Utajený

"Chcete před popravou ještě něco říct?"
"Jsem nev...," odmlčel se odsouzený a pak se opravil a hrdě se napřímil. "Mám odvahu zemřít!"
I když v duchu si tím nebyl vůbec jistý.
Položil hlavu na špalek a čekal.
Sek!
Strašně to bolelo. Ale ještě pořád dýchal. Cítil krev. Panikařil.
"Nechci umřít," snažil se vydat hlásku, ale nedařilo se mu to.
Sek!
Byla to agónie. S každým dalším seknutím si byl více a více jistý, že rozhodně umřít nemůže a nesmí. To poslední, pětačtyřicáté, už skoro nevnímal.
Ještě slyšel povzbuzení mistra kata svému učni: "Hlavu vzhůru, příště si tu sekeru líp nabrousíš!"

Nechte toho! Nejsem úspěšný, majetek jsem zdědil. A nejsem žádný světec.
Výbuch na základně Whisper jsme přežili jen dva. Mně byly čtyři. Za patnáct let, než dorazila záchranná jednotka, mi můj pečovatel dokonale vštípil několik zásad.
V praxi jsem si je mohl vyzkoušet, až když jsme se odtamtud dostali.
Být ohleduplný.
Nepřihlížet nečinně utrpení.
Starat se o druhé víc než o sebe.
Ale o sebe se starat taky pečlivě.
Poslouchat dobré rady.
Jistě, šel mi příkladem. Jenže se řídil přísnějšími pravidly.
Ne, nebyl to člověk.
Ale řeknu vám, kdyby lidé převzali něco ze zákonů robotiky, byl by svět lepším místem!

Vyplašená lesní zvěř prozradila blížící se kočár. A pěkně nóbl podle erbu. Diví muži se štulci popoháněli dolů, aby zastavili dvojspřeží dřív, než projede úvozem na širou pláň.
"Teď přišla tvoje velká chvíle, synku. Dnes budeš skládat svou loupežnickou maturitu," přehlušil ržání polekaných koní vůdce bandy s kloboukem naraženým do čela.
"Nezapomeň, co jsme tě učili!" přizvukovali ostatní lapkové.
Mladíček, kterému divže mléko neteklo po bradě, vážně přikyvoval a pozvedl bambitku:
"Hlavu vzhůru, gatě dolů!"
Dvířka kočáru se otevřela.
"S touhle variantou jsem se ještě nesetkal - zapište si to, Važuzle," pravil vlídně Patricij a pokynul vozkovi, aby pokračoval v cestě.

Holt trochu kňoural, ale já mu povídám, hele kluku, život není peříčko. Nemůžeš mít všechno, co si vzpomeneš. To je hrozně jednoduchý, brát to tak, že každej, kdo má technický vybavení, s ním automaticky umí všecko. Hele nůžky, ty by tu byly, ale mně chybí know how, víme? Bez know how to nejde. Mám sice velký klepeta, ale ať mi tu budeš fňukat sebevíc, můžu tě s nima leda tak štípnout do zadku. I kdybys mi přinesl látky celej metr. A teď padej, rušíš mě ve spaní. Grrrr!
A tak se v téhle alternativní realitě Krteček ke kalhotkám prostě nedostal.

Své paní se obdivoval a kořil. Byla tak vznešená, tak mocná a silná, nikdo se jí nemohl rovnat. Dokud se těšil její ochraně, nikdo by si na něj netroufl.
Teď se objevil nepřítel. Na první pohled bezvýznamný, takových by mohla zabít třeba deset. Měl však až překvapivou sílu. Paní ho stále nemohla přemoci, možná na něj dokonce ani nestačila…
Vyrazil jí na pomoc. Vedle ní si připadal docela nepatrný, ale jeho výhodou byla nenápadnost. A měl klepeta. Silná a ostrá klepeta! Sekl po nepřítelově noze…
„Do Tartaru, ještě tenhle!“ zaklel Hérakles, vyhnul se osmé hlavě hydry a rozdrtil raka patou.

Týráš mě, nešťastný, prokletým podezřením,
když tiskneš mi ruce a pátráš po zklamání,
když půlnocí zmíráš temným osaměním,
když hlas tvůj sípe, lká v němém usebrání.
Proč svíráš mi srdce tím, že tvoje víra
je surový škrtivý polibek smrti?
Otisk tvých dlaní jak krvavá lyra,
co struny zmrtvělé přesto hrát nutí.
Vtisknu ti do očí nevinnost svoji,
zmařím tvé obavy jak voda tichá.
Zadus strach, otevři se pravdě mojí.
poslouchej, duše má pro tebe dýchá.
Ach, jak jsi stiskl! Odcházím k smrti.
Srdce zaťuká dva takty v skonu.
Kéž tě tvá vina navěky zdrtí,
za to žes zabil svou Desdemonu.

S požitkem ponoří ruku do kyblíku s blátem, zamíchá ho. Bahno je příjemné na dotek a má krásně sytou zlatohnědou barvu. Prohlédne si svou špinavou dlaň a potom ji s rozmyslem, pečlivě otiskne na čistě vybílenou zeď. O krok poodstoupí a s přimhouřenýma očima zhodnotí výsledek. Perfektní! Znovu namočí ruku v bahně a vytvoří nový otisk hned vedle. Postupně přidává další a další, pomalu, soustředěně, metodicky.
Náhle klapne klika, do dveří vstoupí děkan univerzitní koleje. Umělec se poleká, až málem spadne ze stoličky.
Děkan se zarazí, tvář mu zrůžoví, chvíli nemůže najít slova. Potom rozčileně vydechne:
"Vypadá to fantasticky, Mistře!"

Nová zbraň hromadného ničení rychle zvrátila převahu ve prospěch protistrany. Naši bojovníci hynuli, pokládali život po milionech. Stále nás bylo mnohonásobně více než nepřátel, ale co z toho, když oni mají tak nesmírnou technickou převahu, a jedovatými látkami rozhodně nešetří. V životním prostředí, které nám připravili, by nepřežilo nic...
– totiž kromě nás. Do výcviku jsme zařadili trénink odolnosti. Každá další generace rekrutů si s nehostinnými podmínkami na bojištích poradila lépe a lépe.
Už se nás nebojí, odvykli si. Ale zase budou. Tak jako v černém středověku.
Naši generálové se právem smějí jejich pojetí strategie.
Multiresistentní armádo – na můj povel – vpřed!

"Pod červenou a černou zástavou stojí v šicích proti sobě a čekají, až dojde ke krveprolití. Bojovníci jsou zdatní veteráni mnoha bitev," barvitě popisuje komentátor, "přesto v jejich srdcích rozhostil se po spatření defilujících nepřátel stín strachu. Generál Pytlík proto pronesl několik vhodných slov, která vám nyní ochotně reprodukuji: Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, tuhle bitvu stejně nevyhrajem!
Budiž zaznamenáno v kronikách černého rodu, že první se do boje vrhl hrdinný kapitán Ferda a prosekav se davem, zachránil generála Pytlíka z obklíčení jeho vlastní armádou před jistou smrtí. Tentýž kapitán pak kázal válku vyhrát, a tak se i stalo."

Krajinou sa rozľahlo zúfalé vytie. Mladý vlkolak si nutne potreboval vyvetrať hlavu. Bežal lesom, mrštne sa vyhýbal prekážkam, občas z prebytku energie vyvalil strom. Nakoniec dobehol na vrchol kopca a zastavil sa nad kamenným previsom. S jazykom visiacim z tlamy sa prudko vydýchaval. Jeho dokonalá srsť sa leskla v slnečnom svite.
Toto bolo jeho najhoršie ráno. Toľko si toho odtrpel, toľko náreku, bolesti a odpierania. Celú svoju existenciu zasvätil jednej osobe a svorka sa na ňom bavila. Aby bol na smiech úplne všetkým „imprintol“ sa na novorodenca. Ale prečo, dopekla, musí prežiť zvyšok života s niekým, kto sa volá Renesmee?