Janička

Janička byla naše zlatíčko. Trochu jednodušší, ale nejhodnější stvoření, jaké kdy po zemi chodilo. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil, jak jí to Wries s Van Vrenem mohli udělat. Ještě dlouho poté, co jsem oba vlastnoručně zabil a rozsekal na co nejmenší kousky, se mi ve snech vracel obraz jejího zmučeného těla, pohozeného v průjezdu mezi dřevěnými bedýnkami od zeleniny.
Janička by přitom v životě neublížila mouše. Celý život tiše vzdychala, když se dívala na Mazlíkovu a později i na Hanačinu postavu, ale ona to prostě měla v rodině. Obrovské srdce pro každého, jen toho mozku jí Bůh moc nenadělil.