Utajený

Tak ty si myslíš, že mě umrtvíš?
A bude všechno jako dřív, jako když sem ještě neexistoval?
Tak pokojnej, ctnostnej život váženýho čověka…
Beze mě. Bez toho druhýho.
Tak to teda nepude. Já sem byl s tebou odedávna. Vždycky nějak přítomnej.
Pak si mě vyvolal do světa. To bylo príma. Jo, to jsem si vychutnával.
Ale teď by to najednou mělo přestat. Jako bych nikdy nebyl.
Tak na to zapomeň. Páč já k tobě patřím. A chci zas ven! Chci si zas užívat, ksakru, jak mně to chybí!
A ty to chceš taky, jen se nedělej.
Protože já sem ty!

"Ještě je tu ta žádost, ale tu snad nemá smysl znovu řešit," zamumlal sekretář a odložil papír stranou.
"Prosím, já trvám na tom, abych byl jaksepatří honorován!"
"Musím vám opravdu znovu citovat vyhlášku, dle které nemrtví nemají nárok na mzdu?" prohlásil rektor a zbytek rady němě přikyvoval.
"Nemrtvý? Já? Ale dovolte, pánové, to musí být nějaká mýlka - o tom bych snad měl něco vědět..."
"Dobrá, tak nám řekněte, kdy jste naposledy jedl?"
"Jsem breatharián," odvětil stařec hrdě.
"Ale vždyť vy ani nedýcháte," přisadil si Doležal.
"To by mohl říct každý!"
"Já to vzdávám. Kvestore, připište laskavě na výplatnici doktora Dee.

„Srdečně Vás vítáme v našem nově otevřeném Smíšeném muzeu. Ráda bych Vám zde taktéž představila našeho ředitele Dobromila Skočdořeku."
*potlesk*
„Ale nyní již k samotné prohlídce. Když pohlédnete vlevo, uvidíte proslavenou repliku fotbalovou vázy, která byla zničena záhadnou samoexplozí. Přímo nade mnou je takzvaná Velká Ostrá Nebezpečně Vyhlížející Věc. A pokud pohlédnete vpravo, zajisté si všimnete slavné kostry – na kterou někdo navlékl hábit?! Jak nevkusné!“
HŇ. HŇ. HŇ.
„No co se to tu hihňáte? Takhle zacházet s mrtvými! Taková neúcta! Hanobení předků! A co teprve ta kosa!“
Jemné poklepání na rameno.
PROMIŇTE, ALE JÁ VLASTNĚ Z PRAKTICKÉHO HLEDISKA MRTVÝ NEJSEM…

Holčičky pištěly a s chichotáním pobíhaly po táborovém náměstíčku. Praktikantku Milenu bolela hlava. Rozhodla se, že zkusí na děti starý trik. "Pojďte, budeme si hrát na hřbitov."
Holčičky zmlkly, zaujatě sledovaly Milenu, když vykládala pravidla: "Lehnete si na zem, předstíráte, že jste mrtvoly, a kdo se první pohne, myje až do konce tábora ešusy všem. Kdo to vydrží nejdýl, nemusí si ho mejt vůbec."
A holčičky ležely, ležely, necukaly se, když do nich kluci šťouchali klackem, ani když jim zkoušeli nadávat. Nezvedla je večeře, ani večerní táborák.
Při vidině nemytého nádobí zatvrzele ležely, i když na ně vedoucí nasypali hlínu.

Déšť se snášel s tichým šuměním k zemi. Teplá jarní přeháňka dala vyniknout jasně zelené barvě nové trávy. Vzduch voněl modrošedě a roztrhané mraky na obzoru zvaly na cestu. Poslední kapky padající vody a nedočkavé sluneční paprsky překlenuly oblohu barevným mostem. Po úzké pěšině kráčely svahem dvě osoby.
"Mami, koukej, duha!" volal nadšeně malý chlapec, který běžel napřed. "Půjdeme se podívat na konec? Třeba najdeme hrnec leprikónů a v něm milióny peněz! A potom budeme vládnout celé zemi!"
Žena se záhadně usmála.
"To není špatný nápad. Už je to dlouho, co jsem viděla konec duhy. Možná přišel čas to změnit."

Tak ten satyr si myslí, že mu přenechá svoje pozemky, aby z nich doloval peníze? No to se ještě uvidí, kdo na kom vydělá...
To je ono! Začne to uhlí, černé jako smuteční šaty, co nosila od Marianniny svatby, dolovat sama!
A slečna Walkerová, na jejíž majetky si už brzy bude moci sáhnout jaksepatří zblízka, to zaplatí.
Asi by měla být panu Rawsonovi vděčná, že ji přivedl na tenhle nápad.
Nápad, který jí přihrál do cesty největší bohatství. Ženu, která se za ni narozdíl od Marianny nestyděla a nadto jí pomohla k výnosům, o kterých se Anne Listerové ani nesnilo.

Vždycky ke mně příběhy přicházely jen tak. Nemusela jsem je oprašovat štětečkem jako archeolog – prostě zaťukaly a já je pustila dál.
V patnácti mě na autobusové zastávce napadla rodinka žlutých upírů žijících ve Winterfieldu. Řekla jsem o ní chlápkovi, který seděl vedle. Jmenoval se Mall, Matt nebo tak nějak. Moc ho to zajímalo.
Později na mě ve vlaku někde mezi Manchesterem a Londýnem vyskočil obličej brýlatého černovlasého upíra, který uměl kouzlit. Vyprávěla jsem to jedné smutné zrzce naproti. A taky jí dala svačinu.
Tento nápad je ale nejlepší. O upírech a velké lásce. Říkám si: Stephanie, tohle si napíšeš sama.

Ten scénář byl to nejhorší, co kdy četl. A že scénářů vhodných tak akorát do kompostu četl hodně. Děj... Děj nebyl. Celý film tvořila změť nahodile uspořádaných scén, které, jak jinak, měly vyzdvihnout hlavního hrdinu.
"Ten blbec." zamumlal si pro sebe.
Co na tom, že ho holky zbožňujou. Kdykoliv ho viděl, měl skoro neodolatelné nutkání praštit ho pěstí. Nejen jeho osoba mu hrála na nervy. I ten jeho ensemble. Otřásl se znechucením.
Ale film se točí a jak se říká Show must go on.
"Oh, Jamesi! Zabili ho!"
"Ne! Protože jsem si ještě nevykouřil svou poslední cigaretu!"
Bruno Ferrari zářil.

Víte, vono je to těžký. Já jsem pak strašně dlouho jenom zíral do tmy a prostě nemohl přijít no to, co tomu chybí.
Protože jak si o těchhle věcech nemáte s kým promluvit, tak jste namydlený.
Cizí pohled je pro každýho, kdo něco tvoří, k nezaplacení. Tak jako vás nakopne.
Jenže já byl sám.
A tak jsem zavřel oči a pokusil se na to vůbec nemyslet. Od vody táhlo. A v tu chvíli se mi rozsvítilo. To bylo přesně to, co jsem potřeboval!
A tak jsem řekl: “Ať je světlo!” - a bylo světlo. Byl večer a bylo ráno, den první.

Otec se hrozně se rozčílil. Zjistil totiž, že už dlouho nestuduju, v jeho stopách nepůjdu a doktorem nebudu. Chvíli mi ho bylo líto, když se zklamaně chytil za srdce. „S penězi ode mne nepočítej, darmojeda podporovat nebudu,“ rozhodl.
A bylo po lítosti. Teď jsme byli zdrceni oba.
Přemýšlel jsem, jak se zaopatřit. Tvrdě pracovat se mi nechtělo. Dostal jsem milionový nápad, jak snadno přijít k penězům.
Všechno klaplo. Americký obchodník mi sedl na vějičku. Prodal jsem mu Karlštejn. Vůbec netušil, že ho nevlastním.
A měl jsem z pekla štěstí! Když přišel na podvod, ani mne nezažaloval, protože se nechtěl blamovat.