Utajený

Victor sa pozrel na svoje dielo. Ani nedýchal. Nemohol. Krása jeho výtvoru mu vyrážala dych.
„ Si taký dokonalý,“ šepkal vedec a pritom nedočkavými prstami prechádzal po plachte, pod ktorou odpočíval jeho priateľ. Jeho skutočná rodina.
„ Postarám sa o teba, budeme len my dvaja proti celému svetu,“ zašepkal Victor a kŕčovite schytil plachtu. Ešte chvíľu sa triasol vo vytržení, predlžoval moment, kedy konečne uvidí svoj výtvor v jednom celku.
„ Vieš,“ zdôveril sa nehybnému telu pod sebou, "spoločnosť si myslí že som blázon, ale vďaka tebe sa konečne dočkám uznania.“
Dychčal od vzrušenia, keď zrazu pocítil nepatrný pohyb pod plachtou.
„Vitaj, priateľu.“

Zalíbila se mu ve chvíli, kdy ji prvně uviděl, a v okamžiku, kdy se jí mohl poprvé dotknout, se do ní zamiloval. O samotě v šeru jí občas říkal slůvka, která by v plném světle nikdy nevyslovil. Pod dotekem jeho ruky ožívala a předla jako spokojená kočka.
Několikrát se bál, že ji ztratil. Že už mu nebude patřit, že se už nesetkají.
Ale ona tam vždy byla.
Čekala na něj.
Krásná a vznešená.
Jak se víc a víc přibližovali k doku, v koutku oka se mu zaleskla slza.
Na dokonalý tvar kosmické lodi USS Enterprise se Scotty mohl dívat neustále.

Šero nevadilo. Tma nevadila.
Osamění dusilo.
Po měsících si zvykl spoléhat na zrak své zbylé ruky.
Všchny přikrývky v tomto domě byly vlhké. Zdivo ostré, studené. Kliky chladily kovem. Jen slunce na dvoře bezděčně hřálo. A večerní ohně v krbech.
Na nákladné živobytí stále měl, i když to nic neznamenalo.
Věrný chlupáč měl srst stále stejně hrubou. Nikdy dříve ji nedokázal popsat. Toho večera páchla. John ho bude muset vykoupat.
Nic v tomto sídle se ani zdaleka neblížilo dokonalosti.
Psisko zakňučelo. Uslyšel zvuk hlasu, ale odmítal mu uvěřit.
Nevěřil, dokud nesevřel v dlani ruce, její ruce s dokonalými maličkými prsty.

"Jsi si vážně, vážně jistý?"
"Jasně, zvládnu to. Vždyť zatím jsem tě nikdy nezklamal. Tedy, kromě pár případů. Ale to nikdy nebyla moje chyba. A když byla, tak jsem se omluvil. A když ne, tak nikdy nešlo o nic vážného. Přece mě znáš. Jak jde opravdu do tuhého, je na mě spoleh. Vážně. Jsem úplný svatoušek. Vím, jak ti na tom záleží. Budu hodný a neudělám žádnou hloupost. Zkus mi tu důvěru dát, abych měl šanci dokázat ti, jak jsi pro mě ve skutečnosti důležitý."
*
"Máme problém. Volal Tom."
...
"Cože? Ty jsi nechal Garfielda, aby mu odnesl tu krabici koblih?!"

Její krok byl rázný, s jemným pohupováním dokonale zaoblených boků. Pružné štíhlé tělo bylo předpisově zahaleno v perfektně padnoucí uniformě, přestože znalci by si povšimli, že tato je poněkud upnutější a zvýrazňuje už tak nepřehlédnutelné křivky. Zářivost a bohatost hustých blond vlasů nedokázal zakrýt ani strohý drdol a pohledem velkých modrých očí by se daly řezat i diamanty.
„Poručíku, hlášení! Chci, aby loď byla do hodiny připravena k odletu směr Alfa Centauri!“
Ticho a vyvalené zraky osazenstva můstku přerušil až hlas z jejími zády:
„Netuším, co to provádíte, slečno Sue, ale ujišťuji Vás, že na téhle lodi jsem kapitánem já.“

„Co ty tu děláš?“
„Co by. Byla jsem vybrána.“
„Ty?! Proč nevybrali třeba Jasnookou?“
„Ha! Já vždycky věděla, že se ti líbí Jasnooká! Řeknu ti, že jsem se náhodou snažila. Pořád jsem uhýbala stranou a strkala Jasnookou před sebe. Ale ne, ten vousáč se prostě tvářil, že tomu velí a ví všechno nejlíp. No tak jsem to nechala na něm. Asi jsem mu připadala plodnější.“
„No, to je sice hezký, ségra, ale s tebou já se pářit nebudu!“
„Jako kdybych to chtěla! Vždyť by se nám třeba narodil nějakej kriplík!“
Noemova archa se houpala na vlnách.
A Šavlozubí tygři vyhynuli.

Hejno už stálo vzorně seřazené. Ostřílený vůdce si načechral peří.
"Čeká nás důležitý let," zahlásil do hučícího větru. "A ty zůstaneš doma, Prcku!" dodal, když kolem něj zničehonic prosvištěl jeho nezdařený potomek, taktak že se nerozplácl o zeď protější věže.
"Ale já to umim líp!" zaječel synek a rebelantsky se vrhl směrem k lesu. Otec se s nadáváním rozletěl za ním. Za otcem celý zbytek hejna.
~
Hlášení za rok 2004. Stavy našich studentů neznámo proč dramaticky poklesly. Školník tuto skutečnost slaví a navrhuje zavést Den bez studentů státním svátkem.
~
A celá moje generace pořád marně čeká na dopis z Bradavic.

„Poslední dobou mi připadáš nějak bez šťávy, tak jsem si říkal, že bych to na chvíli vzal za tebe. Určitě bych to zvládnul, konečně, navigaci máme skvělou, vidět je zdálky i v noci, zpacifikovat ostatní zvládnu taky, distribuce jídla a pití je už celkem zaběhlá a předávání pokynů shůry bychom společně nějak zařídili. A ty si tak na měsíc odfrkneš.“
„Nne.“
„Na týden?“
„Nne.“
„Jak myslíš. Ale uvaž, že já, na rozdíl od tebe, bych se nestyděl zeptat se místních na cestu.“
„Nne. Uuž nna zzačátku jsme sse ddomluvili jjasně. Jjá vvedu, ty mmluvíš. Aačkoli, občas bys mohl ssklapnout, Aarone.“

Postel úzkostně zapraštěla a okno v podkroví rozrazil průvan. Nikdo ho nezavřel.
Nějak se dnes necítím ve své kůži... Moct ji tak vyměnit za novou... Jako ještěrka, co se hřeje tamhle na kameni. Svištět nad krajinou na volavčích křídlech, nebo si v prašné cestě valit kuličku. Zachřestím v trávě šupinatým ocáskem a drobotina se přede mnou rozprchne do podrostu. Pohoupám se v síti trav - šťastný luční koník - samé hop sem, hop tam, když se k ránu vracím souvratěmi.
Jen do své okoralé staré kůže se vracím nerada.
Opravdu mi není dobře, nevrle vraštím seschlé rty, ale pořád ještě nejsem mrtvá!

Šum a ruch. Spěšné oblékání. Jako bychom byli v běžné pozemské šatně po skončení divadelního představení. Jen oblékající se postavy jsou trochu větší a nesdělují si své dojmy a postřehy z uplynulých dvou tří hodin. Jejich myšlenky se upínají do budoucnosti. Upínají se k invazi.
Poslední opozdilci si z háčků berou převleky, s obtížemi se do nich soukají a nakonec si zapínají zip na čele.
Členové rodiny Slitheen z planety Raxacoricofallapatorius se ve svých maskovacích oblecích z lidské kůže chystají převzít vládu nad Velkou Británií a posléze nad celou Zemí. Co na tom, že u toho budou s prominutím prdět.