Akta X

„Slíbil jsi, že tenhle týden vybírám případ já,“ řekla Scullyová, když se Mulder objevil ve dveřích kanceláře se širokým úsměvem, který naznačoval, že má určitě skvělý tip.
„Ale no tak, Dano,“ prosil a nadšený úsměv zmizel. „Slibuju, že příští týden už tě opravdu nechám.“
„Kdepak, Muldere,“ odvětila sladce a přešla skutečnost, že ji oslovil křestním jménem.
„Tenhle případ by se ti vážně líbil...“
„To znám,“ povytáhla ironicky obočí.
„Opravdu...“
Ignorovala jeho psí pohled, otevřela šuplík a vytáhla popsané lejstro.
„Pamatuješ, Muldere? Minulý týden jsi podepsal, že každý první týden v měsíci vybírám já. A to si piš, že toho využiju.“

„Takže...“ začal Mulder a odkašlal si. Jeho postavu osvítila žárovka projektoru. „V Pensylvánii dosud nic takového neviděli. Nemá to přirozené vysvětlení. Ta stavba se tam prostě objevila z ničeho nic, jako kdyby spadla přímo z nebes. V okolní půdě nejsou známky toho, že by tam jezdily stavební stroje. Prostě se jen tak na kraji města objevil dům. Něco podobného se stalo už v roce 1883 v Louisianě, ale tehdy to vysvětlili tím...“
Scullyová zívla. Znuděně pohlédla na hodinky. Už zase. Mulder pondělí co pondělí přicházel s novým případem. A nikdy k němu neopomněl vymyslet nějakou hezkou, za vlasy přitaženou teorii.

Naštvaně si natáhla latexové rukavice, vzala si skalpel a provedla řez ypsilon. Myslí si, že si zavolá a já hned přicupitám, mumlala si pro sebe.
Vytáhla střeva a hodila je na váhu, přičemž na papír si vedla přesné záznamy. Stejný proces zopakovala s dalšími orgány.
„Jak to jde s naším neznámým, Scullyová?“
Protočila oči v sloup a švihla na váhu poslední orgán, srdce.
„Zváženo a sečteno. Ten muž má cirhózu jater, rozsáhlý plicní nádor, srdce prodělalo nejméně tři infarkty a žaludek je samý vřed. Vážně si myslíš, že ho zabili mimozemšťané?“
„Hm… jo.“
Nechala tělo napospas studentům a odporoučela se.

Hlína na jejím hrobě byla ještě kyprá. Nedalo mu to moc práce, dostat se k její rakvi. Měl zkušenosti.
Přišel včas. Její krásná tvář už byla poznamenaná smrtí, ale ještě ne rozkladem. Se zasněným úsměvem ji pohladil po tváři. To chtěl udělat, když byla živá, ale vyrušili ho. Stihl jí jen zlomit vaz.
Přičichl k jejím vlasům a nasál vůni mrtvé tkáně. Olízl si rty. Vytáhl nůžky a pramen po pramenu stříhal její krásné zrzavé vlasy. Byl na pokraji extáze.
Nezabýval se přikrýváním jejího hrobu. Ale než odešel, utrhl růži z pohřebního věnce a hodil ji k její oškubané hlavě.

Už zbývala pouze poslední, aby se mohl uložit k hibernaci na dalších třicet let. Neměl ponětí o tom, co dělá, jeho činy řídil mocný instinkt.
Zavětřil. Pak teprve otočil oči ke zdroji toho silného aroma. To byly ty, které potřeboval. Lačně se pustil za svou poslední obětí. Sledoval ji do jejího bytu, ale nebyl tak hloupý, aby se prozradil. Lidská inteligence ho odlišovala od zvířete.
Čekal na ten správný moment, pak se teprve protáhl klimatizační šachtou a překvapil ji, když se ukládala do postele.
Zabít ji mu nestačilo. Skoro netrpělivě vyrval své oběti játra a hladově se do nich zakousl.

„Mimozemská invaze?“ povytáhla obočí a zavřela složku označenou razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ. „To už tu bylo, ne?“
„Scullyová, nebuď tak nechutně skeptická,“ opáčil Mulder a sundal nohy ze stolu. „Měla by sis trochu víc rozšířit obzory. Neuškodí ti to,“ usmál se na ni lišácky.
„Muldere, moc dobře víš, že jsem vědec – co není podloženo důkazy o své existenci, je velmi pochybné a nepravděpodobné.“
„To je trochu zastaralý názor, nemyslíš? Popřít existenci všeho, co my lidé nejsme schopni ověřit?“
„To ano, uznávám. Ale nikdy mě nepřesvědčíš o tom, že existují obří mimozemské slepice, dokud mi jednu z nich nepoložíš na pitevní stůl.“

„Vážně v tom mělo křupnout, Scullyová?“ zeptal se úzkostlivě Mulder.
„To je naprosto normální. Občas nějaké žebro málo přeříznu, takže se pak vylomí. A kosti při lámání prostě křupou,“ odpověděla mu Scullyová nezaujatě, když mrtvému vytahovala hrudní kost s trojúhelníkem žeber.
„Jak myslíš,“ řekl přiškrceně a začal zelenat.
Scullyová přešla k abdominální části a jala se vytahovat střeva.
„Probůh, to je toho tolik?“ podivil se a couvnul.
Scullyová s hlasitým mlask položila střeva na váhu. „Muldere, ještě slovo, a už tě k pitvě nepustím.“
„Asi mi to nebude vadit,“ odvětil Mulder a s rukou na puse se vytratil z pitevny.

Neměl to lehké. Už na vysoké na něj na chodbách volali Spooky! a on se musel naučit ignorovat jejich posměšné úšklebky. Ale svým způsobem ho to motivovalo.
Na akademii FBI ho předcházela jeho pověst. Myslel si, že dospělí lidé se budou chovat na rozdíl od nedozrálých vysokoškoláků skutečně dospěle, ale spletl se.
Výsměch. Nic jiného, než neustálé vtipy o tom, jestli už konečně chytil to svoje UFO. Nevěděli, co za tím je. Věděl, že pravda tam někde skutečně je. Jen ji stačilo odhalit.
Nakonec svou sklepní kancelář začal mít rád. A s příchodem Scullyové už se necítil tak hrozně sám.

„Sakra, Muldere, pohni sebou! Potřebuju pomoct!“ Scullyové hysterický křik se ozýval zpoza rohu, doprovázen mocným zasyčením.
„Ummmh, snažím se!“ vydechl Mulder a zasadil hadovi, který se ho snažil uškrtit, ránu loktem do třísel, kdyby had něco takového ovšem měl.
„Dělej!“ zařvala na něj vyděšeně.
Mulder sebral zbytky své odvahy, polkl a střelil hada do hlavy. Had ho okamžitě přestal škrtit, takže nyní mohl škrtiče bez problému svléknout.
Scullyová byla obklíčena hejnem přerostlých zmijí, které se k ní nebezpečně přibližovaly.
Společnými silami je rozstříleli na padrť.
„Kdybych věděl, že tu budou hadi, tak sem nepojedeme!“ odtušil.
„Ty seš taky bábovka, Muldere.“

„Máme nový případ, Scullyová,“ řekl Mulder, vtančiv do jejich sklepní kanceláře.
Scullyová zabodla do stropu poslední tužku a dorovnala tak Mulderovo skóre z minulého týdne.
„Skutečně?“ zvedla k němu dychtivě oči a sundala své drobné nožky ze stolu. „Seš si jistý? Vždyť nám nic neposlali víc než měsíc.“
„Skutečně skutečný případ. Alfasavec!“ Mulder jen zářil.
„Cože?“ Její nadšení odpadlo. „Alfasavec? Muldere, nemyslel jsi náhodou alfasamec?“
„Ne, ne, Scullyová, slyšela jsi dobře. V Pennsylvánii objevili nový druh savce, který je údajně vyspělejší než člověk. Takže Alfasavec.“
Scullyová pozvedla levé obočí a suše poznamenala: „Aha. Takže jsi to stihl už i pojmenovat.“