Jedenáct zbojníčků

Děvčinka se sesypala u ohně, zmrzlá jako rampouch. Jako by se do plamenů nejradši stulila.
„Co tu pohledáváš?“ obořil se na ni nejstarší zbojník s kyjem v ruce.
Jeden z mládenců odnaproti přes ni přehodil plášť.
„M-macecha mě v-vyhnala z domu. P-prý m-mám přinést fialky.“
„Co tvůj otec?“
„Z-zemřel. P-před rokem. Z-zima n-nekončila a on pořád kašlal.“
Zbojníci se podívali na stále bezvládného Dubna.
„Je to moje vina, že mě pověsili? Než jste se mě obtěžovali přijít sundat, byl podzim,“ protestoval.
Mohli za to všichni. Tu velkou zámeckou loupež zvrtali. A očividně nejen to.
Březen vstal. „Bratře, půjč mi kyj.“