Dneska jsem se nechala ovlivnit obecním děním a střihla si situaci dovedenou do absurdna a krajnosti. Až si říkám, že bych klidně byla i ráda za staré dobré časy.
„No to je hrůza, co se tady děje.“
„Opravdu? Co?“
„Táhnou tu kabely, rekonstruují… za chvilku nás odříznou od světa všechny. Budeme chodit kanály… a ty jejich etapy…“ ke slovům se přidalo rozhazování rukama. „A stará Pešková… co ta říkala…“
Klepy, klevety, pomluvy. Ty procházely, zato jakýkoliv pokus o odpor, i ten sebemenší, byl nevybíravě umlčen. Všehoznalé vedení nesneslo kritiky režimu. Neměli žádnou soudnost, svědomí. Žádná mez je nezastavila, oni představovali její opak, bezmeznost.
Chtěli víc a víc, ale slušná komunikace vázla. Jejich projevy se vyznačovaly urážkami, arogancí a hulvátstvím. Nezbývalo nic jiného než doufat v lepší zítřky. Mít naději.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit