Moje články

Než dorazí lidi ze špilaské kriminálky, nikdo už s ničím nehýbe, ale zřízenec by přísahal, že ta těla navíc v přilbách a montérkách jsou ještě teplá. Nejradši by si dal panáka. Místo toho musí odpovídat na otázky úplně na všechno. Včetně jména a data narození. Jeden vyšetřovatel se představí na půl úst. Druhý vůbec.
Jako poslední dorazí vysoká hubená žena s tmavou šálou. Ani ona neřekne, jak se jmenuje. Rovnou se žene k mrtvolám. Patoložka.
„Jsou mrtví maximálně hodinu. Už víte, co jsou zač?“
„Doklady u sebe nemají. Nikdo je tady nezná.“
„Co měli u sebe?“
Čelovky. Fotoaparát. Rukavice. Holínky.

Když se John žení, je mu čtyřicet. Nevěstě je třiatřicet a proslýchá se, že si ji našel ve veřejném domě. Takový skandál!
Novomanželé se stěhují do Čech. Z obchodníka bankéřem a brzy nato svobodným pánem. Cizinec a bez původu.
Těsně před sedmdesátkou objeví svět vědy. Z Hamburgu si nechá poslat odborné časopisy. Listuje jimi a uvědomuje si, že je na to příliš... málo vzdělaný. Shání soukromé hodiny od odborníků a na hvězdárně zaměstná profesionálního astronoma. Buduje moderní hvězdárnu. Pár desítek kroků od zámku, protože chodí o berlích.
Dveře si u něj podávají vědci z pražské univerzity.
Často o generaci mladší.

Dvojhvězdy a mlhoviny byly jeho oblíbené záhady. O prvních nikdo nevěděl, zda vůbec existují, o druhých se vědělo jen že existují. Dvojhvězdy mohl pozorovat s časovým odstupem a zjistit, jestli vůči sobě nemění polohu. Ty druhé může zmapovat. Pro první zevrubnou přehlídku oblohy William leští velká zrcadla. Šestnáct hodin denně. Jeho sestra Caroline ho krmí jako dítě, aby nemusel zvedat ruce od práce.
Třináctého března 1781 William prohlíží oblohu a poblíž delty Tauri zahlédne Cosi. Vypadá jako kometa bez ohonu nebo mlhavá hvězda. Mění pozici. Není to hvězda.
Nic netušící William přirovná Cosi k planetě.
Cosi později dostane jméno Uran.

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně má oficiálně šestnáct pavilonů. Sedmnáctý pavilon W je tajný a lifrují se sem všechny případy, ve kterých má prsty magie. Občas někdo zemře. Proto má pavilon W v suterénu márnici.
Zřízenec jde do lítacích dveří pozpátku, protože drží vozík s mrtvolou a tady v suterénu se nesmí čarovat. Brněnské podzemí není pořádně zmapované a nikdy nevíte, jestli náhodou nestojíte nad kavernou.
Najednou se ozve rachot. Zřízenec stihne zařvat „Kurva!“ a odskočit ke zdi.
Uprostřed místnosti zeje díra.
Při úklidu z ní kromě hromady suti a vozíku vytáhnou tři lidská těla.
Dvě kupodivu přebývají.

Počasí na procházku, když se pořádně oblečete. Helga si v tmavé šále připadá bledá a vyžilá. Erik si zapomněl z límce sundat vyšehradský odznak.
„Radši bych si někam sedla.“
On ji vede k lavičce. Bezpečnější než jít k němu domů.
„Někam do tepla,“ upřesní Helga. „Na čaj.“
„Můžeme jít ke mně.“ Strávit spolu hezký večer, milovat se, probudit se vedle sebe. Vzdálit jeden druhému. Obezřetně přiblížit. Nikdy doopravdy.
Už se nepřibližovat. Na vztahy nevztahy dávno nemají věk.
Někdo volá. Kolega z brněnské kriminálky. Výjezd k případu.
„Musím do práce.“
Erik se neptá, kdy se vrátí.
Asi je to tak lepší.

"Utíkáš za něčím nebo před něčím?"
Mám se dál brodit troskami starého života?
"Od někoho?"
Modrooký. Věčně rozcuchaný. Odtažitý. Příliš jiný. Nepochopil, nechápe a nikdy nepochopí, a snad je to tak lepší.
"Můžeš se vrátit, že? Nechala sis zadní vrátka."
Už nedokážu říct "musíme se přestat vídat".
"Ségra, aspoň mi řekni, jestli jsi v pořádku."
Je mi šestatřicet, můj život je na maděru a nedokážu ho dát znovu dohromady, ale teď zalžu a řeknu, že v pořádku jsem.
Velikonoce letos připadají na jednatřicátého března. Měsíc nato si balí věci a vrací se. Nemá tušení kam, ale určitě to není zpět.

Sovátko si ten den nad ránem už neuvařilo kafe s myší. Místo toho dostalo od maminky velký hrnek dobrého čaje a šlo spát.
Snilo o
podivuhodných cestách
kousku nebe a vlahé teplé klidné noci
svorně spících klubíčcích koček a jiných větší či menších zvířátek hebčích než květy pampelišek
hemžení stovek slov
punkových nutriích přeskakujících pumpy a olověné kruhy na útěku s ukradenými vejci
pravých ženách na cestách
strýcích pábitelích ve zpovědnicích
nakukování za poslední stránku - ale za zeď raději ne
nevysvětlitelném nárůstu spotřeby kafe v ČR v měsíci dubnu
Když se probudilo, přepadl je pocit, že mu něco moc chybí.

Nevěděl, kolik času mu ještě zbývá. Možná se ani nedočká návratu domů.
Nebyl žádný bojovník; vybrali ho díky atavistickým rysům, které značně zkrátily a usnadnily nepříjemný proces adaptace.
Riilně se jeho tmavě pigmentované oči líbily. Navíc tak dobrý genetický soulad... Genová terapie je reverzibilní, přežití mise nejisté. Dítě počali ještě před misí. Nechal jí pro něj otcovský dar. Kdyby se už nevrátil. Tradičně se dává matkám až po porodu. Pak už se mnohdy s otcem nikdy nesetká ani ona, ani dítě.
Často vzpomínal na Bobbyho. V těch chvílích ho popadala zoufalá touha žít co nejdéle a vidět své dítě vyrůstat.

Voní na nás, hle na nás, volají na nás: Sněz mě!
Pamlsky, které nám člověk podává do klece.
Odřezky syrového masa, když člověk zase vaří.
Oříšky v misce na konferenčním stolku.
Banány na kuchyňské lince.
Ty krásně naservírované dobroty na talíři. Kdyby nám je nechtěli dát, nenechají je na stole bez dozoru!
Zásoby nakradených sušenek za lednicí.
Pavouci.
Banánové slupky a další poklady v odpadkovém koši.
Pokojové rostliny. Hlavně ta voňavá s bílými květy.
Kabely.
Komody, psací stůl a skříňky. Chtějí ohryzat, nelíbí se jim ten bílý nátěr.
Samotný konferenční stolek.
A přísaháme, že i ta nabíječka na mobilní telefon!

Slečnám se představoval cizím jménem. V zamilovaném poblouznění brával na sebe nejlepší šaty a přes rameno kytaru, protože v dívčím časopise četl, že kluci s kytarou jsou cool.
Jakmile začaly mluvit o zásnubách, práskl do bot.
Nebylo to snadné.
Jeden tatínek rozhodnutý rozbít mu nos a přilehlé části obličeje bušil celý večer na dveře.
Další ho poznal na ulici.
Jedna maminka ho zahnala až do přístěnku na košťata.
Nejhorší byly tetičky. Už dostal ránu čepcem, slunečníkem, kabelkou i vlastním koštětem, ale nejhorší byly jejich pisklavé hlásky, které ho pronásledovaly úplně všude.
Radši se odstěhoval. S celým domem.
Potom přišla Sophie.

Píši vám, voňavé dámy,
jež jste nechaly mladistvě nesmělé otisky na sukni Obrovského potkana, neboť jsem vámi okouzlen a musím se představit. Příroda mi káže vás najít a vysvobodit ze spárů staropanenství.
Jsem Bond, žádný břídil James, co si honí triko v nadupaném autě, ale krasavec nad krasavce, ušlechtilý s divokou krví. Nabízím bezpečný sex, neb jsem byl v mládí v boji (u veterináře) hrdinně zraněn a nemůžu své ušlechtilé geny šířit dál. Na půvabu a kouzle osobnosti mně to však vůbec neubralo.
Váš a navždy váš,
Bond
"Podívej, už na mě nesyčí a teď se mi otřel o nohy!"

Sakra práce. Nabourané auto! Člověk se plíží dvacítkou, kouká na všechny strany, pak na chvíli zaparkuje a...
Vajíčka na maděru. Všech třicet. Příště je vezu MHD.
Mám naražený kufr. Auto za mnou rozbitý předek. Moment, jak se tomu umělci povedlo vecpat do metrové mezery mezi dvě zaparkovaná auta? Přemýšlím nad šíleným závorářem a skateboardistou nad kanálem.
Kroky za mnou. Jestli je to přítel, asi ho klepne.
Kdepak. Dva muži, podivným způsobem povědomí, zrzek a světlovlasý.
"Já ti říkal, že na tohle jednou dojedeš," říká zrzek se smíchem.
Druhý zaraženě mlčí.
"Počkáme na kolegy z dopravního a nějak jim to vysvětlíme..."

Přitáhla si kolena k tělu a zabalila se do deky.
"Proč jsem tady?" zeptala se, když dlouho mlčel.
"Nemohl jsem vás tam nechat."
Opatrně si sáhla do vlasů. Nic? Bylo to celé jen noční můra?
"Jaktože jsem ještě naživu?"
"Magie umí i užitečné věci," řekl chladně.
"Nevzpomínám si..." Mlhavě si pamatuje, jak se s ním hádala, že nikam nejde. Když ji ošetřoval, někdo mu radil po telefonu. Vrbenský zněl rozčileně.
"Něco bylo špatně."
Zavrtěl hlavou. Cosi si otřel z levého ucha. Krev?
Odešel někam pryč. Sykot vody. Když se vrátil, měl mokré vlasy.
"Magické přetížení," řekl na její nevyřčenou otázku.