Očistec

To poslední, co by si býval dokázal představit, je, že bude mít na krku dítě.
Jinak by byl předvídal prakticky cokoli – že skončí na dvanáct let v Azkabanu, že odtamtud uprchne, že ho Bellatrix porazí v souboji a on se na dva roky zasekne v nějakém podělaném bezčasí, za podělaným obloukem na odboru záhad, odkud se dostane jen proto, aby zachránil Snapea před smrtí vykrvácením. To všechno se dalo čekat. Byl to rapl; byl prostě borec; byl to idiot; idiot, který si zaslouží šanci; protože miluje Snapea.
Dva roky ve vzduchoprázdnu mu pomohly dospět k tomuto šokujícímu poznání a přimět ho přiznat si nejenom to, že ho vlastně vždycky přitahovali muži, ale zejména fakt, že po Snapeovi celou dobu šel, protože po něm šílel. Chtěl ho. Zoufale po něm toužil.
Uvědomoval si, že je nejspíš chorý, poněvadž šikanovat a zesměšňovat někoho, s kým ve skutečnosti chcete vlézt do postele, je dost zvrácené. Jenomže jemu by tehdy přišlo mnohem zvrácenější s ním šukat.
To už teď neplatilo. Pryč byla sžíravá nenávist, již k němu cítil – povětšinou proto, že ho frustrovala jeho povýšenost, odlišnost a hlavně nedostupnost. Tatam byla touha ho pokořit, aby nad ním získal alespoň nějakou moc a hlavně aby ovládl svoje hříšné myšlenky. Jediné, co nyní pociťoval, byla vina, lítost nad tím, jak daleko to všechno nechal zajít, a taky něco, co nikdy předtím nezažil, protože se příšerně bál zamilovat, k někomu se připoutat, někomu se odevzdat.
Tři dny proseděl u jeho lůžka, díval se mu do tváře poznamenané velkou krevní ztrátou, bolestí a vyčerpáním a odmítal se od něj hnout. Seděl u něj jako pes u nemocného pána. Harry mu párkrát přinesl něco k jídlu a pití, malou chvíli se zdržel a pokaždé se ho pokusil přesvědčit, aby se šel normálně vyspat, jenomže… kam?
Domů? A to sakra bylo kde? Na Grimmauldově náměstí? Ne. Byl rozhodnutý, že do toho prokletého zatuchlého baráku už se znovu nevrátí. V Bradavicích? Kde stále ještě odklízeli trosky a pohřbívali padlé? Neměl kam jít. Pro tenhle svět byl mrtvý a neměl v něm své místo.
Když se potom Snape konečně probral, Black vzal nohy na ramena dřív, než ho u své postele stačil zaznamenat. Rychlým krokem odkráčel z budovy nemocnice, proměnil se v psa a bezcílně se toulal ulicemi Londýna. Nakonec si lehnul mezi pytle s odpadky za nějakou kavárnou v postranní uličce a usnul.
Netušil, jak dlouhou dobu strávil na ulici, než se přece jen přiměl navštívit Grimmauldovo náměstí. Ani nevěděl, jestli se tam vůbec bude schopen dostat, jelikož dům odkázal Harrymu. Ale zkusit to musel. Zoufale potřeboval sprchu a chvilku posedět na něčem, co nebude chodník nebo vlhká lavička.
U domovních dveří použil staré mosazné klepadlo a chvíli čekal. Pak zachrastil zámek, dveře se otevřely a v úzké předsíni stál Harry. Nebyl překvapený, že ho vidí. Pohublý obličej, v němž ještě bylo patrných několik šrámů z poslední bitvy, měl stažený ponurým výrazem člověka, který je nucen řešit starosti i poté, co se domníval, že už se žádné neobjeví.
„Siriusi, pojď dál. Čekal jsem tě mnohem dřív. Popravdě jsem začínal uvažovat, že nechám vyhlásit pátrání.“
„Jako, že bych se zase objevil na plakátech?“ zabručel Black a vešel dovnitř.
Z kuchyně ve sníženém přízemí zaslechl zvýšené hlasy. Zamračil se.
„Máš návštěvu?“
„Jo, je tu pár lidí.“
„Kdo?“
„Klidně se k nám můžeš připojit. Ale…“ Harry vrhl na Siriuse výmluvný pohled. „… doporučoval bych vzít to přes koupelnu.“
Udivilo ho, jak to tu za dobu jeho nepřítomnosti prokouklo. Ano, pořád to byla stará barabizna plná nepříjemných vzpomínek na jeho pošahanou rodinu, všechno ale bylo čisté, koberce nevířily prach při každém nášlapu, zábradlí schodiště někdo dokonale vyleštil…
Koupelna ve druhém patře se leskla jako v reklamě na Čistič kouzelných skvrn od madam Skowerové. Sirius ze sebe shodil nevábné oblečení, vlezl si pod tekoucí vodu a zbavil se nánosu týdenní špíny. Pak omotaný ručníkem vyšel na chodbu a zamířil do svého starého pokoje, kde doufal, že nalezne něco, co by na sebe mohl natáhnout.
V místnosti bylo stejně uklizeno jako jinde v domě. Někdo si dal tu práci a zbavil stěny pavučin, vysál koberec, čistě povlékl jeho postel a dokonce umyl okna. Jako by očekával, že se sem znovu nastěhuje.
Sáhl do šatní skříně a vytáhl z ní jeden z vypraných a vyžehlených hábitů. Mít na sobě něco, v čem si nepřipadal jako nechutná troska, bylo nesmírně příjemné. Už téměř zapomněl, jak rád se dřív pěkně oblékal. Jak pečlivě vybíral, co bude nosit, a jak ho těšilo uznání okolí, když mu dávali najevo, že vypadá dobře.
Sešel dolů do kuchyně a zvučně pozdravil. Teprve pak zaregistroval, kdo sedí kolem jídelního stolu. Kromě Harryho se na něj díval Kingsley Pastorek, Molly Weasleyová a Minerva McGonagallová. Poslední jmenovaná v náručí držela nařasený povijan, v němž se dalo tušit velmi malé dítě.
Poněkud zaraženě pokročil dál do místnosti a odsunul si prázdnou židli.
„Vnoučátko?“ nadhodil opatrně.
Minerva se napjala jako pravítko a nasadila komisní výraz.
„Já nemám děti. Těžko tedy budu mít nějaká vnoučata.“
„Fajn. A čí je to teda děcko?“
„Hestie Jonesové. Porodila před třemi měsíci.“
„Super. Že gratuluju… A vám ho dneska dala na hlídání?“
„Hestie zemřela v bitvě o Bradavice, Siriusi,“ zpravil ho Kingsley Pastorek.
Black na hodnou dobu sklapnul, takže u stolu zavládlo trapné ticho. Pak se konečně vzpamatoval.
„To… to je mi líto… Já… nemám přehled o tom, kdo všechno –“
„Samozřejmě, že nemáš přehled, kdo všechno obětoval život, když ses zajímal jen o jednoho konkrétního člověka!“ vypálila Molly Weasleyová.
„No, kdybych se o něj nezajímal, tak by se pravděpodobně zapsal do seznamu těch, kteří tam zemřeli,“ vrátil jí to Sirius neohroženě.
„Prý jsi před pěti dny utekl od Svatého Munga, jako by ti u zadku hořela koudel! Kde jsi byl? Všichni s tebou chtěli mluvit. Myslím, že nám dlužíš nějaké vysvětlení!“
„Vysvětlení čeho přesně?“ zavrčel. „A komu přesně? Já nemám sebemenší povinnost se z čehokoli zodpovídat!“
„Harry tě viděl zemřít! Bellatrix tě trefila svojí kletbou a ty jsi proletěl tím závěsem – Artur říkal, že ještě nikdo nikdy –“
„Nemám náladu to teď vysvětlovat. A koneckonců vám do toho nic není.“
„Ale –“
„Žádný ale, Molly! To, co se stalo, je jenom moje věc! Jestli chceš ukájet svoji zvědavost, dělej to laskavě na svým manželovi a dětech, mě nech na pokoji.“
Molly chvíli vypadala, že se rozbrečí. Dítě se opravdu rozbrečelo. A tak Sirius podstatně zmírnil tón, když znovu promluvil, a tvářil se malinko provinile.
„Poslouchej, mám příšernej hlad, skoro týden jsem nic nejedl, pokud nepočítám pár toulavejch krys a zbytky z popelnice, takže mi neměj za zlý, že nejsem zrovna ochotnej s váma rozebírat nejhorší momenty svýho zkurvenýho života. Nebo smrti, nebo co to do prdele bylo.“
„Krátura mi včera uvařil jehněčí na rozmarýnu,“ ozval se Harry. „Ještě tu trochu zbylo.“
„Krátura?“ užasl Black. „Krátura ti uvařil něco, co se dá sníst?“
„Nejenom, že se to dá sníst, dokonce je to vynikající.“
Potter přešel ke sporáku a nechal na něm v rendlíku pomalu ohřívat zbytky včerejší večeře.
„Myslím, že bychom si všichni rádi vyslechli, jak je možné, že jsi naživu, Siriusi,“ řekl smířlivým hlasem Kingsley, „ale rozhodně nemáme v úmyslu tě nutit. Ostatně, jsi svobodný člověk. Po tvé – ehm… smrti – bylo jméno Sirius Black před úřady i veřejností očištěno a vše bylo uvedeno na pravou míru.“
„Jo, to jsem nesmírně rád,“ ucedil Sirius. „Škoda, že člověk musí nejdřív chcípnout, aby se dočkal nějaký spravedlnosti.“
„Možná má taky hlad,“ hlesla Molly a očima ukázala na kňourající nemluvně. „Kde je to mléko, co připravila Poppy?“
„V tašce,“ odpověděla Minerva a kývla hlavou pod stůl, kde stála objemná kabela nacpaná dětskými potřebami.
„Nakrmím ji, ukaž.“ Molly si dítě převzala a dala mu napít ze skleněné láhve s dudlíkem, jehož obsah předtím ohřála hůlkou.
Mezitím přistálo jídlo i před Siriusem. Okamžitě se do něj pustil a během deseti vteřin ho spořádal.
„Díky, Harry. Už se cítím líp.“
„Poděkuj Kráturovi, až ho potkáš. Vážně se mu to povedlo.“
„Takže… kdo se teď o toho mrňouse bude starat?“ nadnesl Black konverzačně, jako by ho nějaký Krátura nezajímal. A nejspíš ho doopravdy nezajímal.
„Proto jsme tady,“ řekl Kingsley. „Hestie byla neprovdaná, její rodiče zemřeli už v první válce a jiné žijící příbuzné jsme neobjevili.“
„Co otec dítěte?“
„No…“ zaváhal Harry a podrbal se hůlkou v přerostlých vlasech. „To je trochu komplikované.“
„Není známej?“
„Ale jo, je. Řekl bych, že dokonce poměrně dost.“
„Tak v čem je problém?“ zamračil se Sirius. „Je to snad někdo ze Smrtijedů?“
„Ne. Teda…“ zaváhal opět Harry, mírně zčervenal a prosebně se zadíval na Kingsleyho.
„Otcem je Severus,“ prohlásil Kingsley.
Blackovi zaskočil doušek dýňové šťávy, kterou mu Harry nalil. Vyprskl ji na stůl a oči mu lezly z důlků částečně kvůli utrpěnému šoku a částečně proto, že se dusil.
„Anapneo,“ pronesla líně Minerva a mávla svou hůlkou. „Nejspíš bych byla reagovala stejně, ale naštěstí jsem v tu chvíli nic nepila.“
„Co – cože?“ vyrazil ze sebe Sirius, jakmile se mu uvolnily dýchací cesty. „Co je to za pitomost? Snape přece nemůže – to je – vždyť – hergot kdy by to jako stihnul?“
Molly si hlasitě odfrkla a probodla Siriuse pronikavým pohledem sedminásobné matky.
„No, ono na to zase tolik času potřeba není.“
„Jasně, ale jestli jsou tomu děcku tři měsíce a jestli správně počítám, tak k tomu muselo dojít v červenci minulýho roku. A to už byl Snape zpátky u Voldemorta, nebo ne? A Hestie byla členkou Řádu. To se vážně scházela se Smrtijedem? Se Smrtijedem, co zabil Brumbála?“
„Snape to všechno dělal na Brumbálův příkaz,“ připomněl Harry.
„Jo, to už vím taky, jenomže Hestie to přece vědět nemohla! Nikdo to nevěděl! Takže si to prostě klidně rozdala s chlapem, co nás zradil! Proboha, proč?!“
„Byla do něj zamilovaná,“ vysvětlila Minerva a její tváře získaly nezvyklou narůžovělou barvu. „Prozradila mi to tvoje sestřenice Andromeda, když mi ten uzlíček včera večer přinesla do ředitelny. Hestie u ní dceru nechala, než vyrazila do bitvy. Byla prý jako v transu. Pořád opakovala, že tam musí jít a zabránit nejhoršímu. Nakonec ji zabil Dolohov. Stejně jako Doru Tonksovou.“ McGonagallové se oči třpytily neprolitými slzami. „Obě po sobě nechaly čerstvě narozená miminka, protože nedokázaly sedět doma, zatímco jejich muži jsou v nebezpečí.“
„Mám dojem, že to o něm Hestie věděla,“ ozval se znovu Harry. „Možná ne přímo od něj a možná ne všechno, ale podle mě byla přesvědčená, že je na naší straně.“
„Buď jak buď,“ promluvila znovu Minerva, „Andromeda přinesla malou Elvíru do Bradavic, protože o ni nemůže dál pečovat. Po smrti Remuse a Dory zůstala sama na svého vnuka Teddyho, který je sotva dvouměsíční. Do toho se ještě stále vzpamatovává ze ztráty manžela.“
„Všichni se vzpamatováváme z nějaké ztráty,“ mínila Molly upjatě.
„Jistě, ale ne všem zůstal na krku kojenec. Navíc, Elvíra s ní není nijak spřízněná, Andromeda k ní nemá žádné povinnosti.“
„Mohla se o ni postarat ještě těch pár dnů, dokud se Severus nedá dohromady.“
„Severus se rozhodně nedá dohromady během pár dnů,“ vyvedl ji z omylu Kingsley. „Podle toho, co říkají léčitelé od Svatého Munga, potrvá řádově měsíce, než bude schopný propuštění do domácího ošetřování. Vzpomeň si, jak skončil Artur, když ho napadla Nagini.“
„Navrch si vůbec nemůžeme být jistí, zda se Elvíry skutečně ujme,“ nadnesla Minerva.
„Je to přece jeho dcera!“ rozohnila se Molly, v jejímž náručí se teď děvčátko natřásalo. „Hanba by mě fackovala, kdybych se zřekla vlastního dítěte!“
„Nevím, jestli to Snapeovi nebude spíš jedno,“ zahučel Harry. „Každopádně, je předčasné spekulovat, jak se k tomu postaví, když ještě není ani schopný postavit se na vlastní nohy.“
„Měli bychom Elvíře určit prozatímního opatrovníka,“ ozval se Kingsley. „Hestie byla dlouholetou členkou Řádu, bylo by nespravedlivé odvděčit se jí tím, že její dceru pošleme do sirotčince. Který teď beztak bude praskat ve švech.“
„Já se o ni postarám,“ zazněl znenadání Sirius, hlas měl chraplavý a rozechvělý a oči upíral do malé tváře, kterou právě odhalil shrnutý cíp peřinky.
„Co prosím?“ vyjekla Molly šokovaně.
„Jseš snad hluchá? Řekl jsem, že se o ni postarám.“
„Postaráš se o dítě?!“
„No ano. Nebo jsme snad řešili péči o mantichoru?“
„Siriusi, nic ve zlém, samozřejmě, ale myslím, že nemáš nejmenší tušení, jak se –“
„Ty bys byl opravdu ochotný si ji vzít?“ vstoupil mezi ně překvapeně Harry.
„Ovšem,“ potvrdil Sirius. „Hestie byla kamarádka. Rád to pro ni udělám.“
„Se Snapem jsi ale nikdy dvakrát nekamarádil, ne?“
„To on s tvým otcem taky ne a stejně na tebe dával pozor. Chránil tě, protože měl rád tvoji matku. Ostatně, děti nemůžou za to, jaký mají rodiče. O tom něco vím, Harry.“ Pohledem plným hořkosti zabloudil přes rameno do vstupní síně, kde ještě stále visel portrét paní Blackové.
A tak se stalo, že se Sirius Black přišel na Grimmauldovo náměstí jen vysprchovat a už tam zůstal.
A s ním i Elvíra Jonesová, o kterou bez ustání pečoval následující dva měsíce, přestože o dětech nevěděl zhola nic.
Svou nezkušenost však statečně kompenzoval odhodláním.
Někde v hloubi duše věděl, že tohle je příležitost odčinit všechno zlé, čeho se dopustil na Severusovi. Očistec, kterým když projde, dokáže, že si zaslouží odpuštění. Stejně jako si ho svou věrnou službou Lilyině památce vysloužil Snape. A vlastně může být rád, že namísto běsnícího Voldemorta řeší jen poblinkané dupačky a posrané plíny.
A taky neustálé kňourání.
A hlad.
A zuby.
A pláč ve dvě ráno.
A ve čtyři ráno.
A budíček v pět.
Když v polovině července společně navštívili Severuse u svatého Munga, vypadal Sirius hůř než on. Pod zarudlýma očima měl fialové pytle, byl bledý, jako by sám vykrvácel tři litry, a mastné vlasy mu visely do ztrhaného, zarostlého obličeje.
A bylo mu to fuk. Dmul se pýchou, že dokázal Elvíru vypravit nakrmenou, přebalenou, čistou a relativně spokojenou. A že doma nezapomněl žádnou z důležitých věcí. A za největší vítězství považoval fakt, že před odchodem stihnul zabránit, aby mu vyzvracela špenátové křupky do výstřihu hábitu. Tenhle majstrštyk ho hřál u srdce celou cestu sem.
Snape na ně asi dvě minuty zaraženě civěl a promluvil, až když si k němu Black přisunul židli a s dítětem na klíně se pohodlně usadil.
„Potter už mi říkal, že se z tebe stala chůva. Moc jsem si to nedovedl představit… To je… Elvíra?“
„Jo, tvoje Elvíra.“
Severus jí věnoval jen krátký pohled. Potom se zadíval na Siriuse.
„Prozraď mi, proč to děláš? To ti nestačí, že jsi mi zachránil život? Čekáš, že ti budu vděčný až za hrob? Zase další člověk, u kterého mám dluh. Zase budu muset něco splácet.“
„Ale hovno. Nic mi nemusíš splácet. To já teď vyrovnávám dluh. Hele, neříká se to snadno, ale mrzí mě, jak se to všechno podělalo. Byl jsem hloupej a namyšlenej a pokryteckej. Byl jsem prostě kretén. A taky jsem se bál.“
Snape se zatvářil zmateně.
„Možná bych tvou mimořádnou upřímnost docenil víc, kdybych věděl, o čem to sakra mluvíš. Čeho ses bál?“
„Prostě jsem měl strach, že když přiznám, co k tobě cítím, budu v očích ostatních stejnej jako ty. A já nikdy nechtěl, aby mě považovali za stejnýho sráče jako všechny ty zmijozelský, co se oháněli tradicema a čistou krví… Poslouchal jsem tyhle kecy celý dětství, nechtěl jsem mít se svojí rodinou nic společnýho. Kvůli Blackovým jsem nenáviděl všechny, co skončili ve Zmijozelu. Házel jsem všechny do jednoho pytle, byl jsem zaslepenej a nic nechápal.“
„Odzbrojující. A teď se vrátíme na začátek toho emotivního prohlášení, ano? Ohromně by mě totiž zajímalo, co ke mně cítíš, že ses to bál přiznat.“
„No…“ Black zrudnul a začal se uklidňovat tím, že houpal Elvírou. „Je toho docela dost.“
„Například?“
„Záleží mi na tobě.“
„Očividně. Jinak bys mě v té chýši nechal chcípnout.“
„Přitahuješ mě.“
„Nepovídej.“
„Jo. Prostě to tak je.“
„Nikdy jsem si nevšiml, že bys o mě projevoval jiný zájem, než mě zesměšnit nebo mi ublížit.“
„Asi to byl určitej způsob, jak mít s tebou nějakej kontakt, já nevím.“
„Jsi v tomhle směru sadisticky založený? Poslyš, zkus z toho nebohého děcka nevytřást duši.“
„Sakra, promiň, Elvi.“ Sirius miminko přestal kolébat a několikrát ho pohladil po hlavičce. „Nejsem žádnej sadista. Já… umím být i něžnej.“
„Skutečně?“ Snape se na něj pochybovačně zahleděl.
„Jo. Teda… Aspoň myslím, že to umím. Vlastně jsem v životě neměl moc příležitostí to dokazovat.“ Black zrudnul ještě víc než prve, pokud to vůbec bylo možné. Celý obličej mu žhnul tak, že by se na něm dala udělat omeleta. „Možná… máš v tomhle směru nakonec víc zkušeností než já.“
Několik následujících minut strávili v mlčení, které narušovalo jen Elvířino chrápání. Sirius ji nakonec neúmyslně uhoupal ke spánku.
„Ehm… Tak my už půjdeme. Léčitel říkal, že musíš hodně odpočívat.“
Opatrně vstal a zamířil na chodbu, kde stál zaparkovaný kočárek.
Snape ho provázel pohledem.
Když už Sirius bral za kliku, nečekaně na něj promluvil.
„Jestli chceš, dám ti příležitost to dokázat.“
Sirius se otočil a několikrát naprázdno otevřel ústa.
„Ale – ale – …. Myslel jsem, že…“
„Já v tomhle směru nic konkrétního nepreferuji. Je mi to jedno. Až odsud odejdu, budu potřebovat zázemí, opravdový domov. I kvůli Elvíře. Chci pro ni normální, klidný život. A do Bradavic už se znovu vracet nehodlám. Pokud jsi ochoten nás k sobě přijmout, můžeme uzavřít dohodu.“
„Dohodu?“
„Nebo vztah, chceš-li to tak nazývat. Dohodu o vztahu.“
„Počkej moment. Jako že já tě u sebe nechám bydlet, budu ti pomáhat s Elvírou a ty mi za to jednou týdně vykouříš?“
„To je vztah dvou lidí v kostce, ne?“
Black na něj zůstal konsternovaně zírat, dočista paralyzovaný jeho pragmatickým přístupem, který byl na míle vzdálený všem romantickým a bez diskuse utopistickým představám, jež mu čas od času probleskly hlavou. Nakonec ale… co víc mohl čekat? Co víc si mohl dovolit žádat? Když se nad tím zamyslel a odsunul stranou myšlenky, které byly naprosto nerealistické, dala se Snapeova nabídka považovat za to nejlepší, v co se dalo doufat. Zcela upřímně, sex byl tím, po čem toužil primárně. Ano, býval by si přál, aby probíhal na trochu jiné úrovni, než je barterový obchod, ovšem pořád lepší něco než nic.
Navíc – Severus dal jasně najevo, že se o svou dceru míní postarat. A pokud mu neumožní sdílet domácnost, bude to znamenat, že o ni přijde. Že mu ji Snape vezme a odveze bůhvíkam, protože má na to jako otec právo. A on se Elvíry vzdát nechtěl, to si nyní uvědomoval s palčivou intenzitou. To dítě mu za pár měsíců stačilo nejen zruinovat přirozený biorytmus, hygienické návyky a sexappeal, ale přirostlo mu k srdci jako opuštěné štěně, jehož bezbrannost a roztomilost promění i toho největšího tvrďáka v jahodové želé.
„Fajn,“ uzavřel svůj myšlenkový cyklus a doufal, že se mu do hlasu nepromítá zoufalství člověka, který v podstatě nemá na vybranou. „Fajn, můžeme… uzavřít dohodu. O vztahu. Koneckonců to bude výhodný pro všechny strany, ne?“
„To nepochybně,“ usmál se Snape.
Když Black procházel dveřmi ven, nemohl se ubránit pocitu, že byl ten úsměv potměšilý.