Moje články

Nabídněte dle vlastního výběru: bezpečí, útěchu, čest, tradici, upřímnost, pravdu, bohatství, politickou nekorektnost, řešení, smysl a možnost bojovat.
Přimíchejte: elitu, vzory, zářné příklady, příběhy úspěchu, kterým se řadoví bez dostatešné snahy nevyrovnají, ale přesto je bezpodmínečně upřímně milujete a uděláte pro ně první poslední.
Pozor na ty ostatní, marnící své pusté životy na diskotékách, ovce, nevědomé, pohodlné, v nefunkčního vztazích s partnery z diskotéky, ale spojovací články se světěm venku. Nemějte obavy, většina časem odpadne a ty ostatní prohlásíte za kořen všeho zla.
Občas je třeba někoho veřejně ponížit a potrestat nebo vyhnat. Je to pro dobro jeho i přihlížejících.

Olena Ševčuk je složitý případ. Kromě toho, že se vyšehradské mordpartě dvakrát připletla do vyšetřování, má za sebou neveselou minulost a ještě méně veselou budoucnost.
V chronologickém pořadí:
DMD 2017
Čarodějky
DMD 2016
Město a hvězdy
DMD 2018
Verze Kindle
Verze epub

Byl jeden starý mnich, a ten počítal kalendáře na příští roky.
Jednou, když rozpočítával dny, odbila půlnoc, svíčky pohasly, za okny se zablesklo a objevil se myslivecký mládenec.
"Přicházím jako vyslanec pekla, ale neměj strach. Chci s tebou smluvit obchod." Mávnutím ruky zarazil mnichovy protesty. "Všichni svatí v nebi mají své svátky a my pekelníci nedostali jediný. Dám ti zlatou cihlu, pokud do kalendáře zapíšeš svátek pekla a hříchu."
Pekelník zmizel a mnich si odplivl.
Po roce pekelník přinesl pytel zlatých cihel.
"Za každý rudě označený den, každou neděli a svátek," vysvětlil. "Lidé tehdy slaví, slouží břichu, a tak hřeší."

Olena pohlédne do zrcadla. Aleksandr nikde. S ním počítat nemůže.
S předstíranou poslušností se ohlásí Milici. Dříve nebo později by ji našli. Je načase bojovat, ale připraví se tiše. Dva silní nepřátelé proti ní. Kdo je na její straně?
Telefonní číslo prvního, kdo jí vytanul na mysli, zná nazpaměť.
Vrbenský se posadí vedle na lavičku a vytáhne krabičku cigaret. Olena má pocit, že s ním přišel klid a zákon, ale nebude trvat dlouho a odejde obojí.
Olena mluví dlouho.
„Musí existovat cesta ven,“ řekne nakonec.
„Existuje. Bude to pro vás těžké a život nikdy nebude jako kdysi.“
„Pomůžete mi?“
„Ano.“

Rezidence je v magické dimenzi. Končí přímo za dvoumetrovou kamennou zdí. Když Olena přeleze zeď, ocitne se zpátky na zahradě.
„Tudy se ven nedostaneš.“
Má na sobě vytahaný svetr a roztrhané džíny. Modrošedé oči s inkoustově černou skvrnou jako od zbloudilé tetovací jehly.
„Nepřibližuj se.“
Zavrtí hlavou. „Zplodit dědice, než se zcela změním v démona? Ne. Pojď.“
Jezírko. „Moje tajná úniková cesta.“ Úšklebek. „Jmenuji se Aleksandr. Dlužil jsem ti život. Teď už ti nic nedlužím, že?“
V hladině zasvítí portál.
„Už mně nic nedlužíš, Aleksandře.“
Jeho tvář ztvrdne a potemní.
„Utíkej jako o život,“ řekne a strčí Olenu do portálu.

Promočená potem doklopýtá do sprchy. Ruslana jí půjčí šaty. Přízrak ze zrcadla se vrátí, když Olena dopíjí kávu.
„Otec tě chce vidět.“ Zní to jako povzdech.
„Jsi v bezpečí před Militií. Nic ti nebude chybět. Být tebou, neodcházel bych. Tvá krev je v mém rodě vítána. Mám tři pohledné syny. Vybrala sis už dávno.“
Za ní prásknou dveře.
Obrací se jí žaludek. Pomyslí na Vrbenského. Co má dělat?
„Děkuji za nabídku,“ řekne pomalu, „ale nemůžu ji přijmout. Neznám ani jeho jméno.“
Náhle má v hlavě vatu. Vlastní vůle je pryč. Známý pocit.
„Rozhodnutí je na tobě. V každém případě zůstáváš.“

Přízrak ze zrcadla je skutečný. Až příliš. Petrova tvář mizí pod pláštěm krve. Špatně namířený vztek.
„Nech ho,“ hlesne Olena.
Přízrak ze zrcadla sebou trhne a rozběhne se k ní. Dva kroky. Míjí Libora. Dá mu pěstí na solar a povolí kouzlo.
Natáhne zakrvácenou ruku k Oleně. „Pojď,“ řekne. Obejme ji kolem pasu. „Podívej se do zpětného zrcátka, Princezno.“
Jeho sestřenice vypadá vyděšeně od chvíle, kdy spatřila Olenu.
„Tak dobře,“ řekne potom. „Na výrobu protijedu není čas. Je odpojená od své vlastní magie, takže ta jí nepomůže. Musíme to nechat proběhnout a léčit příznaky. Takže mi tady nehysterči a vypadni.“

Cestou do auta Libor vytáhne Petra od rozepsaného programu. Pro jistotu. Petrovi Olena neublíží.
„Jak jsi jí to sakra mohl udělat?“ popadne Petr dech.
„Jak jinak? Přemýšlej. Budečští poznají lež.“
Olena jde jako loutka. Najednou kousne Libora do ruky. Pak zvrací do dřezu. Moc brzy. Asi šok.
Patrně překonal rekord na trase Praha - Budeč. Olena cosi šeptá do odrazu v okně.
Vytáhne ji z auta. Petrovi vrazí do ruky revolver.
„Nečum. Jděte do brány.“
Libora znehybní kouzlo.
Petra srazí k zemi mladý muž v černém s rozevlátými vlasy a šílenýma očima a rukama v rukavicích ho začne mlátit hlava nehlava.

Olena Ševčuk byla smrtelně nebezpečná.
Pěšáci neměli tušení. Dostali jen instrukce. Dominik to věděl, ale byl násilnické hovado a dojel na to. Šéf pražské skupiny Libor tušil. Když viděl, jakou spoušť napáchala, stejnou jako kdysi v Oděse, nevěřil vlastním očím.
Pak někomu nahoře došlo, že ona je ten vymodlený průlom. Stačí ji dostat na správné místo a do správného stavu a aktivovat rozbušku, a ta obrovská síla bouchne.
„Dekódovali jsme dětskou knihu s návodem pro vstup do Budče,“ řekl Libor. „Půjdeš ty. Máš nadání.“
„Jak?“ Dopije čaj. Správně.
„Je to nouzový postup pro případ ohrožení.“
„Nerozumím.“
„Jak ti chutnal čaj?“

Někde najde starý adresář, který naštěstí nevyhodila. Očima cestuje po jménech.
Eliška Stejskalová. Naposledy ji viděla mnoho let předtím, než ji kontaktovala Militia. Jejich cesty se setkaly jednou, vyměnily si adresy a nikdy si nezavolaly.
Adresa ještě platí.
Složka, kterou okopírovala během noční služby, má asi jeden centimetr na tloušťku.
„Takže mám sedět na zadku vedle výbušného materiálu, nekoukat dovnitř a čekat, až se ti jednoho dne něco stane, a pak to teprve odnést na policii,“ zrekapituluje Eliška celý rozhovor.
„Prokopovi na kriminálku.“
„Já vím. Jen nemám chuť koukat, jak se ženeš do obrovskýho průšvihu.“
„Snažím se z něj dostat.“

Vrbenský se objevil bez ohlášení. Čekal na schodech.
Ukáže jí několik fotek.
„Nemám tušení,“ odpovídá a odkládá fotky na stůl. Byt je prošpikovaný kamerami a štěnicemi. Olena je nehledala.
Dívá se někdo? To zjistí, až si jednou udělá koktejl z léků a bude čekat na spánek a kóma a smrt.
„Bude vám vadit, když si zapálím na balkoně?“
„Ne.“
Mohla by zjistit něco důležitého. Jaká ale bude daň?
Vrbenský se zamyšleně opírá o zábradlí.
„Nezvládnu to,“ řekne Olena. Zaboří mu tvář mezi lopatky a vdechne jeho vůni. Necítí nic. „Nevím, co mám dělat.“
„Tohle ne,“ odpoví Vrbenský a odtáhne se.

„To je vše? Pak tě nechali jít?“
Dost na osmačtyřicet hodin. Pečlivě vybraná slova namalovala jinou skutečnost. Na chvíli uvěřila.
„Odteď předpokládej, že tě sledují. Spolupracuj. Vrbenský je cenný zdroj.“
Seznámili ji s Nicol. Krásná, upravená, rafinovaná. Drahé boty. Drahé víno.
„Umíš se o sebe starat a vypadat hezky,“ řekne Oleně. „Teď se nauč plně využít tvou ženskost.“
„Jak?“
„Zaujmeš chlapa. Vylepšíš mu drink. Vytáhneš z něj cokoliv. Probudí se sám s oknem.“
Olena do sebe obrátí sklenku. „Je to telepat. Vrbenský z kriminálky.“
„Výborný protihráč. Nakonec zblbnul on mě.“ Upije vína. „Běžné postupy na něj nefungují. Buď sakra opatrná.“

Když se necháte chytit čaroději, dříve nebo později vás zlomí. Zbývá souhlasit, neprovokovat, nebojovat. Nepít nic podezřelého. Dostat se pryč živí a odepsaní. Militia pro vás nesmí hnout prstem.
Olena se opatrně posadí a opře lokty o stůl. „Jak dlouho jsem tady?“
„Jednatřicet hodin,“ odpoví Vrbenský. Připravuje kávu. Pečlivě. Zády k Oleně.
„Hledají mě.“
Vrbenský jí přisune kávu. „Nehledají. Neposlali vám právníka.“
Nevědí, že je naživu, nebo nevědí, že se prozradila?
„Není to otrávené.“
Káva je správně hořká. „Najdou mě. Nemůžu mluvit.“
„Bojíte se jich? Proto zůstáváte?“
„Nemůžu odejít,“ odpoví bez váhání. Mnoho důvodů.
„Ale můžete,“ řekne Vrbenský. „Můžete cokoliv.“

Olena povolí prsty svírající přikrývku. Je sama. Musí se sebrat. Vzchopit. Být optimista. Nic horšího se nemůže stát.
Anebo ano?
Okno je pět kroků daleko. Bez mříží. Uhodí do něj.
Vrbenský se objeví ve dveřích. „Co to děláte?“
„Co mám podle vás dělat?“
„Rozhodněte sama. Buď budete obviněna, půjdete do vazby a patrně rovnou do vězení, nebo řeknete vše, co víte o Militii, za devatenáct hodin vás propustíme pro nedostatek důkazů a budete dále spolupracovat.“
„Budu,“ zašeptá Olena.
Když přijde k sobě, má podložené nohy a je přikrytá dekou. Na stolku čeká hrnek silného čaje. Olena ho vypije bez váhání.

Vrbenský se vrátí příliš brzy. „Nemusíte mluvit,“ řekne.
Olena zabodne pohled do náramku. Vyše nogy od zemlji, opakuje si v hlavě.
„Koho se snažíte chránit?“
Shoď skopce z kopce.
„Organizaci, která vás chtěla zabít?“
Ne. To já selhala. Jedna dvě tři —
„Zastavili vás, abyste nepromluvila?“
Musím udržet poslední linii
„obrany.“ Vrbenský se nakloní blíž. „Důkazní materiál v mrazáku. Vydírají vás? Nedůvěřujete jim?“
Nevěřím sobě, protože
„nemůžete věřit ani vlastní paměti. Krabice… co je v ní?“
Nemůže zadržet slzy.
Vrbenský najednou odejde.
Lapá po dechu do toaletní mísy.
„Jen jsem narazil na nepěknou vzpomínku,“ řekne Kaminskému.
Na tohle si nikdy nezvyknete.

Dne 24. července 1964 nás opustil Erwin Finlay Freundlich, na nějž vzpomínají
bratr, manželka, přítel, lodě, které téměř stavěl, spoluhráč ve smyčcovém kvartetu a kolega A. Einstein, několik ruských vojáků, za něž byl vyměněn během první světové války, celá Astrofyzikální observatoř v Postupimi, jíž byl prvním ředitelem, kolegové z Einstein-Institutu, žákyně a první Paris Pismis s celou hvězdárnou a istanbulskou univerzitou, čeští a němečtí astronomové, které kdysi stmeloval, studenti a kolegové z německé pražské univerzity, kolegové a studenti z univerzity St. Andrews, kolegové a studenti univerzity v Mohuči, a teorie relativity, kterou ani na několikátý pokus neprokázal a nakonec opustil.

"Dnes zase nedorazím," řekne Karel Vrbenský do telefonu. Když máte dítě, nemůžete si dovolit jen tak dva dny nepřijít domů.
"Nezní to jako dámská společnost."
V Karlově rodině se dědí nadání pro telepatii.
"Spíš dívčí. Někoho hlídám v bezpečném domě."
"Je to ta zrzka z mých vizí, že?"
"Ano," přizná Karel. "Budoucnost je proměnlivá. Už jsi ji přece dlouho neviděla."
"Buď opatrný."
"Ty na sebe dej pozor." Občas o ni má starosti. Přirozeně. "Máš co jíst k večeři?"
"Včera jsi uvařil kotel jak pro regiment vojáků. Máš večeři ty?"
"Nemám, ale něco se tady najde."
Izabela není Karlova dcera.
Kupodivu.

Objeví se Kaminski a bez váhání překročí čáry na zemi.
„Vy se ke mně nebojíte přiblížit?“
„Věřím svým kouzlům.“
Čáry na kovových náramcích.
“Co je to?” zeptá se Olena
“Kopie vaší magické pečeti.”
“Jaké pečeti?”
“Vy o ní nevíte? Máte ji minimálně dva roky.”
„Víte o tom a nezasáhli jste?“
“Proč? Nic jste neprovedla. Doteď. Kdo vás do toho navezl?“
„Někdo, koho nechci ohrozit.“
Kaminski zvedne oči ke stropu. „Kdyby moji dceru zatáhl nějaký kluk do takového průšvihu, přerazím mu pracky.“
„Máte dceru?“
„Nenaletěla by.“
Olenin otec o ní nic neví. Možná jen o trochu méně, než ví ona sama.

Může dýchat. Opatrně. Neznámý kovový dotek na krku a zápěstích. Pokoj nepoznává. Vrbenského ano.
„Co se stalo?“
„Doufal jsem, že mně to vysvětlíte vy.“
Olena se opatrně posadí. Vrbenský jí podá hrnek. Může v něm být cokoli. Přehraboval se jí v hlavě? Najde jen nedůležité věci. Žádné terno. Nepanikař.
„Něco mě zasáhlo Ošetřoval jste mě… proč?“
„Nikdo se k vám neodvážil přiblížit.“
Čáry na podlaze.
„Co znamená kód 999?“
Olena sebou trhne. Bolest. Kousne se do tváře. Zuby cvaknou a zaskřípou. Má dojem, že jeden praskl. Zalije ji studený pot.
Vrbenský přitiskne Oleně ke rtům hrnek. „Vypijte to, rychle,“ řekne.

Prodírá se bodláčím. Někoho drží za ruku, ale nevidí jeho tvář. Vlasy a šaty jsou v pasti. Přichází kreslený démon a zabodne jí sosák do hrudi. Bolí to.
Umírá nebo už je mrtvá?
Po čele ji přejíždí něčí ruka. Bolest je pryč. Ruka se napne.
“Tady nemůže zůstat.”
Snaží se zaostřit. Dva lidé.
Vedle je přízrak ze zrcadla. “Nemůžu ti pomoci,” šeptá ozvěna, “nemůžu na ně.”
Vzdálené světlo. Bolest. Uhne před blížící se rukou.
“Dám vás do pořádku.” Vrbenský. „Pár hodin léčebného spánku. Nebraňte se.”
Další hodiny nočních můr?
“Žádné mít nebudete.”
Olena zavře oči a přikývne.
Nemá na vybranou.

Kavárna je plná zrcadel a podivných obrazů. Olena zabodne pohled do jednoho, který vypadá jako tučnák kvalitně naložený v lihu. V duchu si opakuje dětskou říkanku.
Někdo ji zatlačí do židle. Zahlédne Vrbenského a Millerovou.
„Jak se jmenujete?“ zeptá se Vrbenský.
„Alisa Ševčenko.“
„To není vaše jméno,“ řekne Millerová.
Nepanikařit. Dvě hodiny. „Olena Ševčuk.“
„Taky není vaše jméno.“
„Cože?“
Vrbenskému se rozšíří zorničky. „Řekni mi, co jsi.“ Zachvění magické formule.
„Znám tvé jméno, Karle,“ slyší vlastní hlas. „Najdu tě. Slibuji.“
Na zrcadle se objeví ohnivý nápis UTEČ. Pozdě.
Ozve se ostrá brána. Okno je napadrť. Olenu cosi uhodí do hrudi.