Akta X

„Proč tady stojí ta pumpa?“
„No, a to je právě to, co jsme sem přijeli zjistit, Scullyová.“
„My jsme jeli až do Connecticutu vyšetřovat pumpu?“
„Jistě. Podívej se, široko daleko nic není. A přesto tady ta pumpa stojí.“
„To vyšetřování nařídil Skinner?“
„Ne. Volal mi místní-“
„To jsme na tom už tak špatně, že musíme vyšetřovat pumpu? Muldere, já jedu domů.“
„Ale no tak, Scullyová, uvidíš, bude to stát za to.“
„Dokud se neukáže, že ta pumpa je kouzelná, tak mě to nezajímá.“
„A co kdybych ti řekl, že kouzelná je?“
„Vážně, Muldere?“
„Ne. Ale před dvaceti lety v Ontariu...“

Když jsem na svém prvním výletě do USA vystoupila z letadla, všechno najednou vypadalo divně.
„Proč maj všichni tak hnusný kravaty?“ zeptala jsem se sama sebe.
„To se teď nosí, Scullyová,“ odpověděl mi povědomý hlas.
Oněměla jsem. Byl to Mudler. Opravdový Fox Mulder s vyfoukanou hřívou a psychedelickou kravatou.
„Pardon, ale... já nejsem Scullyová,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Prosimtě, neblbni a pojď, nebo nám s tím zlatým vejcem pláchnou,“ pobídl mě.
„Ale já fakt,“ namítla jsem, ale pak jsem si to uvědomila. Účes. Vždyť si mě musel splést.
Nezbývalo mi, než na to přistoupit. A zjistit, co se sakra stalo.

"Tady jsem měla ráno položený sendvič," poklepala Scullyová na desku stolu. "Nevíš o tom něco?"
Mulder zavrtěl hlavou. "Ne, žádný jsem neviděl."
"Tys mi ho snědl! Přiznej se!"
"Scullyová, řekni mi, kdo by chtěl jíst ten tvůj sendvič. Vždyť v něm určitě bylo dietní všechno, co šlo."
"Kdepak, Muldere, mě neukecáš. Já vím, že jsi ho snědl. A moc ti chutnal a teď máš výčitky svědomí a zapíráš."
"Podívej se, je větší pravděpodobnost, že mě unese UFO, než že ti já sním tvůj sendvič. Vážně. Tvoje obvinění je směšný."
Scullyová si založila ruce. "Jo tak UFO... jen aby ses nedivil."

Vstoupili do zšeřelé místnosti a okamžitě si museli dát ruku před nos. Vzduch byl zatuchlý a plný odporného smradu.
„Panebože,“ vydechla Scullyová.
„Ten už pěkně dlouho nebyl venku,“ utrousil Mulder. Šlehla po něm pohledem. Na nemístné vtipy neměli čas.
Omluvně pokrčil rameny.
„Já si beru první patro a ty prohledej přízemí,“ přikázala mu a vydala se po vrzajících schodech.
Mulder šel do kuchyně. Za barem se ve vzduchu hemžily mouchy. Zatraceně, pomyslel si, zase to připadne na mě. S jistou nevolí se podíval za bar.
S úlevou zjistil, že mrtvola tam není. Akorát velká plesnivá hromada nádobí se zbytky jídla.

Častokrát jsem si kladl zásadní otázku – jací vlastně jsou, jestli existují? Jsou naše představy o nich správné?
Běžná představa běžného člověka je taková, že jsou vysocí, štíhlí, se šedavou slizkou kůží. Že mají podlouhlé hlavy s velkým mozkem a dvě velké černé oči, které proporčně zabírají větší část obličeje.
Ale to je všechno jen lidská fantazie. Co když létající talíře vůbec nevypadají jako talíře, ale jsou podobné hvězdným lodím ze sci-fi seriálů? A co když mimozemšťané prostě nevypadají jako šediví Retikulíni?
Co když vypadají jako docela obyčejní lidé?
Co když jsou jako my malí a oškliví a od nás neroznatelní?

Zabil jsem Kennedyho i Kinga, jsem nejvlivnějším člověkem v USA, mrmlal si pro sebe. Takové ponížení, kudla v zádech od vlastní manželky.
Vešel do obchodu.
„Přejete si?“
„Tampóny,“ vyštěkl.
„Támhle.“
Poděkoval a šel nakupovat.
Ta potupa. Prý tabák je levnější než cigarety, které kouřím celý život… i Mulder si rýpnul.
„Máš?“ vykřikla, když se objevil ve dveřích.
„Mám.“
Hodil po ní pytlík vaty a ubalil si cigaretu.
„To je co?“ zkřivila tvář.
„Promiň,“ odvětil a vytáhl ještě provázek. „Tady je zbytek.“
Nechápavě vykulila oči.
„Pošlu tě pro cigarety a ty mi doneseš tabák, papírky a filtry, tak si taky ubal!“

Ten sen se vrátil. Opakovaně se v noci vracel na jedno místo v lese a v zemi tam nacházel zahrabanou kostru holčičky v noční košili, ze které bylo na odpovídajícím místě vystřiženo srdce. Sen mu nelhal. Skutečně tam byla. Čtrnáctá.
Ztratil svůj profesionální klid a nechal se ovlivnit. Myslel na Samanthu. Co když byla Rocheovou obětí? Co když jeho vzpomínka na to, jak ji unášejí mimozemšťané, byla jen zástěrkou, aby necítil vinu, že neudělal nic pro její záchranu, když ji Roche unesl?
Ale nakonec ho to příliš vtáhlo, Roche Muldera využil a ten zpanikařil.
To šestnácté srdce už nikdy nenajdou.

Čekala na předem domluveném místě s pětiminutovým předstihem. Byla dochvilná. Ne, že by na tom příliš záleželo.
Prohlédl si ji. V obličeji byla celkem hezká, škoda. Vlasy sepnuté do drdolu, jen kolem tváře jí padaly dva prameny. Na sobě elegantní šaty s květinovým vzorem, světlé sako, lodičky ladící s kabelkou. A měla pár kilo navíc. Vlastně byla pěkně boubelatá.
Potěšeně se usmál. Měla dokonalé tvary, takovou přesně potřeboval. Uhladil si kalhoty, prohrábl si rukou vlasy. Vydal se přímo za ní.
Poplašeně se na něj podívala, ale když jí podával ruku, důvěřivě se usmála.
„Virgil Incanto. Těší mě, že vás poznávám.“

„Takže, co je to za případ?“ zeptal se Mulder a odtrhl zrak od ubíhající krajiny za oknem auta.
Scullyová se na něj zahleděla.
„Uvidíš. Nech to na mně. Určitě budeš nadšený.“
„Nebudu říkat, že jsem zvědavý, protože mi je jasný, že to bude pěkná nuda. Obyčejná vražda. Nic zajímavého.“
„Aby byl případ zajímavý, musí vždycky souviset s mimozemšťany?“ zeptala se pobaveně Scullyová.
„Ne, to netvrdím, ale...“ hájil se.
„Ale myslíš si to,“ doplnila.
„V podstatě.“
„Muldere, bude se ti to líbit.“
Neřekl na to nic. Scullyová pak s pobaveným úsměvem sledovala, jak odebírá vzorky z obří stopy nápadně připomínající slepičí.

Nebylo to poprvé, co se Mulderovo vědomí ocitlo jinde. Nicméně, bylo to poprvé, co si to pamatoval. Den, kdy se probudil a zjistil, nejen že je žena, ale navíc Reyesová. Zatímco ta se probudila v jeho těle v posteli s jeho Scullyovou. Co ho však zarazilo bylo, že nyní, když už bylo vše v pořádku a věci se měly vrátit do starých kolejí, Scullyová se stále příliš bavila s Reyesovou. Přemýšlel, co se vlastně dělo, když nebyl úplně ve své kůži. Odpovědí mu byly sbalené kufry, Scullyové omluvný výraz a sklopený zrak agentky Reyesové, když ji potkal v chodbách FBI.