Kontrakt

Potom se říkalo, že ten muž přišel od severu, kolem Chroptící Chýše. Šel pěšky, osedlaného koně vedl za uzdu. Bylo pozdní odpoledne, krámky a obchody byly už zavřeny a uličky Prasinek zely prázdnotou. Ačkoliv bylo teplo, měl ten člověk přes ramena přehozen černý plášť. Zastavil se před hostincem Prasečí Hlava, rozhlédl se a zmizel uvnitř.
Podle vrstvy prachu v hostinci už dlouho nikdo nebyl. Přesto muž zpozorněl, jeho medailon s vlčí hlavou sebou škubal. Zpod pláště vystřelil pohled, nepříjemný, nelidský. Pozorně se rozhlédl po temných zákoutích, hledaje léčku. A z právě jednoho takového za jeho zády, se vyloupla postava. Muž, jako by to předvídal, strhl z ramen plášť a hodil ho na vytáhlého zrzka. Ten se do něj zamotal a tudíž ani nemohl vidět blížící se pěst v ocvočkované rukavici. Něco křuplo a zrzek hekl. V tom už k němu muž s rozvířenými vlasy barvy padlého sněhu přiskočil, chytil za vestu a chystal se k dalšímu úderu.
“Dost! To stačilo!”
U nedalekého stolu seděla mladá žena a skládala do kabelky kus stříbřité látky.
“Nemám rád hry…” zavrčel bělovlasý, ale zrzka pustil.
“Pochopte, nevěděli jsme zda to jste opravdu vy.”
Bělovlasý sáhl do záňadří a hodil na stůl svitek pergamenu. Potom se posadil na židli naproti ženě. Zrzek vyplivl úlomek zubu a posadil se také.
“Přejdeme ke kontraktu. V dopise zmiňujete kletby. Zaklínadla?”
“Jde o mocného černokněžníka. Mnozí se pokoušeli, nikdo neuspěl,” žena se odmlčela. “Zaplatili jsme… vysokou cenu.”
“Kouzelníky, a všeobecně lidi, nezabíjím. Ne za peníze. Našli jste si špatného lovce.”
“Tohle není člověk,” skočil mu do řeči zrzek. “Víc had než člověk. Použil tolik magie, že je z něho monstrum.”
Bělovlasý okamžik zvažoval své možnosti.
“Dvě sta zlatek. Stará temerská ražba, ne ty nový plíšky co razí na jihu. Předem.”
“Žena beze slova z kabelky vylovila váček nacpaný zlatem a hodila ho přes stůl.
“Co to je?”
“Galeony. Nebojte, čisté zlato.”
Muž se zvedl a přehodil si opět přes ramena plášť.
“Počkejte, budete potřebovat tohle…” žena z kabelky vylovila meč posázený rubíny. Muž ho uchopil, párkrát máchl a okusil čepel.
“Hm, stříbro.”
“Gobliní stříbro,” opravila ho.

***

Hrad už zažil lepší časy. V hradních zdech zely metrové díry, sochy okřídlených prasat kdysi lemující bránu ležely rozlámané na kusy a kameny byly očazené od ohně. Skoro to vypadalo, jako by se tu prohnal drak. Nebo bitva. Místo mu nepříjemně připomínalo ruiny Kaer Morhen.
Jedním z otvorů ve zdi prošel dovnitř, pěšina mezi sutí ho vedla kupředu. Kupředu k obrovským dvoukřídlým dveřím vedoucím do hodovní síně. Opatrně nakoukl dovnitř. Síň, přestože velká, byla skoro prázdná. Jen v zadní části byl dlouhý stůl obsazený skupinou lidí v černých róbách. Napočítal jich nejméně tucet. Vzpomněl si na úplně jiný hrad a usmál se. Občas prostě zkouší močit proti větru. Sáhl do brašny pro několik flakónů a vypil jejich obsah.

***

“Můj temný pane! Máme návštěvu!” černopláštníci si rychle všimli bělovlasého muže kráčejícího k nim přes velkou síň.
“Copak to je?” muž sedící v čele stolu vstal a hadíma očima si prohlédl příchozího. “Nějaký mudla. Ochrany hradu musely selhat během bitvy. Nevadí, aspoň se pobavíme.”
Černopláštník po jeho pravici zvedl hůlku, něco zamumlal a z hůlky vyletěl kouř. Ten se rychle zformoval do podoby hada a vystřelil po bělovlasém. Ten se hadovi hravě vyhnul, uprostřed piruety vytasil meč a hada sekl vejpůl.
“Můj temný pane…”
“Viděl jsem to. Hrátky skončily. Spoutat a přivést.”
Dva černopláštníci vytasili svoje hůlky a vyšli bělovlasému naproti. Než však stačili vyčarovat provazy, bělovlasí s kočičí mrštností poskočil vpřed a jednoho z nich udeřil jílcem do obličeje. Úkrok stranou a druhému se zabořila čepel do břicha.
Jiný z černopláštníků projevil nevídanou iniciativu a zakřičel: “Crucio!”
Bělovlasý udělal bleskurychlé gesto rukou a kletba se neškodně rozprskla po mihotavé bariéře. Dal se do běhu a vzdálenost ke stolu se rychle začala zmenšovat.
Černokněžník s hadími rysy zvedl svoji vlastní hůlku: “Avada…”
Gobliní stříbro zazpívalo.