Kocour v botách

Vysoké, kožené, staromódně střižené, pod vysokou borovicí. Majitele nevidět. Jen Mikeš obcházel kolem, pomrskával ocasem a občas zaprskal.
Pokrčili jsme rameny a boty odnesli pod střechu. Mikeš zůstal pod borovicí.
Přišel ráno. Nažral se a místo své obvyklé ranní rutiny (vytrousit co nejvíce černých chlupů na nejsvětlejší dostupný kus předsedova oblečení) si mňoukl, abychom ho pustili ven.
To nám bylo podezřelé. Šli jsme s ním.
Z borovice se rychle, ale neohrabaně sesunul zrzavý černě pruhovaný kocour.
Zahlédl nás a prosebně se zadíval na boty stojící před prahem.
Mikeš zasyčel. Předseda ho okřikl. Cizí kocour bleskově doběhl pro boty a zmizel.

" Jeho velvyslanec Packal z Drahotína. " Oznámil vyvolávač, když vcházel Tomášův dárek k narozeninám. Kocour předstoupil před krále a zdvořile se uklonil." Omlouvám se pane králi, že jdu tak kvapně. Můj pán Toman z Dražetína spadl s kočárem do vody a přišel ve vodním víru o všechny své šaty. Dejte pro něj poslat kočár a též svoje šaty na ustrojení, jinak zmrzne zimou a nebude vám drahým hostem." Jak to kocour přednesl, polekal se král a poslal nejlepší kočár a sváteční šaty.
***

Když to máš klepal na břehu kosu , kocour pravil " Cizí boty a šaty, no a? Vem to jako Fakt. "

Tátu jsem vždycky obdivoval. Jeho naostřený meč, slušivý klobouk, statečné činy i šibalský úsměv, kterým lámal dívčí srdce. Nejvíce mi však, stejně jako všem ostatním, učarovaly jeho boty.
Vyrůstal jsem ve snu, že jednoho dne půjdu v otcových šlépějích. Každé ráno jsem mu podával onu slavnou obuv, podle které získal své jméno, a obdivoval se té velikosti. „Až vyrosteš, budou tvoje,“ sliboval vždy Kocour.
Já dospěl a táta zestárl. Zdědil jsem po něm leccos – zrzavý kožíšek i jeho čest; a mým posláním se stalo chránit město. V naplnění mého snu však stále lpěl jeden zádrhel: Jeho boty mi nikdy nebyly.