Kdo je komu na stopě?

Dlouhý koridor, vedoucí k utajenýmu „náhradnímu“ bytu, byl tichý a trochu smrděl po krysách.
Byl jsem sám a bylo mi to jedno. Potřeboval jsem se sebrat.
Potřeboval jsem čas.
Klid k prostudování Buckyho složky a hlavně k tomu, abych si rozmyslel, čím mám vlastně začít. Chtělo to nějakou strategii. Nenajdu ho, pokud sám nebude chtít. A taky – KOHO jsem vlastně hledal? Kolik z mýho kamaráda v tom chlapovi ještě zbylo? Taková spousta otázek a jedna šílenější než druhá.
Zalovil jsem v kapse po klíčích. Zámek šel otevřít ztuha a vzápětí jsem pochopil proč.
Ve tmě někdo zaklel. A praštil mě.