Tátovy boty

Tátu jsem vždycky obdivoval. Jeho naostřený meč, slušivý klobouk, statečné činy i šibalský úsměv, kterým lámal dívčí srdce. Nejvíce mi však, stejně jako všem ostatním, učarovaly jeho boty.
Vyrůstal jsem ve snu, že jednoho dne půjdu v otcových šlépějích. Každé ráno jsem mu podával onu slavnou obuv, podle které získal své jméno, a obdivoval se té velikosti. „Až vyrosteš, budou tvoje,“ sliboval vždy Kocour.
Já dospěl a táta zestárl. Zdědil jsem po něm leccos – zrzavý kožíšek i jeho čest; a mým posláním se stalo chránit město. V naplnění mého snu však stále lpěl jeden zádrhel: Jeho boty mi nikdy nebyly.