonic vybavila.
Hleděla Mulderovi do očí a najednou věděla, že kulová sedma jí nelhala.

Dveře jí otevřel muž pohledný. Trochu se jí ulevilo.
Uvedl ji do svého bytu, usadil ji na pohovku v obýváku a zeptal se jí, jestli si dá něco k pití. Byl starostlivý, ale trochu ostýchavý. Očividně se mu moc líbila, se zájmem si prohlížel její rezavé vlasy a pěstěné ruce.
Měla červený lak na nehtech.
Připravil jí koupel. Zaskočilo ji to, ale nebránila se. Bude příjemné si odpočinout po několika hodinách venku.
Projevil zájem jí umýt vlasy. Nakonec, proč ne, pomyslela si. Platí dobře.
Ale voda byla studená.
Ani nestačila začít drkotat zuby a už měla jeho ruce na krku.