Od píky

Souhrn: Robert Doyle při pytlačení na vřesovišti padne do rukou námořníkům z Mrože kapitána Browna a netuší, jak moc mu to obrátí život na ruby.
Varování: Obsahuje násilí a tělesné tresty na nezletilých
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná. Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní verzi irštiny.

Přes neklidnou ocelově šedou hladinu moře mířil k lodi s podkasanými plachtami člun. Námořníci se vší silou opírali do vesel, zatímco důstojník vedle kormidelníka se tvářil značně nasupeně. Kapitán nebude mít radost. Měl málo mužů a jim se podařilo na pobřeží sebrat jen jednoho hubeného kluka. Druhý jim utekl.
Nemohl však tomu zrzavému drbanovi upřít kuráž. Klukovi nemohlo být víc než čtrnáct let, hubený byl jako lunt, pořádné jídlo nejspíš hodně dlouho neviděl, ale rval se jako divoká kočka. Čtyři urostlí námořníci s ním měli co dělat. Teď se kluk choulil na dně člunu jako zvíře. Ryšavé vlasy měl rozcuchané, rukáv kabátu roztržený, spodní ret krvavý a z obličeje hrajícího všemi barvami hleděl pár zlostných očí.
Robert Doyle se krčil v člunu. Kdyby mohl toho cizáka v trojrohém klobouku, s nařasenou náprsenkou a vlasy nad ušima natočenými zabít, byl by to udělal. Ale kolem něj sedělo přinejmenším deset urostlých námořníků a bolela ho snad každičká kost a sval v těle. Takovouhle nakládačku ještě nikdy v životě nedostal. Ani od Michaela O‘Donnela od Zubatý, který měl mezi chlapci z Kelly pověst největšího rváče.
Snad se alespoň Fergusovi podařilo utéct! Nenávistí probublával strach. Nikdy nebyl z rodné vsi dál než na trhu v Carricku a teď ho tlupa cizáckých námořníků vlekla bůhvíkam.
Člun přirazil k boku fregaty a důstojník hbitě vyšplhal po příkrých schůdcích na jejím boku na palubu.
Jeden z námořníků hrubě popadl Roberta za límec.
„Vstávej, kluku!“
Robert po něm šlehl napůl vzpurným napůl vyděšeným pohledem. Tak obrovskou loď ještě nikdy v životě neviděl.
„Tys‘ neslyšel?“ dloubl do něj námořník neurvale.
„Šplhej!“ pobídl ho hrubým hlasem a kývl hlavou k boku fregaty.
Robert slovům rozuměl jen zčásti, ale gesta byla výmluvná. Navzdory nenávisti k těm mužům, kteří ho surově vyrvali z rodného kraje, si netroufl víc odporovat. Váhavě přistoupil k bortu. Mezera mezi ním a lodí se zvětšovala a zmenšovala, jak se loď kolébala na neklidné hadině. Robert vzhlédl. Potom do něj někdo strčil a on zamával rukama ve vzduchu ve snaze se zachytit schůdků. Námořníci ve člunu propukli v hurónský řehot. Zjevně se na jeho účet dobře bavili.
Úsměv jim však ztuhl na rtech, když se mu ruce po mokrém dřevě smekly.
„Odrazit!“ zařval kdosi a člun odrazil od lodi, přesně ve chvíli, kdy se Robert zřítil do vln.
Hladina se mu zavřela nad hlavou. Zachvátila ho panika. Zoufale máchal nohama a rukama ve snaze dostat se k hladině a byl přesvědčený, že nastala jeho poslední hodinka. Plíce ho bolely v touze se nadechnout.
Potom ho kdosi sevřel kolem hrudi a táhl ho k hladině.
„Nešij sebou, nebo ti jednu vrazím, kluku,“ zařval mu do ucha, když se vynořili nad hladinu. Prskal a kuckal, když ho ten muž vytáhl na palubu lodi. Byl promáčený až na kůži, třásl se nejen zimou a lapal po dechu.
Ledová koupel zchladila Robertovu bojovnost definitivně. Cizí hlasy se slévaly v hukot a šum.
„Bocmane, odveďte toho hocha do podpalubí. A dejte mu nějaké suché šaty,“ ozval se další cizí hlas. Patřil muži ve zlatem lemovaném kabátě a klobouku a téměř bílé napudrované paruce.
„No tak vstávej,“ pobídl ho bocman a postrkoval ho k palubnímu průlezu.
Robert si už netroufl ani hlesnout.
Podpalubí bylo plné hluku lidského lomozu. Bocman ho posadil k jednomu ze stolů, zavěšených mezi děly.
„Na,“ postavil před něj cínový hrnek s víkem. Váhavě ho zvedl k ústům. Byl v něm nějaký alkohol, asi rum, naředěný vodou.
„Hej, Barkere, přines tomu mladýmu něco suchýho,“ houkl na jednoho z námořníků.
Ten cosi zamručel na souhlas a loudavým, kolébavým krokem se vydal kamsi do útrob lodi.
„Jak se jmenuješ, kluku?“ zeptal se ho bocman, když byl Robert konečně převlečený do suchého.
„Ro.. Roibéard Doile,“ odpověděl.
„Co je to za loď?“ odvážil se zeptat.
„Mluv pořádně, kluku. Není ti rozumět!“ utrhl se na něj bocman.
Námořník sedící na protější lavici se k němu naklonil.
„Dám ti dobrou radu, zrzku. Fofrem se nauč po našem. Koukej makat a nervi se, jestli nechceš skončit u mříže,“ zavrčel.
Robert mu sotva rozuměl. Slova se mu slévala a obsah mu unikal. Měl však v hlavě dost rozumu na to, aby přikývl. Byl v pořádné bryndě a prázdný žaludek najednou nebyl jeho největší problém. A byl příliš zbitý a otřesený na to, aby přemýšlel nad tím, jak se z téhle kaše dostane.

Loď, na kterou Roberta Doylea odvlekli, se jmenovala Mrož. Byla to už poněkud letitá šestatřicetidělová fregata. Velel jí kapitán Jeremy Brown. Robert brzy pochytil, že se mu mezi lodníky říká „Dobrák“. Nebyl si však vůbec jistý, proč vlastně. Na způsobu, jakým ho chytili, nic dobráckého nebylo a první dny a týdny na palubě Mrože pro něj byly krušné.
Samozřejmě už byl mnohokrát s otcem na lovu sleďů a sardinek, dokázal ovládat jejich malý rybářský člun s jednou plachtou, ale tahle velká bachratá kocábka mu byla cizí a námořníci si z něj s gustem utahovali. Ať už kvůli tomu, že se pořádně nedomluvil, tak kvůli té nedobrovolné koupeli. Chtěl se vrátit domů. I když ho táta nejspíš zmrská páskem a máma mu ještě přidá, že se toulá bůhvíkde, místo aby byl k ruce a spravoval rybářské sítě. Od domova ho však dělilo šedivé bouřlivé moře. Sotva by mohl skočit přes brlení. Vždyť ani neuměl plavat. Utopil by se jako myš.
Protože byl kluk z rybářské vsi, plachty a lana neviděl poprvé a na plavčíka už byl přece jen trochu starý, přidělili ho mezi plachtaře. Zpočátku se službě vzpíral. Jednou si vysloužil tucet ran devítiocasou kočkou za nedbalost. Podruhé za vzpurné řeči, když si nenechal líbit ústrky od bocmanova pomocníka Barkera a řekl mu, že je svině zasraná. Barker mohl jeho slovům sotva rozumět, ale doprovodná gesta byla víc než výmluvná.
Robert ho nenáviděl, když mu spoutal ruce za zády. A bocmana ještě víc, když mu trest před celou posádkou vyplácel.
Zuřivě hryzal rty, ale ani nehlesl, přestože měl pocit, že mu důtky rvou záda na cáry.
„Ty seš takovej mezek pitomej, Doyle, že většího jsem ještě neviděl,“ ucedil při večeři Bill Torbett, nejstarší námořník z jejich směny a nejmenovaný vůdce jejich družstva.
Robert po šedivém námořníkovi šlehl pohledem, zatímco se přehraboval v talíři s hrachem. Záda měl pořád v jednom ohni.
„Přitom nejseš vůbec marnej. Nejseš žádný zatracený suchozemský nemehlo, co se zamotá do prvního špagátu, vo kterej zakopne. Blbej taky nebudeš. Tak přestaň blbnout, mladej. Byla by škoda, aby ses houpal na voprátce, když to můžeš někam dotáhnout,“ pokračoval v promluvě docela vážně Torbett.
„Kam?“ zeptal se Robert po chvíli nedůvěřivě, když si Torbettova slova přebral. Po třech týdnech na palubě Mrože už se zmohl aspoň na pár slov a jednoduchých vět, když neměl zbytí, ale podpalubí fregaty mu pořád připadalo jako páchnoucí, hnijící kobka. Scházela mu vřesoviště za vesnicí, kde s Fergusem chytali králíky a koroptve, a často přemýšlel, čím si zasloužil, že skončil v tomhle odporném plovoucím vězení.
„Koukni na bocmana Groovera. Začal jako ty. Vodvedenec. Mně taky vodvedli. A Smitha. Skoro všecky z nás. A vyvádíme snad? Kapitán je férovej chlap. Tak si nech řeči vod cesty. Špatně se tu snad nemáš.“
Na to Robert nic neřekl. V jednom měl Torbett pravdu. Poprvé v životě neměl hlad a mohl se spolehnout, že se třikrát denně nají. Dokonce několikrát do týdne dostávali maso! Žádné ryby nebo hubené králíky, ale maso, které si nemusel sám ulovit. Sice bylo příšerně slané a často tuhé, ale zasytilo věčně prázdný žaludek. Váhavě zavrtěl hlavou.
„Tak vidíš, mladej,“ uzavřel promluvu Torbett.
Po třetí už se Robert bocmanovi do rukou nedostal. Snad si vzal Torbettova slova k srdci, snad se smířil s osudem a rozhodl se z toho zatroleného průšvihu, do kterého se dostal, vykřesat co jde. Netrvalo dlouho a z potížisty se stal šikovný námořník.
Když o půl roku později převeleli kapitána Browna na čtyřicetidělovou Kassandru, byl ten nešťastný začátek dávno zapomenutý, a Robert Doyle patřil k těm, kteří šli za svým kapitánem. Dobrovolně.

Na Kassandře ho spolu s Torbettem přidělili do družstva s jistým Francisem Pearsonem. Byl to zvláštní chlapík. Na první pohled na námořníka vůbec nevypadal. Byl to takový vytáhlý hubeňour s velkým nosem. Sloužil už pěknou řádku let, ale pořád byl značně neohrabaný, takže se mu v posádce přezdívalo Vozembouch.
Co mu však scházelo na šikovnosti, to doháněl fištrónem a přátelskou povahou, a navzdory hanlivé přezdívce ho jeho druzi měli docela rádi, i když se často stával terčem jejich posměšků. Povídalo se o něm, že býval snad nějakým úředníčkem a k námořnictvu se nechal zverbovat z touhy po dobrodružství nebo z nešťastné lásky. Pokud měl Robert Doyle v Torbettovi tak trochu druhého tátu, pak v Pearsonovi našel přítele.
Bylo to už dobrých osm týdnů, co Kassandra dala summertonskému přístavu sbohem, když ji příznivý vítr opustil a dvojpalubník uvízl v bezvětří. Plachty schlíple visely z ráhen, tropické slunce pražilo a hladina moře připomínala nekonečné zrcadlo. Námořníci splavení pouhou existencí seděli okolo stolů na horní dělové palubě. Byl zde aspoň stín, i když vzduch se ani nehnul a páchl potem a zatuchlinou.
Torbett z kusu dřeva vyřezával zdařilou figurku letícího mořského ptáka, nejspíš albatrosa nebo buřňáka, a pod vousy si pobrukoval známou námořnickou odrhovačku.
Robert seděl v rohu, rukou si podpíral hlavu a očima nepřítomně bloumal po svých druzích i po přítmí dělové paluby. Na čele a na spáncích se mu perlil pot a obličej měl od slunce do ruda spálený. Takové příšerné, dusné horko ještě nikdy v životě nezažil.
„To je vedro, že by jeden chcíp,“ ulevil si lodník Cobb, který seděl proti němu.
„Taky možná chcípnem, jestli se ten zatracenej vítr nerozfouká,“ ucedil Mosley, věčný nespokojenec a remcal, od sousedního stolu.
„Ty drž radši klapačku a nesejčkuj pořád,“ utrhl se na něj Torbett, aniž by přestal vyřezávat.
„Říká se tomu koňské šířky,“ vložil se do hovoru Pearson.
Robert zpozorněl. Pearsonova poznámka ho zaujala. Proč koňské? Co mají koně společného s bezvětřím?
„Mně je fuk, jak se tomu říká. Říkám, že jestli nezafouká, tak...“
„Drž zobák nebo ti ho upravím, Mosley,“ zavrčel už dost neurvale Torbett. Neměl remcaly a potížisty v lásce, a pokud na ně neplatila domluva, tak jim to neváhal vysvětlit ručně.
Mosley zmlkl. O rvačku s Torbettem nestál.
„Proč?“ ozval se Robert.
„Protože je to zatracenej mizera, co neví, kdy má držet hubu, mladej,“ odpověděl Torbett, který byl ještě pořád v ráži.
„Proč se tomu říká koňský šířky?“ upřesnil otázku Robert se zájmem.
Šedivý námořník jen pokrčil rameny.
„Co já vim.“
„Četl jsem, že když první velcí mořeplavci poprvé pluli na západ, tak tu uvízli stejně jako my teď. Na celé týdny. A když jim došly zásoby, tak aby nepomřeli hladem, museli porazit a sníst koně,“ odpověděl Pearson a tvářil se docela potěšeně, že může někomu svoje znalosti předat. Většina námořníků si z jeho sečtělosti dělala spíš legraci, ale mladý Robert Doyle ho zaujatě poslouchal.
„Jo, knihy, kamaráde. V těch najdeš spoustu věcí,“ pronesl trochu zasněně Pearson a potom vševědoucně dodal:
„Když umíš číst, tak si na tebe jen tak nikdo nepřijde.“
Robert mu visel na rtech a zdálo se, že o něčem hluboce přemýšlí.
„A naučíš mě to, Francisi?“ zeptal se po chvíli mlčení.
„K čemu ti bude čtení, mladej?“ zasmál se pochybovačně Mosley. Přihnul si z cínového hrnku a poněkud posměšně pokračoval:
„To ti prázdný břicho nenaplní.“
„Jen ho nech, Mosley,“ zastal se Roberta Torbett a povzbudivě ho poplácal po rameni.
„Kluk má pod čepicí. Třeba nám všem ještě jednou ukáže.“
Nikdo z nich v tu chvíli ani v nejmenším netušil, jak moc jsou slova šedivého námořníka prorocká.