Utajený

Jen tak tak uhnul ráně mířené na jeho hlavu. Prudce máchl paží a ostří prošlo nepřítelovou zbrojí. Pak na kohosi šlápl. Zapotácel se a byl by upadl, kdyby jeho pád nezastavil blízko stojící spolubojovník. Znovu se zvedl a trochu zpomalil, protože mu už docházel dech. Začínal pochybovat. Amálekovci měli nad nimi velikou převahu. Izraelité jen stěží udržovali semknutý šik pod náporem nepřátel. Je tohle konec cesty do zaslíbené země?
Zvedl hlavu. A tu spatřil Mojžíše s rukama vysoko vztyčenýma. Po pravici a po levici stáli Áron a Chúr a podpírali ho.
Teď už na počtu nezáleželo.
Dnes před Hospodinem zvítězí.

„Sepíšeme protokol,” pronesl kapitán Novák.
„10. dubna přibližně ve 12.00 jsem vstoupila na soukromý pozemek u domu č.p. 15 v Dolní Lhotě za účelem únosu dítěte manželů Romanových, jmenovitě pětileté Elišky Romanové. Po přivolání policie Pavlou Romanovou, matkou Elišky, jsem byla zadržena hlídkou PČR tamtéž. Ke svému činu se přiznávám v plném rozsahu.
Datum – 20. dubna 2013, tady mi to podepíšete,“ ukázal kapitán Novák vyšetřované. „To je pro dnešek všechno, můžete jít.“
Chudák ženská, pomyslel si Novák. Dostane tak pět let za únos. Jen nevím, jak státnímu zástupci vysvětlím její podpis. Na papíru bylo v příslušné kolonce kostrbatě napsáno Polednice.

Statečně odolávala. Pokaždé, když jí položil tu neustále omílanou otázku, řekla ne. Pokaždé. Nikdy se nechtěla ani podívat, skutečně se poctivě snažila zůstat u své knihy, svého rozkoukaného dokumentu, u mytí nádobí nebo vaření.
Jednou si řekla, že by mohla udělat výjimku. Jen nakouknout. Jedním očkem, přimhouřeným, aby se to náhodou nezvrtlo. Nakonec nevydržela. Nakoukla.
Vlastně to bylo docela zajímavé. Příště už měla otevřené obě oči. Pak se dokonce dívala dobrovolně. Nevyhledávala to, to si myslet nesmíte. Na takové věci ona nebyla. Rozhodně něco podobného nechtěla zkoušet!
Vydrželo jí to jen do prvního kopnutí, pak už ji od Minecraftu nedostali.

Nikdy by si nemyslel, že se mu to stane. Ostatně ani zbytek světa si nemyslel, že by se tohle mohlo stát. Ale stalo se. A s obyčejným člověkem.
Nevěřila mu. Odmítala ho. Nezbývalo mu nic jiného, než ji přesvědčit a ta příležitost se mu naskytla v nejbližší bitvě, když se ji protivník pokusil shodit do pekelné propasti. Kývala se nad ní, držíc se nepatrného skalního výstupku, který pomalu praskal. Skočil a zachytil se vedle ní.
"Už věříš, že tě miluju víc než svůj život?" zašeptal a vyhodil ji nahoru.
Ležela, sledovala jeho smrtelný pád a tekly jí slzy.
"Věřím, Loki."

„Vodo, vzedmi se! Vyhřezni, zalij, strhni zpátky do hlubin!“ ledově pronáší, jako smrtící báseň, přímo nade mnou.
Mé prsty svírají obruč, jež mne přiškrcuje. Nemohu se nadechnout. V puse cítím krev. Stmívá se mi před očima, a přesto se musím dívat, jak můj bratr konečně doopravdy umírá.
Neměl s námi bojovat. Tolik jsem ho prosil. Žadonil. Ať nás nechá být. Ať jde pryč.
Ne, Seimei musel mít všechno.
Horké, něžné dlaně mne opatrně staví na zem. Vzhlížím.
Soubimu po hrudi stéká krev, a já si ještě jednou líznu, abych nezapomněl, jak chutná. Soubi je můj.
Zavírá oči a šeptá: „Ritsuko...“

Ponořili se současně. Bílá pěna je vášnivě objala. Jejich nádherná těla osvětlila matná záře planktónu.
Kličkovala před ním, vzdalovala se a zase na něj oddaně čekala. Zkoušela, zda je trpělivý, zdatný a silný, takový, jakého si vysnila.
On, posedlý láskou, ji následoval. Následoval by ji třeba až na konec světa. Až do hlubiny mořské, až k hladině vodní.
Stůj, lásko, a poznej nečekané hlubiny vášně! Splyň se mnou a buďme jedinou bytostí!
Otočila se a v jejích očích četl souhlas.
Ostré zuby cvakly a přeseknutá ryba se propadla do dvou zubatých tlam. Poté, co vyhověli volání rodu, dostali totiž hlad.

Začalo to teplým vánkom; vial nečakane zo severu. Prvé správy o čomsi nezvyčajnom prichádzali z Holandska. Tulipány hnili - vtedy ešte vinili pestovateľov. Za pár dní sa z Islandu šírila správa, že geotermálne zdroje sú výkonnejšie než kedy predtým. Tak vysoké gejzíry vraj nikto ešte nevidel.
V ďalších dňoch nasledovalo nespočetné množstvo príbehov o ľuďoch, ktorí kvôli povodniam prišli o domovy. Ale mesiace a mesiace slnečných dní bez dažďa nepomáhali. Pôvodné korytá riek už nebolo možné identifikovať. Keď Rotterdam zmizol z povrchu, vedci začali viniť Golfský prúd. Ten však čoskoro zmizol tiež.
A do roka nastalo to, čomu hovoríme Vodný svet.

„A či si mi tu, Pištík môj?”
„No a kde by som mau byť?”
„Nuž veď ja len tak, či nie si dolu v dedine. Tam sa ti teraz dejú veľké veci. Odmäk prišiel, rieka sa z koryta vyliala, predseda museu krízový štáb zvolať.”
„A kde ho ako zvolau?”
„V krčme. Kde inde, keď všetko ostatné voda odniesla.”
„A krčmu neodniesla?”
„Veru odniesla, ale chlapi stihli všetko povynášať a novú si zriadili.”
„Nuž tak to hej. A ovce nepodojíme? Jak sneh zmizol už ich aj na kopci vidno.”
„Podoj si, Pištík, ak sa ti za nimi chce do kopca driapať.”

Když vykročil ze dveří, místo křupnutí sněhu se mu pod botou ozval čvachtavý zvuk a z dálky k němu dolehly hlasy plné paniky, které nabývaly na síle.
Pozvedl hlavu a upřel oči k jižnímu obzoru. Sluneční paprsky se nemilosrdně prodíraly přes těžká sněhová mračna a drolily je na drobné cáry mlhy. Jako kdyby se mu jeho ledový svět měnil před očima.
Odmítl se toho obávat. Odmítl podlehnout falešné iluzi. Rázně vykročil k vyděšené skupině a několika ostrými povely ji usměrnil.
Oni svá místa neopustí. Zima se blíží. A nic na tom nezmění ani ta zvětšující se kaluž u základů Zdi.

„Kapitáne, mám vypustit holubici?“
„Určitě, bocmane. Cítím v kostech, že brzo přistaneme na pevnině, u všech chobotnic. A je nejvyšší čas opravit tuhle kocábku.“
Holubice párkrát mávla křídly a zmizela za obzorem. K radosti celé posádky přiletěla za hodinu zpět.
„Kormidelníku, 20 stupňů levobok, držte jižní směr a plnou parou vpřed!“
„Na obzoru země,“ ozvalo se z můstku. „Někdo stojí na břehu a mává na nás, asi nějaký trosečník.“
„Tak přistaneme,“ rozhodl kapitán. „A já jdu na břeh popovídat si s tím trosečníkem.“
„Ale že to byla krásná obleva, viď, Noe?“
„Máš pravdu, Hospodine. Ale nemusela trvat celých čtyřicet dní.“