Něco končí, něco začíná

Zelený ušatý chlapeček hupsl pod postýlku.
Ukryl se v nejzazším rohu.
„Najít mne nesmí,“ šeptal.
„Yodo!“
Dívala se všude. Do skříně, pod polštář i peřinku.
Zavřu-li oči, zmizím, zadoufal marně.
„Tady jsi!“
Naučeným chvatem jej vytáhla ven.
Nevzpouzel se. Věděl, že prohrál.
Odvedla ho ven, kde čekal vysoký muž v hnědém plášti.
„Maminko, já s cizincem tím odejít nechci.“
„Jít musíš. Rytířem budeš.“
„Já rytířem nikdy nebudu,“ pípl. „Raději klukem obyčejným zůstanu.“
„Obyčejným klukem tys nikdy nebyl.“
Z hubinky udělal nešťastný rohlíček: „Já ustýskám se, vše končí.“
„Ty neboj se nic,“ pohladila ho po tvářičce: „Končí-li něco, též něco začíná.“