Rozkazy a prosby

Když byl plukovník řadovým vojákem, nepřemýšlel. Bylo to přirozené pokračování jeho dětských let, přijímal rozkazy a plnil je se stejným pocitem danosti, s jakým očekával ranní východ slunce. Až později, když měl vydávat rozkazy sám, začal chápat, že může být také hybatelem děje, vždycky tu ale byl někdo s vyšší šarží, kdo mu připomenul, že věci může vychýlit jen trošku, ale na změnu směru nestačí. Teď už nikomu nerozkazuje ani nikoho neposlouchá, ale prosí a děkuje, domlouvá se očima, hladí jemné volavčí peří. A přesto nebo právě proto věří, že se mu podaří všechno změnit, že dokáže svoji vesnici uchránit.