33. Nevyslovené

Lycva sice pobledla, ale posadila se na kraj stoličky s odhodlaným výrazem. Fanred zaujal místo mezi ní a Briwalem
„Můžeš začít, paní Lycvo,“ vyzval ji král. „O co jsi mě přišla požádat?“
„Chceme jen žít tak, jak žily naše pramatky. Chodit si po Slienně beze strachu a…“ zarazila se.
„Nemusíte měnit způsob života,“ odpověděl Briwal. „Ale jste nyní součástí mého království, a každý poddaný musí přispět svým dílem. Nedolujete zlato ani železnou rudu, vypěstujete si toho sotva dost pro sebe, na daních si na vás vezmu jen málo. Zajímá mě ale, jakou mocí disponujete. Moji dceru jsi přivedla ze samého pokraje smrti. Co ještě dokážete?“
Deira ze sebe vydala přidušený zvuk, ale Lycva se na ni rychle zamračila.
„Jen málo, jen to, co nám pomáhá přežít – urychlit uzdravení, urychlit růst plodin, rozdělat neposlušný oheň. Nic, co by mohlo zajímat velké pány.“
„Viděl jsem na vlastní oči, že to není pravda.“
„Všechno, co dokážeme, lze dokázat i bez písně. Jediný rozdíl bývá čas.“
„Čas je někdy to nejdůležitější.“ Briwal se natáhl, sebral z talířku na stolku kousek sýra a protočil ho v prstech, než ho vložil do úst a polknul. „Kdybych, dejme tomu, naverboval Ai Ciligh do své armády, co by mi mohli nabídnout?“
Lycva teď spíš než lišku připomínala králíka v pasti. Aby získala čas, zvedla znovu ke rtům pohár.
„Ale bratránku,“ přispěchal jí Fanred na pomoc, „snad nevěříš těm povídačkám o sliennských čarodějích, co přivolávají bouře a lámou skály. Kdyby měli takovou moc, sotva bychom jejich zemi obsadili.“
„Nemůžeš popřít, že pokud by například Lycva zůstala u dvora natrvalo, přineslo by nám to mnoho výhod. Potřebuji dědice, ale těžko se ožením a zplodím děti, pokud mě mezitím někdo zavraždí. Čarodějka, která dovede přivést zpátky mrtvé, by se mi hodila.“
„Neumím…“ začala Lycva, ale umlkla v polovině věty. Podívala se na Deiru a pak si povzdechla. „Kdybych zůstala já, jenom já, jako tvá krvepěvkyně, nechal bys zbytek mého lidu žít?“
Fanredovi poskočilo srdce. Opravdu by tu zůstala, jemu nablízku? Mohl by ji vídat každý den, mohli by… Jeho snění přerušila představa neznámé urozené dívky, kterou si nakonec bude muset vzít. Co by Lycvě mohl nabídnout? Nic než ukradené chvilky mezi povinnostmi.
Proč se raději nestane manželkou někoho jiného?
Některé z nich to dělají z lásky.
Až do té chvíle své city k Lycvě nepojmenoval. Některá slova si spojil s Nevaiou, a když o ni tak krutě přišel, zakázal si chtít, cítit, připoutat se. Jenže přišel čas postavit se čelem ke skutečnosti. Ta byla prostá – pokud se Lycva vrátí do Slienny, jeho srdce utrpí hlubokou ránu. Ale pokud zůstane, blízká, ale nedostupná, bude mu rozdírat srdce každý den znovu a znovu, jako trn, který nejde vytáhnout.
„To, co jsi právě řekla, paní,“ zvedl Briwal další kousek sýra, „nazýváme začátkem vyjednávání.“
„Vážně?“ ohrnul Fanred horní ret. „Přihodíš jí k té službě i obojek na krk?“
Král přejel očima z něj na Lycvu a zase zpátky. „Tady nejsi ve vojenském ležení a já nejsem nějaký tvůj odvedenec, abys se mnou mohl mluvit takhle,“ odvětil chladně. „Jestli chceš u dvora zůstat, měl by sis rozmyslet, kde leží tvá věrnost. Nelze mířit jedním šípem na dva cíle.“
„A na jaký cíl míříš ty, bratránku?“
„Na jeden jediný, už od chvíle, co jsem bral rozum. Chci vidět Ollien v míru, uzdravený ze všech ran, a prosperující. Obětoval jsem tomu i vlastního otce.“
Takže se nezastavím před ničím, doplnil si Fanred v duchu nevyslovené a už se nadechoval ke kousavé odpovědi. Vyrušil ho dotek drobné dlaně na předloktí. Lycva na něm nechala svoji ruku spočinout, dokud se k ní neobrátil, a teprve poté ji stáhla. Nemusela říkat ani slovo.
„Stejně tak já chci vidět v míru Sliennu,“ oslovila Briwala. „Ale nejsem její vládkyně, abych z jejího lidu mohla udělat tvoje služebníky. Mohu s nimi promluvit, požádat je, aby šli dobrovolně. Na to jim ale musím mít co nabídnout. Řekni mi, pane, co jim mám povědět? Běžte nebo se vrátí ocel a oheň? Nebo jim můžu říct, že když budou bránit oni tebe, budeš bránit ty je? Můj lid nerozumí panovníkům, ale rozumí rodině. Nepůjdou za králem, ale mohli by následovat otce.“
Následovalo dlouhé ticho a mezi Lycvou a Briwalem probíhalo něco nevysloveného. Před Fanredem seděli dva lidé, mezi kterými chtěl dělat most, ale teď se zdálo, že našli porozumění, ve kterém on zahrnut nebyl.
Nakonec si Briwal, osvoboditel, otcovrah a svrchovaný vládce Ollienu, položil ruku na srdce a lehce se uklonil půvabné lišce z Ai Ciligh.
„Děkuji ti, paní. Dala jsi mi mnoho námětů k přemýšlení. Musím teď rozvážit, co bude nejlepším krokem pro moje poddané. Pro všechny moje poddané.“
Pak pokývnul na pozdrav všem ostatním a odešel. Lycva dlouze vydechla, opřela si lokty o kolena a složila hlavu do dlaní. Fanred ji neobratně poplácal po rameni.
„Vedla sis skvěle. Briwalovi se moc často nestává, že by ho někdo vyvedl z míry jen argumenty,“ řekl jí.
„Je nějaká naděje, že nás nechá na pokoji?“ zeptala se Deira.
„Nemůže po vás nechtít nic,“ pokrčil Fanred rameny. „Každý jeho šlechtic mu posílá muže, peníze, jídlo, nebo to, co vydoluje ze země, Slienna nemůže dostat výjimku. Ale díky Lycvě vám bude doopravdy naslouchat.“
„Potřebuji na vzduch,“ prohlásila Lycva. Dopila svůj pohár, vstala a lehce se zakymácela.
„Doprovodím tě,“ nabídl jí Fanred.
Společně vyšli před hodovní síň. Lycva se mu zdála bledá a trochu se třásla, a tak si sundal plášť a přehodil jí ho kolem ramen. Kráčeli mlčky, zdálo se, že Lycva o něčem přemýšlí a Fanred ji nechtěl rušit. Vlastně mu stačila noc, kterou vonělo blížící se léto, a hvězdy na obloze. Připomínaly mu Sliennu. Tam Lycva úsměvy nešetřila, tady jich na její tváři viděl jen málo. Tam mu nabízela, aby se připojil k její rodině a zmizel s nimi v lesích…
„Co by se stalo, kdyby teď Briwal zemřel?“ přerušila Lycva jeho úvahy.
„Kallina, naše malá princezna, by se stala královnou, a já pravděpodobně jejím Ochráncem. Vládl bych za ni, dokud by nedospěla, nebo dokud by nás Talzid a jemu věrní nevyhodili ze sedla. Což by se jim nejspíš povedlo,“ dodal hořce.
„Ale jak to?“
„Ollien je otřesený do samotných základů. Starý král věřil, že když bude támhle,“ mávl rukou směrem, kde ve tmě tušil druhý anlonnský kopec a Svatyni, „přinášet oběti, získá tím moc. Nejdřív podřezával jen zvířata. Když to nikam nevedlo, začal obětovávat zločince a zajatce. Stále čekal na kouzla a marně, a nakonec usoudil, že pravá oběť obsahuje kromě krve a bolesti umírajících i krvácející srdce a bolest živých. Tehdy si začal vybírat mezi svou šlechtou, a brzy se všichni báli, koho si král vyžádá příště.
A po letech strachu přišel Briwal a udělal něco nemyslitelného – zabil vlastního otce a sám se posadil na trůn. Řekl bych, že teprve teď se lidé odvažují trochu nadechnout a doufat, že se mír doopravdy vrátil.
Briwalova smrt by jim znovu sebrala půdu pod nohama. Dědická práva žen určuje jeden starý výnos, tak špatně napsaný, že není jasné, jestli zajišťuje dědické právo jenom potomkům žen z královského rodu, nebo i jim samotným. Začaly by dohady, jestli se na trůn má posadit princezna nebo já. Všichni, kdo se bojí, by žádali mě, protože bych pro ně představoval jistotu, další naději na klid – a já bych je odmítl.“
Lycva sebou trhla. „Odmítl?“
„Nikdy bych nepošpinil Briwalovu památku tím, že bych jeho dceři upřel její práva.“
„Ani pro dobro království?“
Fanred se zahleděl znovu směrem ke Svatyni. Tam tekly celé potoky krve a starý král tvrdil, alespoň ze začátku, že je to pro dobro království. V Deabartu jeden muž dokázal vyvolat příšery, které zavraždily desítky nevinných. Co kdyby se něco takového stalo u nás? Potřebujeme moc, která nás bude bránit.
„V armádě vyžadujeme po vojácích, aby dodržovali nastavená pravidla. Chceme to proto, že v bitvě nemáme čas dohadovat se o rozkazech, potřebujeme, aby poslechli bez váhání, jinak zahyneme všichni. Ale má to i další důvod. Jakmile vezmeš lidský život, je to jako by tvoje duše vstoupila do mlhy. Může se v ní snadno ztratit – podívej se na Supy, na Rozetínače, který se smál utrpení bezbranných, na Laiva, pro kterého je smrt uměleckým dílem. Pokud z téhle mlhy má člověk vyjít jako člověk, musí mít vštípená pravidla, která ho provedou skrz. Musí vědět, proč a koho zabil a koho a proč nikdy zabít nesmí. Jakmile tahle pravidla poruší, stane se z něj stvůra.“
„Hranice, které se nepřekračují,“ pronesla tiše.
„Přesně tak,“ přikývl. „Princeznina práva jsou takovou hranicí. Kdybych si vzal korunu, co by následovalo? Co bych provedl Arzhelovi a Talzidovi, kdyby mě neměl kdo zastavit? Kolik spojenců bych si znepřátelil, jen abych si udržel tebe?“
Prudce se zastavil a ona stejně tak. Už se dostali daleko od všech světel a proto neviděl, jak se Lycva tváří. Proč to vůbec říkal? Vyklouzlo mu to, tahle myšlenka nikdy neměla zaznít nahlas, a teď dostal strach. Protože pokud Lycva odpoví, budou muset začít rozhovor, kolem kterého tancovali snad už od setkání pod ptačími třešněmi.
Lycva se nadechla.
„A navíc,“ vyhrknul, než stačila říct slovo, „já nejsem Briwal. Blaho království mi neleží na srdci ani z poloviny tolik jako jemu.“
Kdyby mě teď viděl Laivo… Ten by mi vynadal do zbabělců!
Ona ale jeho úhyb přijala. „Proč ses tedy vracel sem? To nemáš jiný domov, kam jít?“
Vzpomněl si na nekonečné moře trávy, kde mohl jezdit celé dny, aniž by potkal jediného člověka, a zastesklo se mu po něm, až to zabolelo. „Mám panství na jižních pláních, které jsem zdědil po otci. Ale co tam? Všichni, na kom mi záleží, jsou tady. K čemu je mi místo bez rodiny?“
„Teď mluvíš jako pravý Ai Ciligh,“ zasmála se. Natáhla ruku a stiskla mu rameno. „Běž už zpátky, přece nepropásneš hostinu na vlastní počest. Já si půjdu lehnout.“
„Chceš doprovodit?“
„Ne,“ usmála se a zavrtěla hlavou, „já se neztratím.“
„Tak dobře, ale kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najít. Probuď mě klidně o půlnoci, když bude třeba.“
„Děkuji.“
Oba zaváhali, nejistí, jak se rozloučit. I když stála krok od něj, měl pocit, že cítí teplo jejího těla, a živě si vybavil, jaké to bylo držet ji při tanci v náručí. Ztěžka polkl. Aby zakryl rozpaky, políbil jí ruku, ona se nervózně zasmála a popřála mu dobrou noc. Sledoval ji, dokud nezmizela ve tmě.
Nenapravitelný zbabělec, pomyslel si.