Mezi svými

Uprostřed Doliny, nad soutokem dvou říček, stojí zvonička. Zvoní se, když se slaví, hoří, nebo někdo umře.
Zvon rozbil noc na tisíc ran.
Na schůdku leží kněz. Za lano tahá v rouchu oblečen Matej. Chtěl faráře přivázat dolů hlavou o zvon, ale neměl sil. Vesničané křičí, ale puška, tak nestabilní, je drží v odstupu.
„Pomôžte velebnému pánovi!“
„Bencúra zabite! Strelil Miša i otca si!“
„Zamordoval aj Pištu!“
„Nemáme väčšieho nepriateľa!“
Rozhněvaný dav je silný, rozhodný, jednotný.
Mateje zasáhne hlína do tváře. Promluví. Ornát mu dodává vážnosti.
Nikdo jeho slova nedokáže zopakovat. Ale budou je děsit, i když jim zatím nevěří.