Devětkrát se (ne)rozplakat

Zaprvé mě letos naprosto dostala Avevina pozitivní challenge, a to především v drabblátkách z Budče. Efekt mají asi takový, že se mi pokaždé stáhne hrdlo, ztuhne obličej a já cítím slzy někde v srdci, ale stejně je to nějakým zvláštním způsobem fakt pozitivní. Chcete-li to zažít taky, přečtěte si Život po životě. (A taky ty ostatní.)
Zadruhé jsem strašně ráda, že jsem tu letos potkala Vivianu Stellatu. Miluju Hydrofobní Mejdlo, miluju její drabblata ze života, a nejvíc ze všech se mi pod kůži vryla její Olověná elegie, netypická, ale možná právě ještě o to úžasnější.
Zatřetí musím zmínit drabble, které mi vrátilo veškerý cit pro HP fandom a díky němuž jsem napsala všechno ostatní z mé letošní tvorby, co na tenhle fandom vzniklo. Netuším, jak to George dokázala, ale v jejím Vskutku "poklidném" dětství to prostě všechno je.
Začtvrté mě nadchla úžasně neuchopitelná, živě umělecká atmosféra Hledání stáda od Birute.
Zapáté, jakkoli mi Pábení nic moc neříkalo, Rya ho dokázala podat tak, že z něj mám dodneška slzy na krajíčku. Strašně uvěřitelná, pravdivá, živá a smutná Pábitelova žena.
Zašesté jsem letos častěji než loni četla estriel, a dobře jsem udělala. Maminčina pumpa je totiž jedna z nejsilnějších věcí, co jsem tu kdy četla.
Zasedmé je tu něco od petrulky, co mě velice ošklivým způsobem zasáhlo asi nejvíc. Protože jsem se málem octla v podobné situaci. Protože podívat se, jak to bolí, je strašně důležitý. A pochopit. Alespoň kousek.
Zaosmé, i na téma, na které nás spousta nadávala, vznikla neuvěřitelná spousta perel. A já za největší z nich považuju Vykoupení od ef77, který mě tak narniovsky rozklepalo, jak mě jen narniovsky rozklepat mohlo.
A zadeváté je tu něco, co mě nadchlo úplně jiným způsobem než všechna ostatní - je to svým způsobem velmi děsivé, varující a výborně napsané. To tahle jednou na chalupě... od Terdy.