Skříně

Za dveřmi se táhne dlouhá chodba plná těžkých dřevěných almar.
Evžen spěšně otvírá jednu po druhé. Všechny jsou prázdné.
Zrychluje do běhu, neodvažuje se žádnou skříň vynechat, protože co kdyby se ta zatracená ježčí bodlina skrývala právě tam.
Chodba jako by neměla konce.
Dvířka výsměšně vržou do rytmu splašeně bušícího srdce.
Evženova úzkost roste, cítí, že je zle, že Xénie ho potřebuje, zrovna teď, má být s ní, co dělá tady, lapený v zběsilém závodě s časem, v překotném nikam nevedoucím úprku?
Z jeho napřažených dlaní zasrší jiskry.
Almary se s rachotem hroutí jak nestvůrné domino.
Šílená nekončící noční můra.