Konec, zvonec

Byly vzhůru již dlouho. Příliš dlouho. Klížily se jim oči, myšlení vypovídalo poslušnost. Jejich zaměstnavatelka je však stále nutila pokračovat. Nejprve pohrůžkami, později povzbuzováním a rozptylováním pozornosti: "Podívej, kniha! Co dělá taková kniha? Nebo trenýrky... co by se stalo, kdyby někomu spadly trenýrky?" Byly to už takové výkřiky do prázdnoty. Káva nepomáhala. Vypadaly, že jsou ještě vzhůru, ale v praxi už nic neprodukovaly.
Představivost se otočila na Múzu:
"A mám toho dost! Třicet dní nás nenechá pořádně vyspat! Třicet dní!"
"Máš pravdu," přizvukovala Múza, "jdem spát. Ať si to dneska napíše sama."
Autorka večer našla na stole jen lístek: "Nebudit!"